Na hranici debility

21. 8. 2012 / Marek Řezanka

Duben je již minulost. Jedenadvacátý srpen je výročím invaze do Československa a ministerský předseda je opět ve formě. Poté, co rozcupoval blíže nespecifikované policejní plukovníky, se pustil do prezidenta Klause, který si dovolil kritizovat jeho daňovou politiku. Ne, že by Klaus byl zrovna tím, kdo by měl na někoho příliš ukazovat, ale tady jde spíše o to, jak na jeho kritiku předseda vlády reagoval. "Někdo, kdo nenese zodpovědnost za státní rozpočet, tak si může dovolit i luxus některých vyjádření, které člověk, který nese zodpovědnost za státní rozpočet, si dovolit nemůže...

Já jsem vždycky říkal, že nebudu stát v čele vlády, která je pouze údržbářská. A na druhou stranu vydávat nějaké silácké výroky nemá vůbec žádný význam," zdůraznil Nečas.

Přesto po siláckých výrocích sáhl a použil peprný slovník svého ministra financí. Ustupovat od škrtů by podle Nečase byla cesta do pekel, a nic nedá na hlasy, které mu říkají, že po této cestě již dávno kráčí.

"To by byl krok za hranicí politické a ekonomické hlouposti, to už je na hranici politické a ekonomické debility," okomentoval Nečas možnost odklonu od politiky neustálých škrtů.

Samozřejmě, že premiér podobnými "věcnými a argumentačně bohatými" výroky vyvolal vlnu odporu i ve vlastních řadách.

"Místo věcné diskuse nazvat všechny kritiky zvyšování daní ekonomickými debily, to není důstojné premiéra ČR. Přitom mezi těmi ekonomickými debily jsou kromě řady členů ODS včetně mě i prakticky všichni ekonomičtí experti a rovněž prezident, ekonom a dlouholetý bývalý předseda vlády a ODS, Václav Klaus", reagoval například na Nečasova slova Petr Tluchoř z ODS.

Má-li někdo pocit, že se blíží vládní rozkol a možný pád vlády, měl by si zopakovat základní vládní trojčlenku, jež platila před dubnem, po dubnu a platí dodnes. Vláda má své závazky -- samozřejmě že ne vůči občanům, to by se nikdy nemohla opírat o nikým nevolenou platformu, a ty je povinována splnit. Jedná se patrně o tzv. důchodovou reformu a o tzv. církevní restituce.

Je zde vůbec šance, aby si vláda u daňové politiky a "vypořádání se s církvemi" potřebný sto první hlas nezajistila? Komu bude vadit, že to bude mimo jiné i hlas Pavla Béma, podepsaného pod tunelem Blanka či stále se nám všem prodražující OPEN CARD? Nebo hlas ministrů Drábka s Hegerem, jejichž sKarty, respektive knížky pacienta jsou minimálně pochybné? Nebo rozhodne hlas poslance M. Doktora, který odešel poté, co si premiér vybral na post ministra průmyslu a obchodu M. Kubu?

"Rozhodnutí Petra Nečase považuji za špatné, osudově špatné," vzkázal tehdy přes média Doktor. "Pokud nevidí dostatek ponaučení v příbězích lidí, kteří se mihli v nelibosti doteku medúzy Martina Kuby v mém kraji, pak se naše cesty, bohužel, rozcházejí," doplnil ke svému odchodu z ODS Michal Doktor.

Možná pan Doktor nepochopil, že premiér Nečas lidi, jakými jsou ministr Kubice (příbuzensky spjat s nedůvěryhodným R. Janouškem), ministr Blažek (ve vedení Lesů ČR premiérovu podporu rozhodně neměl) či právě ministr Kuba, potřebuje. Ti nejsou určeni na údržbářství, jejich parketou je demolice. Demolice sociálního a právního státu, demolice dosud funkčních systémů, o které již stát nestojí.

Je evidentní, že o tak závažných otázkách, jakými jsou církevní restituce, by neměl rozhodovat jeden pochybný a pro občany nedůvěryhodný poslanecký hlas. Tato vláda si zatím sice nevyslovila nedůvěru, v posledním hlasování se však nenašlo ani 101 hlasů, které by vládě podporu garantovaly. Přesto je velmi pravděpodobné, že stávající podobu církevních restitucí schválí. Přes faktické námitky širokého spektra odborníků, přes masivní odpor veřejnosti. Jediným korektním nástrojem by přitom v této situaci bylo vypsání referenda doprovázeného co nejobjektivnější mediální kampaní, která by si všímala všech aspektů dané problematiky. Jenže, kde najít oporu? Sociální demokracii chybí poslanecké hlasy, kdo tedy může účinně vládní podobu zákona smést ze stolu? Nebo taková síla momentálně není?

Je třeba si uvědomit, že s krajskými a senátními se blíží též volby prezidentské. A že Václavu Klausovi se krátí dny jeho prezidentské funkce. Že by se odebral na pokojný odpočinek, se u něho očekávat nedá. Spekuluje se tedy, zda se stane výraznou postavou nové politické strany, či zda se bude snažit o návrat do ODS.

S předsedy ODS příliš dobré vztahy nemá. O Topolánkovi se údajně vyjádřil jako o "falešném a prázdném", Nečas se sice chvíli jeho podpoře těšil, ale nyní na něm prezident nenechá nit suchou. Nejblíže měl Klaus asi k P. Bémovi, ten se ale premiérem nestal a díky aféře Kolibřík -- Mazánek nejspíš ani nestane.

Jaký má vlastně Klaus postoj k církevním restitucím? Těžko říci. K Dominikovi Dukovi má poměrně blízko a není to tak dávno, kdy vybízel katolickou církev, aby destruovala sociální stát. K tomu by se jí nějaká ta koruna navíc jistě šikla. Jenomže je tu také blížící se datum vyklízení hradních prostor a ve vzduchu visí otázka, co dál. Václav Klaus někde popularitu lidí nabrat potřebuje - a téma církevních restitucí by mu mohlo posloužit jako nezbytný odrazový můstek.

Petr Nečas je slabým premiérem i předsedou strany -- většina občanů mu nevěří a jejich podporu nemá. Lepší načasování si Klaus pro svůj potenciální comeback najít nemůže. Vadily by v této situaci Klausovi předčasné volby? Možná právě naopak. Zůstává ovšem otázkou, kdo by tyto volby následně vyhrál a jakou výhrou by byly pro všechny odpůrce stávající podoby církevních restitucí. Voliči mají totiž sklon k rychlému zapomínání. Mohlo by se tak stát, že by Klause adorovali jako spasitele, a už by je netrápilo, jak se tento muž staví k občanské společnosti, k právům stávkujících, k ústavě jako takové a k projektu Evropské unie.

Bez Klausova vlivu se však vládní koalice rozloží jenom těžko, třebaže se ozývají námitky tu pana Kubery, tu pana Tluchoře atp. ODS může větřit šanci, šanci, jak se zbavit nenáviděné TOP09 a odklonit se od jejích daňových receptů. Čeká pouze na nového představitele, na novou hybnou sílu, která ji potáhne na politický Olymp.

Pro občany je tu potom malá naděje, jak využít potenciální situace pádu vlády k odklonu od současného politického stylu. Znamená to ale jedno. Nezapomínat, nenechat se přemlouvat svými příbuznými, hlavně ne vnoučaty a ignorovat narychlo vytvořené kauzy kriminalizující tu toho tu onoho opozičního předáka -- a hlavně, nečekat spasitele.

Nejprve je ale nutné počkat, jestli s podzimním počasím jeden nečas skončí. Budou protivládní protesty, přijdou krajské a senátní volby, začnou gradovat kampaně prezidentských uchazečů. My, voliči a občané, si pak musíme uvědomit, že záleží i na síle a jednotě našeho hlasu. Že máme také právo vyjádřit, co podle nás je či není na hranici debility, ovšem řekneme to slušně a dodáme, proč. Že nejsme pouze pasivními diváky -- či, že jimi nemusíme být. Na to nezapomínejme.

Vytisknout