Mají církve budoucnost?

17. 8. 2012 / Boris Cvek

Tato paní představuje Církev československou husitskou, která vznikla za první republiky odchodem tzv. modernistů z církve římskokatolické. V roce 2011 se k ní hlásilo pouze necelých 40 tisíc lidí, ve srovnání s milionem římských katolíků, a aspoň moje zkušenost s touto církví ukazuje, že to jsou převážně lidé staří, zakořenění v daleké minulosti ideových bojů první republiky. Když naopak vejdete do římskokatolického kostela, najdete často velké množství mladých lidí a rodin s dětmi. Kritika restitucí s ohledem na společenský význam církví mi tak ze strany biskupky zrovna "husitské" církve připadá velmi nevěrohodná.

I když souhlasím s liberálním křesťanstvím, k němuž se v zásadě "husitská" církev hlásí, nevidím důvod, proč by to mělo být ještě křesťanství, když se z něho ztratí mystika, víra v nadpřirozeno a ve věčné hodnoty. Když jsem jednou slyšel mluvit bývalého patriarchu "husitské" církve Schwarze o tom, že Duch svatý je duch Rychlých šípů, nevěřil jsem vlastním uším. Chceme-li žít liberálně, nepotřebujeme k tomu takto zesvětštit a zničit dědictví křesťanství. Skutečně náročný úkol spočívá v tom, jak liberální hodnoty a humanismus zachránit před mělkostí pouhé světské existence a jak je obohatit hlubokými mystickými kořeny nekonečné hodnoty každé lidské bytosti, jak vzešly z evangelií a jak byly neustále znovu prožívány a přenášeny dále proroky, světci, básníky, malíři, hudebníky, filozofy. Ostatně proti zesvětštění křesťanství se stavěly i velké postavy protestantské teologie ("husitská" církev chápe sebe samu protestantsky), jako byl např. dánský filozof S. Kierkegaard, jeden ze zakladatelů existencialismu.

Otázka budoucnosti církví v západním světě nesouvisí podle mého názoru tolik s restitucemi, nýbrž právě se zvládnutím problému zduchovnění sekularizace. Církve nemají odvahu chápat např. registrované partnerství jako svátost, a přitom se to nabízí. Církve jsou intelektuálně i duchovně vyprázdněné, nenesou žádnou pochodeň, nýbrž jako farizeové za dob Ježíšových omílají staré poučky, spojují je s různými proudy doby anebo také pouze dělají mocenskou, udržovací politiku, aby si zachovaly vliv, postavení, majetky. A svou manipulativní mocí především na rodiny s dětmi vytvářejí plochu tvrdých traumat pro dospívající lidi, kteří si nesou s církevní indoktrinací i staré předsudky dob nerovnosti, dob útlaku slabých a menšin. Právě v tom ohledu, v ohledu zachování mocenských pozic římskokatolické církve s celou její mafiánskou strukturou, vidím největší riziko tzv. církevních restitucí.

Na druhou stranu čeští politikové se nedokázali s církevními restitucemi rázně vyrovnat po celou dobu od roku 1989 a dnešní bití na poplach ze strany opozice je na poslední chvíli. Tyto rychlokvašené a v zásadě populistické protesty jsou stejný šlendrián jako rozhodnutí Nečasovy vlády prosadit církevní restituce navzdory společenskému konsenzu většinou několika hlasů ve Sněmovně. Ostatně není to žádná novinka, že v Česku je opozice stejně neschopná a omezená a oportunistická jako koalice, ať už zrovna vládne kdokoli.

Nemyslím si, že po prosazení církevních restitucí by měl být konec něčeho, tím méně církví. Naopak by měl být začátek bdělé a soustavné kontroly ze strany médií a veřejnosti, jak církve se svým majetkem hospodaří a jakou zprávu tím o sobě budou vysílat společnosti. Zda ho použijí nějak ve prospěch lidí, nebo naopak jenom ve svůj prospěch (nebo dokonce v nějakých mafiánských, zločineckých uskupeních). Ostatně v Česku církve možná, ve srovnání třeba s Německem, natolik zdegenerovaly díky tomu, že jim veřejnost, zejména média, nevěnuje dostatečnou pozornost a kvalifikovaný zájem (to samé platí pro českou politiku, které servilně posluhují česká média). V dnešní společnosti mohou laikové (laika nyní chápu v původním smyslu, tedy ne-kněze, člověka který není příslušník kléru) bez obav z policejního stíhání nebo represe ve státních institucích tvrdě kritizovat dění v církvích a klérus, a tím posilovat možnost reformy zdola, jak to dělá třeba hnutí Wir sind Kirche (My jsme církev), vzniklé v Rakousku a v Česku nepřítomné (přitom Rakousko je tradiční katolickou zemí a Češi si naopak hrají na národ s širokou historií střetů s římskokatolickou církví).

Nejsem si jist, zda církve v dnešní podobě mají budoucnost, spíše si myslím, že nemají. Čeká je nějaká zásadní krize, která přináší život. Jsem si však jist, že bez poselství, z něhož vyrostly, přestaneme brzy rozumět tomu, čemu ještě věříme jako posvátnému a hodnotnému. Zkušenost křesťanských dějin je něco unikátního ve světových dějinách, stojí na ni současná západní hegemonní civilizace, z této zkušenosti se zrodila ve středověku věda, svobodná města a svobodný obchod, v novověku pak náboženská pluralita, osvícenství, lidská práva a idea právního státu, kde jsou některé hodnoty díky své posvátnosti nadřazeny nad dobové nálady vládců i mas.

Církev československá husitská ZDE

My jsme církev ZDE

Vytisknout