Odvrácená tvář Václava Havla

11. 1. 2012 / Daniel Veselý

V únoru 1990, v době zásadních politických a ekonomických změn ve východní Evropě a Sovětském svazu, vystoupil československý prezident Václav Havel na půdě amerického Kongresu, aby zde přednesl projev ZDE, který přítomní politikové ocenili neutuchajícím aplausem ve stoje. O tomto kontroverzním projevu, kdy český exprezident hovořil o rozděleném světě a vděčně děkoval Američanům, kteří dvakrát zachránili nejstarší kontinent před zkázou (aniž by se přímo zmínil o kruciální roli Sovětského svazu ve 2. světové válce), se nyní moc nepsalo.

Havel se ve své řeči o Spojených státech vyjádřil těmito slovy: "Spojené státy učinily velký pokrok. Staly se nejmocnější velmocí na světě, která pochopila, jak závažné závazky z této skutečnosti plynou. Důkazem toho jsou stovky tisíc mladých Američanů, kteří zemřeli při záchraně Evropy." Havel do protikladu správné strany dává přirozeně i tu špatnou. Sovětský svaz se za enormního utrpení vlastního obyvatelstva pod totalitní vládou po 2. světové válce stal druhou nesilnější mocností na světě (na tomto místě Havel opomněl 20 milionů sovětských životů, které byly "při záchraně Evropy" položeny). "Byla to země, která podle práva své obyvatele týrala zlými sny, protože nikdo nevěděl, co její vládci provedou příště, kterou zemi posléze dobudou a vtáhnou ji do sféry svého vlivu," pronesl před vzrušeným Kongresem československý prezident.

To vše nás, pokračoval Havel, naučilo vnímat svět bipolárním způsobem, kde existovaly dvě supervelmoci. "První supervelmoc -- obránce svobod -- druhá supervelmoc -- zdroj nočních můr." Podle Havla se první polovina zbrojního arzenálu během poválečného procesu stala součástí "děsivé velmoci" a druhá polovina arzenálu připadla "straně svobody," která byla "donucena vybudovat složitý bezpečnostní aparát, jemuž pravděpodobně dlužíme za to, že stále existujeme."

Havel dál řečnil o tom, že je třeba, aby Evropa znovu získala svou identitu, aniž by musela být vojensky rozdělena, a také o tom, že by Spojené státy měly pomoci Sovětskému svazu na cestě k demokracii (Podle sociologa Jamese Petrase stál jen v samotném Rusku přechod od totalitního režimu na kapitalistický v 90. letech i s "pomocí" amerických bank 15 milionů lidských životů. Šlo o úmrtí, která by nebýt restaurace kapitalismu pravděpodobně nenastala -- kvůli demontáži chatrného sociálního a ekonomického systému, masivní privatizaci, loupežím státního majetku, obrovskému nárůstu chudoby, nemocí, bezdomovectví, sebevražd a dalších negativních jevů ZDE -- což samozřejmě Havel předvídat nemohl). Havlovo vystoupení v americkém Kongresu bylo považováno za skutečně triumfální -- jakoby pohádkové, kdy se z neznámého dramatika a politického vězně stal přes noc archetypální hrdina planetární bitvy -- sudí odvěkého sváru dobra a zla. No, posuďte sami -- bývalý prominentní politický vězeň poražené supervelmoci jakoby symbolicky rozhrnul železnou oponu a zvěstoval vítězství "sil světla nad silami temnoty" -- co víc si vítěz studené války a od té doby jediná skutečná supervelmoc mohl přát?

O tomto "památném projevu" bývalého prezidenta Havla v superlativech psal, pokud je mi známo, týdeník Respekt i bývalý šéfredaktor Literárních novin Zbyněk Fiala: ZDE .

Na povrchu až obří sentiment, patos a zadostiučinění, avšak pod povrchem tohoto proslovu servilita předáka jedné nicotné evropské země před protřelými katany, kteří v té samé době na "svém malém dvorku" ve Střední Americe dokončovali vyhlazovací kampaně proti tamnímu hnutí odporu. Americké vlády v tomto regionu od konce 70. let až do začátku 90. let vedly války proti "terorismu" se statisíci usmrcenými a miliony vysídlenými (tj. války proti demokraticky zvolené vládě v Nikaragui, lokálním guerillám v Salvadoru a Guatemale, církevnímu disentu, domorodým populacím, rolníkům, aktivistům atd., neboť hrozilo smrtelné nebezpečí, že by se tyto země mohly osamostatnit na úkor severního hegemona a Monroeovy doktríny sahající až do roku 1823 ZDE).

Čtvrt roku před Havlovým triumfem bylo na půdě univerzity střední Ameriky v Salvadoru elitním komandem vycvičeným a vyzbrojeným Washingtonem zavražděno šest předních salvadorských disidentů -- jezuitských kněží -- společně s jejich hospodyní a její dcerou ZDE. Zastřelení intelektuálové ve své zemi představovali mravní autority, tedy autority, jakými byli Jan Patočka, Václav Havel a jejich kolegové v průběhu normalizace u nás; dvacet let ve své vlasti bojovali za spravedlnost, pomáhali chudým a hlasitě se stavěli proti americké vojenské pomoci salvadorské armádě a paramilitaristickým skupinám. Věděl Václav Havel o misii a osudu svých salvadorských a dalších kolegů, jejichž činnost v zemích ve sféře vlivu Spojených států byla neporovnatelně riskantnější a nebezpečnější než činnost disidentů v Sovětském svazu a jeho východoevropských satelitech od přelomu 50. a 60. let až do začátku 90. let, jak se píše také v nedávno vydané publikaci o dějinách studené války The Cambridge History of the Cold War ZDE, na jejímž vzniku pracovali přední světoví historikové nezatížení totalitní minulostí a ideologickou slepotou? Zlákala snad Václav Havla historická role symbolického hrobaře studené války, jenž svými realitu míjejícími výroky dal přednost dějinnému zvratu, kdy padaly hranice a zdi starého kontinentu, před lidským posláním a utrpením svých kolegů a milionů dalších, jež drtila bota Pentagonu -- tedy v jeho očích "síla dobra"? Nebo je možné, že náš exprezident neměl o těchto "excesech" vůbec tušení a jeho řeč byla doopravdy andělsky upřímná?

Autor studie Václav Havel and the Invasion of Iraq ZDEprofesor Peter Steiner z Pensylvánské univerzity, o níž bude ještě řeč, píše, že Václav Havel v roce 1986 odsoudil v rámci své teze, že "politika, která se odchýlí morálky, je prostě špatná," Reaganovo odvetné bombardování Libye v témž roce jako "podmíněný reflex fyziologicky reagujícího primitiva". Havel v době vrcholící studené války vyjádřil deziluzi nad rozporem mezi velkohubě pojatou etikou Západu a jeho skutečnou politikou v praxi. Václav Havel zašel dokonce tak daleko -- a budiž mu to připsáno k dobru -- že v roce 1985 prohlásil: "Já osobně -- pokud můj názor vůbec někoho zajímá -- nechovám příliš velké iluze o Americe, jejím establishmentu nebo o americké zahraniční politice." Jestliže Havel takto o první supervelmoci smýšlel několik let před svým historickým projevem v americkém Kongresu, není důvod se domnívat, že by o zvěrstvech Bílého domu páchaných v jeho blízkém zahraničí a různě po světě neměl potuchy. Navíc i československé totalitní sdělovací prostředky vycházely v určitých případech z některých seriozních zdrojů. Namátkou -- Reuters, Der Spiegel, L'Humanité.

V takovém případě Havlovo vystoupení představuje promyšlenou směsici podbízivých a laciných frází a jejich autor roli užitečného idiota při globálním vítězství agresivnější supervelmoci nad zevnitřku se rozkládajícím slabším soupeřem, který změny ve svých východoevropských dominiích sám inicioval a podporoval, protože správně pochopil, že zpátky ani dopředu už jít nelze. Havel tak shrnul všeobecně pojímanou studenoválečnickou optiku založenou na manichejském pojetí světla a temnoty, aniž by tomu pravděpodobně sám věřil -- s odkazem na jeho námitky proti bombardování Libye Reaganovou administrativou a názory na americkou zahraniční politiku, které zastával v roce 1985. Bohužel, bipolární vnímání světa se přežilo a jako nejapný anachronismus straší a mate i v novém tisíciletí.

Velice kriticky se k Havlově vystoupení v Kongresu v emotivním dopise Alexandru Cockburnovi ZDE v březnu roku 1990 vyjádřil Noam Chomsky, který ho označil za "trapně hloupé a morálně odporné kázání z nedělní školy," a obdobně i frenetické ovace, jež proslov vyvolal na americké politické a mediální scéně: "Vzpomínám si na poznámky lídra "Fronty otčiny" v zapadlé vesnici ve Vietnamu, na palestinské předáky atd., kterak popisovali Sovětský svaz coby naději pro utlačované a Spojené státy jako brutálního utlačovatele lidského pokolení. Kdyby se tito lidé nějakým způsobem dostali k Nejvyššímu sovětu, tak by byli bezpochyby přivítáni obrovským potleskem, zatímco by pronášeli oslavnou řeč." Chomsky píše, že by vietnamského rolníka k Havlovi raději nepřirovnával: "Pochybuji o tom, že by byl vietnamský rolník natolik pokrytecký a domýšlivý, že by pěl chválu na obránce svobody a rozplýval se nad jeho zodpovědností za lidstvo (...) Ve srovnání s podmínkami, které nastolila americká tyranie a násilí ve světě, byla východní Evropa pod ruskou nadvládou v podstatě ráj." Není těžké si živě představit pobouřenou reakci českého mainstreamu, ale i některých levicových periodik, na poznámku, že jsme si tu žili "prakticky v ráji" ve srovnání se životy populací přímo i nepřímo drcenými botou Pentagonu.

Pokud ale chceme, aby nás bral někdo vážně, měli bychom aspoň uznat, že u nás za posledních 60 let nedocházelo k masivnímu bombardování civilního obyvatelstva, vyhlazování vesnic ani k řádění eskader smrti, i když jsme byli na přelomu 40. a 50. let vystaveni státnímu teroru, který byl doopravdy tvrdý. V tomto světle, tedy "ve srovnání", lze Havlovu "triumfální" řeč na půdě amerického Kongresu označit za pokrytecký a cynický plivanec, přestože řada Havlových stoupenců bude protestovat, že přece udělal díru do světa a Američanům na mapě ukázal Československo. Co mohou ale namítnout na skutečnost, že ona Havlem velebená "strana svobody" přímo či nepřímo v průběhu studené války mohla připravit o život 6 milionů zubožených obyvatel 3. světa pro své geopolitické a velmocenské zájmy ZDE? A vůbec, jak se to celé snoubí s dramatikovým morálním kázáním o lidských právech?

Václav Havel nepřestal dál verbálně podporovat "stranu svobody" v jejích agresivních výbojích, jež byly nejen jeho osobou vydávány za milosrdné mise na záchranu trpících. V roce 1991 Bílý dům zaútočil na Irák, který provedl invazi do amerického protektorátu v Kuvajtu, jemuž byl nucen splácet dluh ve výši desítek miliard dolarů a jenž ho připravil o území o rozloze 2 331 kilometrů čtverečních s přístupem k irácké ropě ZDE, při níž přišlo podle údajů Amnesty International o život 300 až 600 Kuvajťanů (Amnesty International Reports, 1991, pp. 122-124.). Saddám Husajn byl označen za nového Hitlera (pár měsíců předtím tak byl Bílým domem označen panamský diktátor Manuel Noriega, který se americkému patronovi utrhl ze řetězu poté, co chtěl válečný konflikt ve Střední Americe řešit diplomatickou cestou. Proto byl také násilně svržen. Invaze námořní pěchoty do Panamy v prosinci 1989 připravila o život asi 3 500 lidí a dalších 20 000 vysídlila z domovů ZDE) a musel být za tento zločin tvrdě potrestán, ačkoliv dříve páchal daleko otřesnější zvěrstva, ovšem s podporou USA a Velké Británie. Přestože Washington pro vypuzení Husajna z Kuvajtu nátlakem získal svolení Rady bezpečnosti OSN, dopustil se po vpádu do Iráku válečných zločinů, zločinů proti míru a lidskosti, porušení Charty OSN, Ženevských úmluv a monumentální destrukce irácké infrastruktury ZDE, za něž byli tehdejší americký prezident George H.W. Bush a další vrcholní američtí politikové a generálové přímo zodpovědní. Příslušné dokumenty také uvádí, že se Spojené státy snažily za každou cenu prosadit silové řešení krize, aniž by braly v potaz diplomatická a alternativní řešení ZDE.

Lídři Spojených států a ostatních zemí včetně Československa byli opilí vítězstvím nad Sovětským svazem ve studené válce. Neslyšel jsem žádnou kritiku válečných zločinů spáchaných americkou armádou během války v Zálivu z úst Václava Havla, ačkoliv by to pro něj coby "citlivého pozorovatele dění v zahraničí, jehož slova pomáhala všem, kteří žili v nesvobodě," jak ve své patetické panychidě napsal ZDE šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery, měla být naprostá samozřejmost. Nicméně jeho slova nepatřila 100 000 iráckým civilistům ZDE, kteří zemřeli vinou americké invaze v roce 1991 s vojenskou a diplomatickou podporou řady zemí OSN včetně Československa. Tento mejdan trval v podstatě až do nerudné kocoviny 11. září 2001. V 90. letech si prezident Havel s pomocí České televize, organizace Člověk v tísni, časopisu Respekt a řady osobností z veřejného života jaksi monopolizoval právo na kritiku porušování lidských práv, avšak nikoliv plošně, jak mnozí lživě tvrdí, ale pouze v určitých zemích. Není vůbec náhoda, že jde o země, které jsou dlouhodobě v opozici vůči Spojeným státům. Právě Spojené státy a Izrael, ač jde podle mého soudu a řady objektivních hledisek o země, jež v globální aréně porušují lidská práva nejvíce, byly a stále jsou z razantní kritiky výše uvedených vyjímány, maximálně jsou jejich činy kritizovány kosmeticky.

Václav Havel se vždy pevně stavěl také za Izrael, aniž by ho vážně zajímaly oprávněné nároky Palestinců na sebeurčení, angažoval se v mezinárodní kampani na podporu Izraele a stál u zrodu mezinárodní platformy Friends of Israel Initiation ZDE, jejíž prohlášení nese poselství: "Přestože je mírový proces důležitý, členové Iniciativy se více soustřeďují na agresi radikálních islamistů a stejně tak na hrozbu jaderného Íránu (sic!), jež ohrožují svět." Jinými slovy -- práva Palestinců odsuneme do nenávratna, protože pro svět nejsou zas tak důležitá, a to nikoliv v případě, jestliže považujeme "mírový proces" za kulišárnu pro kamery a za jednostranný diktát Washingtonu a Tel Avivu vůči palestinským předákům. Bývalý prezident nikdy zásadně nekritizoval brutální izraelské akce proti palestinským civilistům na okupovaných územích, ač byly neporovnatelně děsivější než cokoliv, co se odehrávalo na jím démonizované Kubě nebo v Bělorusku.

Citlivý pozorovatel dění v zahraničí Havel hlasitě mlčel, když prezident G.H. Bush uvalil na Irák ničivé ekonomické embargo, jehož největší břímě vzali na svá bedra Havlovi přátelé Bill Clinton a Madeleine Albrightová. Profesor Richard Garfield, který studoval dopad ekonomických sankcí v Nikaragui, Libérii, bývalé Jugoslávii, Haiti a na Kubě, ve velice pečlivě vypracované studii z roku 1999 ZDE dokládá, že od roku 1990 do roku 1998 kvůli dopadům sankcí zemřelo 106 000 až 227 000 iráckých dětí do pěti let věku. Avšak později tato čísla aktualizoval a zvýšil na 345 000 až 530 000 -- počet iráckých dětí do pěti let, které v letech 1990 až 2002 zemřely v důsledku sankcí a restrikcí vyplývajících ze zničení irácké infrastruktury americkým bombardováním ZDE. Důležité je dodat, že nejde o konečný počet Iráčanů, kteří nepřežili dopady drastického embarga, nýbrž o nejzranitelnější segment populace. Některé odhady uvádějí celkem až milion mrtvých ZDE. Vysoký diplomat z OSN Denis Halliday a další pozorovatelé nazvali ekonomickou blokádu Iráku genocidou ZDE. Kritika této decimační politiky přicházela především od levicově orientovaných osobností ze zahraničí; u nás se objevila jen sporadicky.

A reakce exprezidenta Havla? V podstatě nulová. Václav Havel při přijímání čestného doktorátu Chulalongkornovy univerzity v Bangkoku v roce 1994, tedy v době, kdy každý měsíc zbytečně umíraly tisíce bezbranných iráckých dětí kvůli dysfunkčnímu, sankcemi decimovanému zdravotnickému systému a nedostatku potravin a pitné vody, prohlásil ZDE: "Lidstvo, to znamená každý člověk, by si měl stále zřetelněji uvědomovat, že mimo všech svých přirozených odpovědností, to znamená své odpovědnosti za svoji rodinu, obec, národní či kulturní společenství, za svůj podnik či stát, nese i odpovědnost za celý svět, na jejímž pozadí musí reflektovat všechny své ostatní, sobě přirozeně bližší, ale vždy jen nějak dílčí odpovědnosti." Domníval se snad ctěný řečník, že za osud decimovaných Iráčanů nese zodpovědnost pouze Saddám Husajn, který naopak ideologicky vítězil, aniž by jemu osobně a vládní elitě sankční politika ublížila? K čemu pak jsou taková slova, když padají na spálený úhor reality?

Editor oficiálních webových stránek Václava Havla v kolonce lidská práva píše následující slova ZDE: "Základem jeho (VH) myšlení je odpovědnost každého jedince za dodržování základních lidských práv kdekoli na světě, vzájemné pochopení a tolerance různých světových civilizačních okruhů, vzájemný respekt různých tradic a náboženství a aktivní boj proti všem projevům xenofobie a rasismu." K tomuto tvrzení lze opět dodat, že "odpovědnost za dodržování lidských práv" vylučuje statisíce zabitých Iráčanů, desítky tisíc tureckých Kurdů, tisíce Palestinců, Východotimořanů a dalších, kteří v Havlově lidskoprávní agendě 90. let neexistovali, na rozdíl od lidí perzekvovaných na "Kubě, v Bělorusku, Barmě a Severní Koreji," kterých se dle editora webu zastával Havel po odchodu z funkce prezidenta republiky nejvíce. Nadále hovoříme o státech, které jsou dlouhodobě na kordy s Washingtonem (ačkoliv v současnosti je Barma Bílým domem pomalu brána na milost v jeho globálním tažení proti Pekingu) a jež vzdorují jím nastaveným pravidlům hry, tkvících v naprosté "služební subordinaci."

Nepříliš známá je dosud úplně neobjasněná diplomatická úloha Václava Havla v kosovské krizi, již coby "očitý svědek" na stránkách Britských listů vylíčil bývalý československý a český diplomat Miroslav Polreich v textech Kosovo: Jak československá diplomacie selhala ZDE a Kosovo -- naše odpovědnost za konflikt má pokračovat uznáním ZDE. Polreich byl v roce 1992, tedy na počátku bosenské války, členem mise OBSE v Kosovu, jejímž cílem bylo zjistit, zda Srbové neposilují policejní a vojenskou přítomnost v Kosovu, což mise nepotvrdila. Později se Polreichovi a jeho kolegům v rámci kosovské mise naskytla příležitost zprostředkovat jednání mezi kosovským předákem Ibrahimem Rugovou a srbskou stranou o stanovení široké autonomie pro Kosovo v rámci Srbska. Tehdy podle Polreicha nebyla na pořadu dne nezávislost Kosova. Mělo jít o důvěrná jednání, což Srbové respektovali a byli během rozhovorů velmi vstřícní -- jediným jejich požadavkem bylo zachování celistvosti země. Tato nadějná rokování byla však později sabotována československou stranou, a to po zásahu německé diplomacie, jak z článků vyplývá. Polreich mezi viníky diplomatického debaklu počítá Karla Schwarzenberga, Sašu Vondru, Jana Rumla i Václava Havla, ačkoliv v prvním z uvedených článků vyjádřil pochybnost, zda o těchto rozhovorech Havel vůbec věděl. Polreich však v druhém článku viní "zvláště pak Václava Havla a Jana Rumla (nadřízený zpravodajské službě) za odmítnutí zprostředkování s vědomím širokého vojenského střetu a civilních obětí." Mám za to, že tato událost má mnohem podrobnější pozadí (řada dokumentů byla ztopena nebo kamsi zašantročena), jež by mnohé osvětlilo. Teprve pak bychom získali celistvý koncept týkající se úlohy československé diplomacie v kosovské otázce.

Na základě Polreichova svědectví lze tedy konstatovat, že existovala možnost, jak diplomatickými prostředky předejít kosovské krizi a letecké kampani NATO, kterou den po jejím zahájení následovala skutečná etnická čistka v Kosovu, o čemž u nás otevřeně a bez příkras na ČT 24 hovořil Jiří Dientsbier ZDE, jenž letecké útoky označil za "nesmyslnou akci založenou na nesprávných a dokonce zfalšovaných důvodech hned po jejím zahájení". V průběhu této fáze krize byli po tisících zabíjeni jak kosovští Albánci, tak Srbové, Romové a posléze došlo dokonce k vyvraždění všech Židů v Kosovu, jak Polreich dokládá v jiném textu ZDE. Ono proslulé Havlovo "humanitární bombardování" za vyšší mravní cíle nejen že slovy bývalého generálního tajemníka Severoatlantické organizace Lorda Carringtona způsobilo etnickou čistku na Balkáně, ale tamní situaci "značně zhoršilo" s tím, že jednání EU s bývalým jugoslávským režimem vyústilo v "katastroficky hloupé rozhodnutí ZDE." Lord Carrington dodal, že mezi Miloševičem a tehdejším chorvatským prezidentem Tudjmanem, který byl podporován USA, co se páchání zločinů týče de facto neexistuje rozdíl. Václav Havel o Miloševičově režimu psal jako o "genocidním" se slovy, že "snad i kritici tohoto zásahu připustí, že tato válka byla snad první válkou vůbec, která nebyla vedena jménem zájmů, ale jménem principů a hodnot nadřazující práva člověka právům státu," ZDE aniž by podrobil seriózní kritice ony "principy a hodnoty" zdupané všemi aktéry konfliktu včetně oné "strany svobody." A v duchu stejné "stranické linie" u nás o kosovské krizi referovaly Česká televize, organizace Člověk v tísni a časopis Respekt. Znovu uniformně proti démonizovaným Srbům, kteří se především odmítali podrobit neoliberálnímu diktátu USA na Balkáně, a proto byli tvrdě potrestáni humanitárními bombami. Jak čitelné. Srbsko nakonec neoliberálním reformám stejně neuniklo ZDE.

Asi nejhorším Havlovým politickým krokem, jenž se na celé světelné roky vzdaluje jeho aureole "obhájce lidských práv všude na světě", je jeho podpis tzv. Dopisu osmi z ledna roku 2003, nacházející se pod podpisy Tonyho Blaira, Silvia Berlusconiho a José Maríi Aznara ZDE. V listu, který byl sepsán osmi evropskými státníky na podporu Bushovy ilegální invaze do Iráku, se mimo jiné píše o tom, že "hodnoty, které Evropa sdílí se Spojenými státy, jmenovitě osobní svobody, lidská práva a vládu zákona, jsou v takovém ohrožení, v jakém se dosud nenacházely (...). Irácký režim a jeho zbraně hromadného ničení představují jasnou hrozbu pro bezpečnost světa (...). Posíláme jasný, pevný a jednoznačný vzkaz, v němž bychom rádi vyjádřili přesvědčení, že je nutné zbavit svět nebezpečí, který pro něj znamenají Husajnovy zbraně hromadného ničení." Dnes, po osmi letech, vyznívá tento pamflet až komicky, kdyby jej ovšem nezastiňovaly statisíce mrtvých Iráčanů, miliony válečných vdov a sirotků a rozvrácený region. Přitom už v té době byly k dispozici řady studií, jež vypracovali experti v daném oboru, které nesmyslná tvrzení uvedená v tomto listě jednoznačně vyvracely, jak se můžeme dozvědět třeba od odborníka na Střední Východ Stephena Zunese ZDE. Je celkem zjevné, že tyto skutečnosti znali i signatáři dopisu, včetně Václava Havla, kteří chtěli podpořit politiku agresivních neokonzervativních kruhů v administrativě George W. Bushe. Havel svou náklonnost k i na americkou politickou scénu aberantním neokonzervativcům vyjádřil podpisem Projektu pro nové americké století (PNAC) ZDE, jehož posláním je (nebo spíše bylo) udržet nadvládu Spojených států nad světem, třeba i za použití síly. Stanovy pamfletu kritizují "inkoherentní politiku Clintonovy administrativy" a vzývají úspěchy Reaganovy administrativy, tj. úspěchy "vojenských sil, které jsou silné a připravené". Tady už Havlova podpora agresivních elementů na americké politické a vojenské scéně překročila meze elementární slušnosti a vstoupila do stádia naprosté duševní prostituce, když se postavil za notorické jestřáby a válečné zločince, jako jsou Dick Cheney, Donald Rumsfeld či Paul Wolfowitz, jimž by naivní havlovské ideály Pravdy a Lásky byly tak maximálně k smíchu.

Ale zpět k Dopisu osmi. Profesor Peter Steiner ve výše uvedené práci s názvem Václav Havel and the Invasion of Iraq, kde si všímá podobností mezi dopisem Václava Havla a dalších sedmi evropských vrcholných politiků adresovaným Radě bezpečnosti OSN (Steiner mylně píše, že šlo o list adresovaný přímo prezidentovi G.W. Bushovi), kde se vyslovují pro Bushovu plánovanou invazi do Iráku, a zvacím dopisem "zdravého jádra" československých komunistů do rukou vedení SSSR z roku 1968, aby Varšavský pakt nastolil v Československu pořádek. Steiner cituje výňatky z řady Havlových projevů a konfrontuje je se syrovou realitou. Třeba Havlovo prohlášení na pražské konferenci věnované transformaci NATO v listopadu 2002 o nutnosti rozlišovat mezi agresí a skutečnou humanitární pomocí: "A zdá se mi, že vždy znovu, chceme-li zasáhnout ve jménu ochrany lidského života proti nějakému státu, musíme si položit -- byť třeba jen na okamžik a jen ve skrytu duše -- otázku, zda nejde náhodou o nějakou verzi "bratrské pomoci"(...). Proto je vždy znovu třeba na lékárnických vážkách zvažovat, zda jde opravdu o pomoc lidem proti zločinnému režimu a ochranu lidstva proti jeho zbraním, anebo zda náhodou nejde o nějakou -- pochopitelně sofistikovanější, než byla v roce 1968 ta sovětská -- verzi "bratrské pomoci"." Steiner se při posuzování Havlova podpisu Dopisu osmi a z něj vyplývající autorovy spoluviny na ilegální agresi do Iráku chápe jeho výroků jako "hozené rukavice". Rozebírá detaily obestírající tento akt a také okolnosti spojené se zvacím dopisem Vasila Biľaka a spol. Sovětům. Z Havlových projevů a prací vyplývá hmatatelný rozpor mezi tím, co říkal a psal, a tím co ve skutečnosti podporoval někdy až fanaticky, a to je patrné v řadě případů, nejen ze zkoumaného textu. Vyjímám následující citaci ze Steinerovy práce, jež je jednoduše výmluvná: "Nyní se k Havlovi obracím s jeho vlastní rétorickou otázkou z eseje Politika a svědomí -- "že i ten nejsugestivnější projekt "obecného blaha" sám sebe usvědčí z nelidskosti v okamžiku, kdy si vyžádá jedinou nedobrovolnou smrt..." (S4: 439). Není snad už načase přestat chodit kolem horké kaše a jmenovat Bushovy komplice v tomto zločinu? Václav Havel je rozhodně jedním z nich." Pokud Václav Havel stál skutečně za svým dílem a, jak nám v době po jeho úmrtí i předtím bylo nesčetněkrát předkládáno, s vysokou pravděpodobnosti tomu tak bylo, zůstal dlužen tedy každé jednotlivé oběti vojenských eskapád, jež osobně zaštítil, důkladnou omluvu, k čemuž bohužel nedošlo ani dojít nemohlo.

Steiner v analogii mezi signatářem zvacího dopisu "zdravého jádra KSČ" a signatářem Dopisu osmi dospívá k následujícímu názoru: "Ano, všichni signatáři dopisů vyzývající vojska k násilnému vstupu na cizí území končí s krví na rukou. Ve světle výše zmíněných skutečností pak ovšem opovrženíhodný komunistický funkcionář, vlastizrádce a kolaborant Vasil Biľak vydá za mýdlo a stočné rozhodně mnohem méně než muž, jenž vysvětloval Lauře Bushové, co je to demokracie, "dramatik, intelektuál, bojovník za svobodu a politický vězeň" Václav Havel."

Suma sumárum -- Václav Havel od svého vystoupení v americkém Kongresu na začátku roku 1990, kdy jasně vymezil zásadní rozdíl mezi "stranou svobody" a "děsivou velmocí," aniž by vzal na zřetel neutuchající noční můry, jimiž Spojené státy od konce 2. světové války dusily desítky zemí ZDE, kde systematicky ničily ony Havlovy ideály Pravdy a Lásky -- v čemž pokračovaly i po ukončení studené války neztenčenou měrou, všechny dobyvačné akce USA s těmi nejtragičtějšími následky konzistentně podporoval a nadto jim propůjčoval i etický rozměr a svůj disidentský kredit; jeho případná kritika těchto zločinů byla izolovaná a maximálně kosmetická.

Havlova kritika porušování lidských práv, pro niž je celosvětově veleben a vzýván devótními politiky a médii, se týkala především režimů, jež nespolupracovaly s Bílým domem. Lze ji tudíž považovat za pokryteckou a účelovou. Domnívám se, že zároveň s Havlovým vstupem do vysoké politiky zemřel i jeho potenciálně kritický duch. Politika disidenty totiž zabíjí. Pokud by Václav Havel po listopadové revoluci vystupoval pouze jako intelektuální osobnost a s patřičným nadhledem komentoval a glosoval domácí i světové dění, bylo by možné si ho vážit. V opačném případě nikoliv.