Co to (už zase, proboha) spěcháme zachraňovat?

9. 1. 2012 / Karel Dolejší

"Bezpečné" jaderné zbraně?

Není prý možné dovolit další rozšiřování "jaderného klubu" - a není prý možné ani dovolit, aby jadernými zbraněmi disponoval nesekulární režim, který se jich nemusí zdráhat použít. Jenže je tomu skutečně tak? "Jaderný klub" se od svého vzniku rozšiřuje neustále; relativně nedávno do něj přibyly Indie, Pákistán a KLDR. Renomovaný izraelský vojenský historik Martin van Creveld už před lety konstatoval, že rozšiřování "jaderného klubu" ve skutečnosti prokazatelně nezvýšilo četnost a pravděpodobnost vojenských konfliktů, jak stereotypně uvádějí obhájci monopolu několika málo jaderných zemí, ale působilo zcela opačně. Kromě toho je americká obhajoba Smlouvy o nešíření jaderných zbraní mimořádně účelová a pokrytecká. Ve chvíli, kdy USA začaly uvažovat o Indii jako o spojenci, se vůbec nerozpakovaly navázat s ní spolupráci právě v oblasti jaderné technologie - ačkoliv Nové Dillí své jaderné zbraně vyvinulo v nejvyšším utajení a porušilo přitom právě tu smlouvu o nešíření, jíž se nyní Washington svatosvatě zaklíná. Kromě toho proti tezi o "iracionalitě" íránské theokracie lze snadno postavit upozornění religionistů, že hinduističtí nacionalisté v myšlence úplného zničení světa nemusejí vůbec nacházet cosi tak nepředstavitelného jako převážně sekulární elity obou bývalých supervelmocí studené války. Máme tedy před sebou dva případy v zásadě analogické, Indii a Írán; čímž se ovšem nakonec velmi výrazně liší je fakt, že Írán není považován za strategického spojence, ale za nepřítele politiky Spojených států.

Demokracie a lidská práva?

Myšlenka, že Západ bude ve válce s Íránem hájit demokracii a lidská práva, patří zejména v českém prostoru k zavedeným klišé, jichž si ještě dozajista užijeme více než dost. Co na tom, že jediný genuinní pokus o demokracii v Íránu (za premiéra Mohammeda Mosadeka v 50. letech) skončil převratem, který zorganizovali právě Američané, a nastolením represívního šáhova režimu tak hrozného, že vyústil v islámskou revoluci... Nebýt americké politiky na Středním východě, současný íránský režim by vůbec neměl šanci vzniknout; a kdyby se Írán naopak vyvíjel podle amerických představ, řeči o demokracii a lidských právech by byly dodnes cudně směrovány někam úplně jinam...

Eliminace hrozby militantního islámu?

Spojené státy v minulosti podporovaly afghánský Taliban, dlouhodobě velmi dobře vycházejí s vahábity ze Saúdské Arábie, letos pomáhaly nastolit islamistický režim v Libyi a aktuálně usilují o dohodu s egyptským Muslimským bratrstvem, čímž de facto definitivně hodí přes palubu místní liberálně demokraticky orientované protestní hnutí. Jestli si tedy někdo doopravdy myslí, že islámský režim je pro USA něčím nepřijatelným, ignoruje valnou většinu dostupných faktů o americké zahraniční politice přinejmenším za poslední tři dekády. Jediný islámský režim, který Washington zásadně nesnáší, je ve skutečnosti protiamerický islámský režim s aspiracemi revizionistické regionální mocnosti.

Regionální stabilita?

Tvrzení, že USA v Perském zálivu hájí regionální stabilitu, nicméně patří k těm vůbec nejzábavnějším. Když se v Íránu zhroutil proamerický režim, State Department usilovně ponoukal iráckého diktátora Saddáma Husajna, aby na souseda zčerstva zaútočil. Po mnohaleté válce se zadlužený Husajn pokusil zlikvidovat pohledávky sousedního Kuvajtu překvapivou invazí, po níž byl dosavadní americký spojenec proti své vůli označen div ne za nového Hitlera a čelil mezinárodní intervenci. Jeho definitivní konec však nastal až v roce 2003, kdy USA pod lživými záminkami rozpoutaly invazi do Iráku a během několika málo let tuto po hospodářské a vzdělanostní stránce relativně velmi dobře rozvinutou arabskou zemi naprosto zničily. Nakonec, když z ní potupně odcházejí a na spadnutí je další kolo sektářského násilí nebo dokonce občanská válka, vážně hrozí, že ze střetů vyjdou vítězně nejpočetnější šíité velmi přívětivě naklonění íránskému vlivu. Likvidací protiváhy Íránu v podobě sousední regionální mocnosti, s níž byli dlouho ve vysloveně přátelském (i v době masakru Kurdů chemickými zbraněmi v Halabži) a de facto spojeneckém vztahu, vytvořili Američané situaci, kdy rostoucí vliv Íránu v regionu musejí nakonec vyvažovat sami. Ale ani za předpokladu, že by se jim podařilo Írán zničit podobně jako Irák, by nebylo z hlediska regionální rovnováhy sil vůbec nic vyřešeno. Je pouze otázkou času, kdy se ambiciózní Turecko či Saúdská Arábie (jíž zrovna Washington prodává další balík výzbroje) zcela odpoutají z dráhy amerického satelita. Pak teprve budou vytaženy na světlo světa celé tankery špíny po léta shromažďované na oba zmíněné režimy - a neinformovaný mediální konzument se nebude stačit divit, koho že jsme to až dosud měli za spojence, a jak moc je nezbytné zničit i jeho ambice a nároky, aby systém regionální rovnováhy sil opět vůbec nevznikl...

Moderna?

V kontextu zjevně či skrytě huntingtonovského blábolení se nakonec vždycky vynoří z pod hladiny skrytá kra úplně posledního argumentu. Tím ovšem nejsou nezadatelná lidská práva, která západní mocnosti svou praktickou politikou neprosazují nijak výrazně lépe než mocnosti severní, východní nebo jižní. Je jím naopak axiom, že oponování západní hegemonii je ze své podstaty protimoderní, překračuje tedy to, co lze označit za největší západní tabu (k němuž se nicméně hlásí i velká většina rádoby zásadních kritiků západního industriálního imperialismu) - a tím pádem prý popírá smysl univerzálních lidských dějin. Howgh.

Humanitně vzdělaní jedinci placení za kultivování iluzí západní společnosti o sobě samé ovšem mohou nadále operovat s notně opotřebenou představou, že Západ hraje roli kulturní a civilizační avantgardy budoucího jednotného lidstva. Tuto představu nicméně vyvrátil a zcela zdiskreditoval Jean-Francois Lyotard ve své nejznámější studii zpracované na objednávku kanadských úřadů - už na konci 70. let 20. století. Lyotard ukázal, že postulované budoucí jednoty všech sobě rovných ve skutečnosti nebude nikdy dosaženo, protože k tomu (v protikladu k tomu, co tvrdil Marx) ve vyspělém kapitalismu neexistují historické podmínky; a tak zatímco jedni budou létat na Mars, ti méně šťastní budou naopak upadat stále hlouběji do bídy a bezvýznamnosti. Jestliže je ale moderna ideologickou iluzí zakrývající právě tuto realitu, je doslova skandální se jí dnes ještě vůbec dovolávat.

Řecká demokracie byla demokracií 3-5% svobodného obyvatelstva, které žilo na úkor svalové energie zbytku otroků. Moderní západní demokracie byly v rámci kapitalistického světového systému demokraciemi privilegovaných imperiálních menšin, k nimž ovšem patřily celé národy, uvnitř relativně sociálně homogenizované. Tyto menšiny žily na úkor kolonií a neobnovitelných fosilních zdrojů energie, jejichž využití poprvé v dějinách osvobodilo široké masy obyvatelstva v této části světa od celoživotního otročení v lokální subsistenční ekonomice. Co měla západní demokracie s řeckou společné je ovšem nemožnost univerzalizovat to, co je ze samotné své podstaty založeno na privilegiích, která nemohou být rozšiřována donekonečna, a na v konečné instanci omezených přírodních zdrojích.

Západ v posledních třech dekádách ztratil svou technologickou a ekonomickou převahu nad zbytkem světa, ale zatím si udržel svá tradiční privilegia. Nicméně jediné, v čem zatím opravdu ještě vyniká, jsou vojenské kapacity neporovnatelné s čímkoliv, co má k dispozici souhrn potenciálních protivníků.

A jedině s jejich použitím může tedy ještě zkoušet zachránit iluzi o vlastní důležitosti a nenahraditelném dějinném poslání...

Vytisknout