Pohled důchodce

9. 1. 2012 / Jiří Jírovec

Vrátím se ještě k vylepšení domu. Našel jsem pokryvače, který opravil střechu a v přestávkách mezi prací byl ochoten probrat to či ono. Když jsem se zmínil o své podnikové penzi, viděl jsem v jeho očích záblesk smutku z toho, že nemá nárok na víc než na chudobu připomínající státní příspěvky a dodal, že on jednou z tý střechy spadne rovnou do hrobu. Ve svých padesáti letech vypadal na žebříku dost chatrně a tak se možná té pětašedesátky ani nedožije.

Kanadská společnost je svým způsobem kapitalismem s pololidskou tváří. Někdo má víc a někdo míň z bohatství, kterým čtvrt kontinentu s mizernými 35 miliony obyvatel oplývá. Snahy o přerozdělení bohatství jsou velmi mírné a pomalé.

Když Tommy Douglas přišel s nápadem na zavedení univerzální zdravotní péče, byl považován za nebezpečného socialistu až komunistu a tak byl dlouhodobě sledován kanadskou obdobou české Stb. Ta o něm nashromáždila 1,142 stránek informací z nichž některé jsou dodnes utajované, protože obsahují další jména sledovaných a lidé by mohli klást nepřípadné otázky ohledně kanadského policejního státu. Psal jsem o tom před časem v v tomto článku .

Zmiňuji se o tom, protože universální zdravotní péče je trnem v oku některých českých politiků. Lůza je přežraná a je třeba přitáhnout udidla, říkají místo toho, aby se po světě chlubili, že jsme pořád v lecčems díky zrůdnosti komunistického režimu na špici. Snaží se předehnat svoje vzory a stejně jako Orvellova prasata se svým vzorům dokazovat, že "svým" zvířatům dávají ještě méně než jinde.

Přerozdělováním se ve svém novoročním projevu zabýval i náš světový ekonom. Řekl, že reformy jsou důležité a že, jak říkávali jeho předchůdci, máme tady soudruhy, kteří:

[...] stále nechtějí pochopit, že nelze získávat na úkor druhých a že ústupky v jejich prospěch nelze uskutečnit zcela jiné -- v jejich očích spravedlivější -- přerozdělení bohatství v zemi.

Klaus ovšem neměl na mysli miliardáře a dokonce ani ne poslance, kteří si v parlamentní restauraci cpou nácky za třetinové ceny oproti těm tržním "venku". Ono nepochopení se vztahuje na vysmívané odbory a jiné skupiny, které mají dostatečně silnou základnu k tomu, aby nějaké požadavky vůbec vznesly.

Odbory jsou nebezpečné, protože kolektivní smlouvy vytvářejí standard, který ostatní zaměstnavatelé s jistým zpožděním nakonec sledují. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je ochrana pracovních míst (job security), která je při jednání vždy nadřazena ostatním bodům.

Strach ze ztráty zaměstnání může zaměstnavatel zneužít při vyjednávání kolektivní smlouvy. Typickou ukázkou takového přístupu je "nabídka" zaměstnancům podniku Electro-Motive Diesel v ontarijském Londýně: buď přijmete snížení platů a benefitů o 50% nebo se přestěhujeme jinam . Příběh jedné zaměstnankyně onoho podniku si mohou čtenáři přečíst v angličtně ZDE .

Takové jednání samozřejmě může přijít i do Česka i když Evropská unie svým přístupem k sociálním otázkám takový proces zpomalí. Je pravděpodobné, že právě sociální oblast je trnem v oku eurofobijců typu Klause.

Problém se snížením platů není v tom, že by dělnictvo bylo přežrané a vynutilo si žití nad poměry a teď si musí utáhnout opasek. Je pravda, že nominální platy stoupají, ale současně s nimi i ceny, takže tvrzení, že reálná mzda během posledních let spíš klesá jsou pravdivá.

Hodnoty ve společnosti jsou měřitelné způsobem, jakým se přerozděluje bohatství ve prospěch těch, jak se říká, méně privilegovaných. Česká společnost je na tom velmi chatrně, protože nová moc si napřed musela trochu přilepšit, aby najednou mohla být odpovědná za ten zbytek, který ještě nebyl rozkraden a nebo promrhán.

Abych pravdu řekl, četl jsem s velkým potěšením, když se Václav Havel stal věcným břemenem, aby ho jeho milující Dáša nemohla vykopnout ze střešovické vily. Patrně jako odvetu za hříchy nevěry. Je možné, že to bylo jen prázdné gesto, protože stejně chtěl být na Hrádečku, ale možná ho strach z bezmoci ve stáří přece jenom trochu přiblížil plebsu. No a to je řeč o milionáři, který si na rozdíl od jiných českých penzistů mohl najmout třeba několik bytů.

Vrátím se ale od situace milionáře k pohledu daleko prostšího penzisty. Při svých cestách do Prahy dostávám občas otázku, zda se nehodlám vrátit. Mám pocit, že spíš ne, ale přesto jsem se, jen tak ze zájmu, díval na možnosti pronájmu garsoniery a nebo bytu 1+1. Zatím jsem nenašel ani jeden, který by byl včetně poplatků za míň než 9000.

BL upozornily na problém seniórů odkazem na článek v iDnes .

Jakýsi ekonom Karel Potměšil v něm přichází s nápadem, že by stoupající nájemné bylo možné řešit přestěhováním se do menších bytů. Nevím, jak tohoto člověka označit, aby to nebylo soudně napadnutelné. Napadá mě výraz "tlučhuba". Tedy tento ekonom mimo jiné tvrdí:

Vážený pane ekonome, ptám se, snažil jste se najít byt vhodný pro důchodce, který by stál méně než těch šest tisíc? Asi ne, protože vás to nezajímá. Stejně vás asi nezajímá, že nápad společného bydlení byl uskutečňován již komunisty, kteří třeba z luxusního bytu vinohradského buržuje udělali dva.

Potměšily najdeme ovšem i v parlamentu a je jedno jestli jejich skutečná jména jsou Kalousek, Nečas nebo Heger. Ve svém šťavnání se berou smrtelně vážně. Možná si opravdu myslí, že pokud důchodce zabije ta stovka denně v nemocnici, třicetikoruna u doktora a doplatky na léky v lékárně, bude to jen dobře. Z čistě ekonomického, tedy nelidského hlediska budou mít jistě pravdu.

Ostatně, důchodci i jiní chudí si to zavinili sami, protože přece existuje jednoduché řešení, jak se připravit na krizovou situaci:

Klaus je vskutku genius zpotvoření myšlenky. V uvedeném citátu vyniká návrh na to, že člověk by měl přiměřeně vydělávat. No řekněte, je to snad takový problém odsedět si pár hodin ročně v nějaké správní radě? Nebo si otevřít soukromé gymnasium a požádat u ČEZu a nějaký ten milión? Méně humorné je doporučení "nenechat se vylekat tou či onou zprávou". Zdá se že je v něm skryta obava, že by ti fyzicky zdatnější pensisti ještě mohli vzít sukovici do ruky. To, že nuzota z lidí lotry činí věděl již Francek Villonů.

Vytisknout