Není to, v čem žijeme, už fašismus?

1. 9. 2011 / Petr Koudelka

Začnu od problému, který je prý neřešitelný, a postupně radikalizuje celou společnost. Romská otázka přerůstá naší době přes hlavu. Ještě nedávno, před dvaceti a pár lety, to vypadalo jinak. Slušně a perspektivně. Jak je to možné? Dnes půjdeme na Romy s vidlemi. Lidé, neblázněte! Romové ani cikáni nejsou naši nepřátelé. Nepřítel je někdo jiný. Ten, kdo brání, aby se cokoliv v této společnosti dalo vyřešit.

Před pár dny demonstrovali knihkupci proti zvyšování daní. Úplně pominuli, že se zdražuje i chleba. Lidé, neblázněte! Demonstrovat za levné knihy nemá smysl. Váš protivník je jinde.

Bojujeme s kůrovcem. Polovina lidí je proti kácení, polovina pro. Nekuřáci bojují proti kuřákům. Nájemníci proti majitelům, majitelé proti nájemníkům. A tak dále. Atmosféra je plná nenávisti, všichni bojují proti všem.

Tento úvod jsem si mohl odpustit, kdyby nebylo jasné, že se někdo snaží odvrátit pozornost občanů od hlavního nebezpečí, kterým je systém, v němž žijeme. Je to společný jmenovatel všech konfliktů. Pravicová vláda, která se tu od posledních voleb roztahuje, a o jejíž legitimnosti lze dnes už s úspěchem pochybovat, se zmocnila parlamentu a s jeho pomocí rozkládá stát, připravuje občany o právo na zdraví, bere jim práci a jistoty všeho druhu.

Ještě donedávna bych uklidňoval diskusi, nabádal k analyzování tohoto stadia kapitalismu a pokusil se nalézt východiska. Dnes už ne, protože hranice byly překročeny. Možná se to ukázalo právě v tom, že nás tento systém žene s vidlemi proti cikánům. A nejen to. Jednoho proti druhému. Myslím, že si to už nenecháme líbit.

Po druhé světové válce bylo v Německu těžké přesně označit viníky a určit míru jejich viny. Nikdo si na to netroufal. Pak přišel Karl Jaspers se svým souborem kritérií a jeho Otázka viny je dodnes platná. U nás se problémem, co je fašismus, zabýval Ferdinand Peroutka a musím říct, že se mi při čtení jeho článků z Dneška z roku 1946 orosilo čelo. "Dnešek" je totiž dnešek. Posuďte sami.

"Důkladně víme, co je fašismus." (Varuje před žvaněním, které zakrývá holou pravdu.)

A vyjmenovává poznávací rysy: "Zanícená, zjitřená vůle k moci." (Naši vládnoucí politikové se nenechají za žádnou cenu odstavit od koryt. I kdyby jejich viny a přestupky proti společnosti i zákonu byly nad slunce jasnější.)

"Tak vytrvalé vtloukání předepsané ideje do hlavy, až z ní nezbude nic, než stranická spolehlivost." (Denně jsme svědky masírování mozků řečmi stranických bosů o pseudoreformách, které neumějí ani vysvětlit.)

"Boj proti korupci nejdřív a obohacení vůdců potom." (V tom jsou naši vůdci a jejich mafiánské opory o kus vpředu, protože korupce a obohacování jdou u nich ruku v ruce.)

"Umělá hospodářská konjunktura na státní útraty." (Stále budou předstírat, že s ekonomikou je všechno v pořádku a nepočítají ani ztráty, které utrpěl ožebračený a rozkradený stát.)

"Cynismus k svobodě, dobru a životu druhého." (Jak směšní jsou pro ně sociálně slabí, lidé, zbavení jejich vládnutím střechy nad hlavou, nemocní, bezdomovci, handicapovaní.)

"Chtivost a loupení majetku." (Máme vyjmenovávat všechny bývalé ministry, předsedy a prezidenty neznámých společností a firem, vypočítávat jejich majetek, ke kterému přišli za svého úřadování? Majetek jejich manželek, dětí a příbuzných? Majetek těch, kterým umožnili zbohatnout?)

"Neúcta k inteligenci. Posměch humanitě." (Málo se mluví o rozvratu školství a vědy, o všeobecné tendenci k úpadku kultury a umění. O neuvěřitelném snižování vzdělání.)

"Spravedlnost vyrvaná z rukou soudů a vložená do rukou libovůle." (Jen těžko lze o tomto státu prohlásit, že je právní, když rozkrádání majetku není trestáno a země je vydána všanc lichvářům, zlodějům, plná heren, kasin a nevěstinců.)

Hlavním rysem takové doby, takové země je "cynické, surové, nelítostné zacházení s člověkem". Vzpomněl jsem si na toto znamení fašismu, když jsem obcházel úřady v Praze, abych se jen informoval na sociálních odborech o možnostech pomoci člověku, který se ocitl v nouzi, bez střechy nad hlavou. Slyšel jsem právě jen cynický výsměch.

"Kdo surově zachází s člověkem, je fašista," píše Peroutka.

Nemyslete si, že jsem vynechal snad záměrně další vyhraněná poznávací znamení fašismu, která ani Peroutka neopominul. Sdílíme je společně s našimi spojenci: Vyšetřování, mučení, slídění, bití (od Guantánama, přes policejní zásahy proti protestujícím ve Španělsku, ve Francii, v Londýně až po sledovací mánii, která nás na každém rohu vystavuje kamerám).

A ten nejhorší projev fašismu? Ani toho jsme nebyli ušetřeni. Pod záminkou nastolení demokracie se v Libyi rozpoutala válka za podpory NATO. My jsme přece NATO! To my bojujeme v Libyi. Pokrytectví už bylo odhaleno: nadnárodní společnosti si dělí ropná pole a vítězové boje za svobodu vraždí černochy.

Dovolil jsem si napsat článek "expressis verbis", nebo snad přehnanými slovy? Ještě málo temných stránek skutečnosti bylo osvětleno.

"Nejsme fašisty, pokud uznáváme lidská práva," píše Peroutka. Ti, co nám dnes vládnou, lidská práva viditelně obcházejí. Občané v této zemi už dlouho mají pocit, že o svá lidská práva přicházejí. Není to snad tím, že to, v čem žijeme, je už fašismus?

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 1.9. 2011