Nápad zvaný univerzitní školné vysoké školy již zničil morálně, v budoucnu je nejspíš zničí úplně. V čím je to zájmu?

1. 9. 2011 / Jakub Wolf

Nejprve k rozvratu morálky a snad samotného rozumu, jejž by bylo lze v řadách akademických pracovníků očekávat alespoň s ohledem k jejich oboru. Známý, vyučující filosofii mimo filosofickou fakultu se mi před nedávnem svěřil s tím, jak mu pijí krev jeho studenti. Zadal totiž nějaké seminární práce a některé, dlužno říci, že většina, nebyly právě nejlepší, ba, bylo by možno bez velké nadsázky mít i pochybnost, zda se vlastně jednalo o písemnosti z oboru filosofie.

Dotyčný nešťastný vyučující se mi tedy jal svěřovat s tím, že úroveň studentských prací nejen, že je nízká, ale navíc stále v průměru nižší. Aby toho nebylo málo, na příslušné (veřejné) škole, kde je takto týrán studenty, byl také razantně upozorněn ze strany vedení, že může vyhodit každý semestr od zkoušky pouze určitý, předem daný a malý počet studentů a to nejlépe s ohledem na to, jestli mají či nemají jinak již uzavřený ročník, aby studentů vinou jeho v celkovém schematu okrajového předmětu příliš neubývalo, protože škola je financována v zásadě od hlavy či podle počtu duší.

Nakonec se dobral k deklaraci: Napařil by těm nedoukům školné, ať si začnou vážit jeho bohulibé práce pantem. Navíc by tak dle jeho soudu dovolila katedra, aby jich pár vyhodil, protože by z vybraného školného měla víc peněz a nepotřebovala by tím pádem tolik studentů.

Netušil, chudák, že až se začne vybírat školné, přestane se vyučovat filozofie. Ta přece nemá komerční význam.

K tomu se patří říci, že dotyčný geniální aspirant na přídomek filosof překonal takto šmahem pojem příčiny. Nejen, že příčinu zaracha, kterého dostal od vedení stran vyhazování studentů, nehodlá odstranit. Podle jeho mínění je třeba ji naopak učinit pomocí školného neodstranitelnou konstantou systému financování, zatímco bez školného by snad ještě bylo lze systém financování měnit. Představa, že školy takto oberou studenty a pak je povyhazují je pak stejným dílem humorná, jako otřesná, pokud si uvědomíme, že hlavička, ze které vzešla, se u nás honosí sociálním vřazením do třídy inteligence, navíc skupiny filosofů, zcela nehledě na dobré důvody, které zamezují filosofovi nechat si platit od žáka a zůstat při tom filosofem, jak byly formulovány Platónem.

Vzhledem k tomu, že pro současné české přednášející viditelně nepředstavuje potíž překonat Aristotela, proč se zastavovat před Platónem. Náplní odborné činnosti v současném schematu fiancování se stejně stále více stává zjišťování toho, s kým se má a s kým se nemá chlastat.

Dále, k rozvratu úplnému. Systém fiancování, jak je navrhován u nás, počítá s takzvaným odloženým školným a se studentskými půjčkami. Výše školného pak má činit maximálně deset tisíc korun na semestr. To činí maximálně sto tisíc korun za řádnou dobu studia většiny oborů.

Nechme teď stranou, že jednotlivé obory se od sebe dosti radikálně svou náplní odlišují, a že pokud by se u nás dodržovaly normy, muselo by studium takové klasické filologie být desetileté a ne pětileté, stejně tak sanskrtu, o srovnávací jazykovědě nemluvě.

Stejně tak nechme stranou správné tvrzení Jana Čulíka, které bych shrnul tak, že nevím, který šílenec by nechal své dítě zničit si život studiem na filosofické fakultě, což je s podivem již dnes, když by to znamenalo pro novopečeného filosofa, filologa, historika, etnologa, a tak dále, zadlužení často dosahující současného dvouletého příjmu odborného asistenta na téže fakultě a že v souvislosti se schopností absolventů splácet školné (viz níže) jistě bude sílit tlak na likvidaci řady oborů.

Pozastavme se nad v této souvislosti deklarovanou zárukou splatnosti školného absolventem až po dosažení průměrného příjmu.

Za prvé: Kolik vlastně bude platit? Oněch sto tisíc? Kdo zaplatí úrok? Nebo dostane škola na ruku částku sníženou o proponovanou splátku úroku předem ve formě jakéhosi podivného finančního produktu?

Za druhé: Ať už ty úroky bude celá ta léta hradit bankám (protože studentské půjčky, garantované státem, budou od soukromých bank) stát, nebo se budou načítat, který gramotný člověk by dobrovolně dosáhl průměrného příjmu, když by se tím ihned dostal do dluhové pasti? Nebude lepší z dosud neoficiální praxe, kdy mladí vědečtí pracovníci přes léto pracují spolu s nelegálními přistěhovalci na plantážích v Irsku, Švýcarsku a Austrálii učinit oficiální státní doktrínu vysokoškolského vzdělání?

Za třetí: Protože úrok nějakým způsobem ve výsledně splatné částce prostě započítán být musí a protože jejímu konečnému splácení by se mohl eventuálně vystavit pouze šílenec, je jasné, že peníze za školné bankám zkrátka bude platit stát a ten je nikdy z nikoho nijak nedostane. Tím se pouze mezi dosud státem financované školy a stát samý vsune mezičlánek, de facto danící státní dotace na vzdělání prostřednictvím úroků.

Nejen, že se tak založí nutnost rušení řady oborů. Současně vznikne dlouhodobý finanční problém, zvaný vysoké školství, který bude jednou nutné razantně vyřešit. Můžeme mít za to, že snad omezením počtu škol, na studium kterých se budou vztahovat dané státní garance na studentské půjčky, přenesením finanční odpovědnosti za absolventy ze státu na školy samé nebo i privatizací univerzit, nejlépe do rukou jejich budoucích věřitelů. V případě takové UK pak nebude kupec škodný, i kdyby měl na svém vlastním počítači odmazat pár digitálních dluhů. Už jenom takový Albertov, co by se tam dalo všechno postavit. Třeba i lázně. Nemluvě o bordelu v Karolinu a krásných ekumenických svatbách v autentické atmosféře gotické auly.

V každém případě je pak možno přímo se ptát: V čím je to zájmu?

Vytisknout