A co děti? Zase na ně kašlou?

11. 8. 2010 / Miroslav Prokeš

Vláda hodlá prodloužit úhradu nemocenského zaměstnavatelem ze současných 3+7 dnů (karenční lhůta + počet dnů hrazených zaměstnavatelem) na nově 3+12, což bude platit po dobu 3 let, pak dojde k navrácení ke stavu v roce 2010, tj. 3+7. Zruší sociální příplatek bez náhrady. Porodné bude vypláceno pouze na první dítě a pouze u rodin, které budou mít příjem menší než 2,4 násobek životního minima. Rodičovský příspěvek pro čtyřletou rodičovskou dovolenou bude redukován tak, aby byl stejně výhodný jako u rodičovské dovolené dvouleté.

Tato opatření jsou ve zjevném rozporu s nejlepšími zájmy dítěte. Hrozba propuštění zaměstnaného rodiče při častějším ošetřování nemocného dítěte může vést ke snížení úrovně ošetřování. Redukce rodičovského příspěvku povede ke snaze o návrat do zaměstnání za každou cenu (v rozporu s nejlepším zájmem dítěte), při vysoké nezaměstnanosti mohou pak být náklady státu na tyto nezaměstnané rodiče paradoxně vyšší, než je rozdíl mezi dnešní a redukovanou výší rodičovského příspěvku.

„Vláda se zavazuje, že zlepší systém péče o ohrožené děti. Jedním z kroků bude větší motivace ke zvyšování počtu pěstounských rodin, např. jejich profesionalizací“ , píše se ve vládním prohlášení.

Jednou z osvědčených forem profesionální pěstounské péče s dlouhou mezinárodní tradicí jsou SOS vesničky, jejichž podpora ze strany státu je dramaticky nízká a ani koaliční smlouva tento problém neřeší.

„Regulační poplatek za položku na recept bude zrušen a bude nahrazen regulačním poplatkem za recept a vyřazením tzv. levných léků z úhrad veřejného zdravotního pojištění. Koalice posílí kompetence a odpovědnost primární péče a zvýší regulaci za návštěvu ambulantního specialisty bez doporučení. Regulační poplatek za hospitalizaci přiblížíme reálným nákladům za tzv. hotelové služby v návaznosti na jejich kvalitu, nejméně ve výši 100,- Kč za lůžkoden“ , píše se ve vládním prohlášení.

Nehledě na jazykový rozpor („bude zrušen / bude nahrazen“) jsou všechna tato opatření opět v rozporu s nejlepším zájmem dítěte a mohou vést k zanedbání nejlepší možné péče. Děti do 18 let (podle definice dítěte v čl. 1 Úmluvy o právech dítěte) by měly být osvobozeny od jakýchkoli „regulačních“ poplatků, neboť samy o zdravotní péči nerozhodují. Měly by být zavedeny povinné zdravotní prohlídky školáků.

Vláda chce posílit prevenci v oblasti boje proti kriminalitě, zejména extremismu, drogové kriminalitě, kriminalitě nezletilých a kriminalitě páchané na dětech se zaměřením na koordinaci odpovědných orgánů a včasné poskytování informací o rizikových stavech.

České ani mezinárodní právo nezná pojem „extremismus“. Tento ideologický pojem je třeba opustit a nahradit těmi kriminálními činy, k jejichž prevenci nás zavazují mezivládní organizace, úmluvy a směrnice: rasismus, diskriminace, xenofobie a intolerance.

Kriminalita páchaná na dětech je podstatně závažnějším problémem než kriminalita nezletilých, převážně majetkového charakteru. V Česku je ročně utýráno k smrti několik desítek dětí. Proto by boj proti kriminalitě páchané na dětech měl být na prvním místě.

„Vláda podpoří rozvoj alternativ rodinné péče ve fázi pre-primárního vzdělávání, konkrétně rozvoj firemních školek, alternativních předškolních zařízení typu mateřských a rodinných center, ale i institutu sousedského hlídání (do 6 let dítěte)“, píše se ve vládním prohlášení.

Mnohem důležitější by bylo, aby stát systémově podporoval předškolní vzdělávání, tj. výstavbu a provoz jeslí a mateřských škol, jež byly neuváženě rušeny. Kvalifikované působení na rozvoj osobnosti dítěte už od útlého věku nemůže nahradit pouhé „hlídání dětí“.

K výchově k odpovědnému a kvalitnímu rodičovství by měl ve školním vzdělávání sloužit i tolik kaceřovaný vzdělávací blok, poněkud nešťastně nazvaný „sexuální výchova“ – měl by ovšem organicky k výchově k rodičovství přecházet.

Ačkoli je část V. Vládního prohlášení nazvána „Školství, mládež a tělovýchova, věda a výzkum, kultura“, smlouva se ani slovem nezmiňuje o podpoře práce s dětmi a mládeží včetně mimoškolní výchovy a vzdělávání, organizací dětí a mládeže či o spolurozhodování dětí a mládeže (např. žáků a nezletilých studentů ve školách) o záležitostech, které se jich přímo či nepřímo týkají, jak to požadují čl. 12 a 13 Úmluvy o právech dítěte, alespoň na úrovni, kterou smlouva předpokládá v části „Sport“.

Chybí také národní akční plán naplňování Úmluvy o právech dítěte, o jehož plnění mají referovat vlády účastnických států Úmluvy podle čl. 42 v pravidelných zprávách pro výbor pro práva dítěte OSN; chybí i zřízení institutu dětského ombudsmana i nezávislého orgánu pro koordinaci a monitorování dětských práv. Na rozdíl od záměru schválení zákona o sportu (ve vládním programovém prohlášení je výslovně uveden) chybí zde záměr předložit také zákon o dětech a mládeži, jímž by byly legislativně ošetřeny četné mezery našeho právního řádu ve vztahu k Úmluvě o právech dítěte, zejména k jejímu čl. 3.1, citovanému v úvodu tohoto hodnocení, a k čl. 12 o právu dítěte svobodně se vyjadřovat ke všem záležitostem, které se jej týkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni vývoje.

V legislativním procesu by měly všechny předklady zákonů obsahovat hodnocení jejich dopadů na práva dětí, zejména co se týče nejlepšího zájmu dítěte. To mj. platí i o návrzích zákona o státním rozpočtu. Ostatně, hovoří-li vláda o účasti občanů v legislativním procesu, doufejme, že to vztáhne i na zastánce dětských práv.

RNDr. Miroslav Prokeš je předsedou Sdružení zastánců dětských práv – české sekce mezinárodního hnutí DCI

Vytisknout