Co
ČSSD zasila, to také sklidila
Pokus o dílčí analýzu vývoje v ČSSD Štěpán Kotrba, 3. 12. 2000 Až
katastrofální výsledky ČSSD v senátních a regionálních volbách před
několika týdny přiměl skoro celou politickou scénu přemýšlet. Co by znamenalo
pro českou politiku NEMÍT sociální demokracii. Českou republikou opět totiž
„obchází strašidlo komunismu“. Vítězem voleb se nestal volič, nestala se jí ani
Čtyřkoalice, vítězem se jednoznačně stala média, která si teprve v té
chvíli uvědomila ohromující důsledky kampaně, kterou vedla (v zaslepenosti a sociologické nedovzdělanosti) proti nekomunistické alternativě na levici, proti ČSSD. A sami novináři se možná den po volbách v koutku duše lekli
poznání své moci, kterou do té chvíle užívali, aniž by pomysleli na
odpovědnost, která se k ní váže. ČSSD se před parlamentními volbami 1996 emancipovala od posledních zbytků „pragmatických posunovačů“ a „rakovnických proudů“, přihlásila se jednoznačně a čitelně k radikální LEVICOVÉ orientaci. Voliči jí vzápětí dali důvěru, očekávajíce, že dostojí předvolebním slibům, očekávajíce poctivost v politice, očekávajíce ZMĚNU. Po volbách 1996 a dalších v roce 1998 stala hegemonem levicové části české politiky. Byla to volba očekávání, podmínka. Ne na dlouho. Protože to, co voliči očekávali po mediálním i volebním triumfu zprava nenáviděného, ponižovaného a vysmívaného plebejce Zemana, se nestalo. Nenastalo vstřícnější konání úředníka vůči občanovi. Nenastalo hromadné prošetřování tisíců podivných privatizací. Neotevřely se černé knihy privatizace, které nechal sestavit a sliboval zveřejnit Richard Falbr. Nenastala likvidace sítí vietnamských šmelinářů na českých tržištích. Nerozběhla se výstavba startovních bytů. Nezbrzdily se privatizace řady nemocnic. Neukončil se monopol Telecomu. Nová aristokracie v sociální demokracii pouze sestavila jednobarevnou vládu a jala se vládnout. Ku zděšení „těch pravých“ politických komentátorů vládu velmi nestandardním způsobem tolerovanou hegemonem pravicové části politiky, ODS. Úvaha Václava Klause přitom musela být strategická - stejně prostá, jako rafinovaná. Obstrukce a neprincipiální pravo-levé kompromisy ve sněmovně, vyjednávání a ústupky ke každému zákonu, rozpočtové omezení na samé hranici limitu mandatorních výdajů, mediální nepřátelství většiny českých novinářů, smrtelné koalice na místní úrovni jako „očuchávací“ předstupeň celostátní pravo-levé koalice, která by mohla vzniknout na troskách této vlády. Na volební úspěch by měla tím pádem ODS zaděláno. A pak dlouhá a sladká dvě či tři volební období čistě pravicová, s posílenou a obnovenou, radikalizovanou, léty opozice vnitřně stmelenou ODS, s několika mocichtivými odpadlíky v US a možná i s věčně váhajícími lidovci. Není nutno polemizovat s oprávněností této licoměrné strategie, protože z pravicového pohledu byla logická. Je třeba však danou logiku považovat za krátkozrakou a díky polarizaci na smluvní a nesmluvní opozici i nebezpečnou. Uvolnila totiž prostor pro jiné řešení. Změnu hegemonů. Nalevo se jako přijatelnou stranou pro voliče začíná jevit stále izolovaná a tudíž kompromisy nepoznamenaná KSČM, pravicoví voliči zase uvěřili laciné kampani medvídka koaly, touze po změně a věčně rozhádanému spolku DEU, ODA, US a KDU-ČSL, středoví voliči zůstali doma. A proto dopadly volby, konající se v poločase jednobarevné menšinové vlády ČSSD tak, jak dopadly. Dvojčlenku vztahů „strana – vláda“ je ale nutno rozšířit na trojčlenku „strana – vláda – parlament“. Parlamentní a senátní kluby (jako velmi nekočírovatelná a samostatná součást strany) mají velký vliv na praktickou politiku každé strany a přitom fungují jinak, než vláda. Důvodem pro uzavření opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS byl pat v parlamentu, způsobený myšlenkovým izolacionismem a fanatismem US, zvláště Jana Rumla, nikoli krize exekutivní či vnitrostranická. S tím nám ovšem rovnou před nos padá z výšin zapomnění stoletý balvan – problém státu. Zemanova vláda na něj tvrdě narazila. Po červnu 1998 se značná část Lidového domu, i řada regionálních funkcionářů přestěhovala do Strakovky a nejrůznějších orgánů veřejné správy po celé zemi, ale i kdyby jich tam šlo dvakrát tolik (a kdyby doopravdy chtěli), nedokázali by přemoci aparát, který tam v předchozích šesti lidech etablovala pravice – zčásti ze svých nových kádrů, zčásti recyklací kádrů předchozího režimu. Strana si přitom nedokázala vytvořit širší zázemí politicky vstřícných nestraníků. Vládní politika není jen záležitostí ministrů a jejich náměstků. Podíváme-li se na ministerstvo zahraničí, místního rozvoje, zdravotnictví, financí – sociální demokracie je v nich reprezentována hrstkou lidí na špici, ale pod nimi trpělivě sedí, ba i někdy pracuje nikoli sbor loajálních a politicky neutrálních státních úředníků, ale většinou lidí z opačného politického tábora. A pracuje mnohdy proti zájmům svých ministrů, ke škodě státu i jeho vlády. Což byla možná sice součást strategie ODS, podpořená několika varovnými sériemi mediálních útoků o „čistkách“, které provádějí noví ministři, výsledek ale předčil očekávání. Strategie ODS nepočítala
s ideologicko – negativistickým charakterem rozhodování českého voliče a jeho nízkou odolností proti znechucení ze sérií mediálních manipulací, vedených
libertiánskými novináři, jejichž naturelu dnes nejvíce vyhovuje Unie svobody.
Pokud hledal volič i novinář pravici, u ODS ji našel stěží. Tolerovala přeci
levici. Pokud hledal levici, u ČSSD ji našel také stěží. Vyjednávala a ustupovala přeci svým „nepřátelům“. A tak „oppinion maker“ – novinář i český
volič se rozhodl tentokráte vsadit na krajní polohy politické scény a volit
budoucnost (pokolikáté už?), volil pocity, nikoliv tvrdá fakta a výsledky
práce. To byla největší chyba ve volební strategii, které se sociální demokraté
dopustili. Největšími vítězi voleb byli ti „ublížení“ – Rögnerová, Zieleniec,
handicapovaní – Filipiová, či jenom „slušní“ – Pithart… Voliči většinou neměli
potřebu k volbám jít, protože získali dojem, že se díky skryté mocenské
koalici rozhoduje o nich bez nich. Ti, kteří vůbec k urnám přišli (zaujatí,
aktivisté a někteří členové stran), si v mnoha obvodech dovolili luxus
podlehnout mediálním bubákům a volili „sentimentálně“ s podlehnutím
antikomunistickým reminiscencím z ranných počátků OF, aniž se zamysleli
nad možnou patovou situací, která tak vznikla. Jeden politický sekretariát se rozjásal a slavilo se tam jak na Silvestra, mnohé tváře jinde se zachmuřily a mnohé
posty se zachvěly či zřítily. Nejvíce smutní byli samozřejmě ti, kteří dopadli
nejhůře. Podívejme se blíže na příčiny. Vláda ČSSD je podle objektivních
ekonomických ukazatelů ta nejlepší, kterou česká politika od roku 1989 měla. Od médií ale dostává to nejhorší hodnocení v celé porevoluční historii. Tato
vláda přivedla Českou republiku do mezinárodních struktur NATO, jednoznačně
směřuje do EU, Česká republika si vydobývá i bez Václava Havla pozici na mezinárodní scéně. Bez podezřelých machinací a sociálních otřesů probíhá
stamiliardová privatizace klíčových podniků národního hospodářství i velkých
bank, ČR pod vládou ČSSD dospívá k evropským legislativním i bezpečnostním
standardům a vzdaluje se balkánským „liberálním“ představám zlaté zemi za šumavskými
hvozdy, o „divokém Východě“. Jdeme zpátky do Evropy. Zahajují se klíčové
dopravní infrastrukturní stavby, dostavěla se a zprovozňuje se po dlouhé řadě
let jaderná elektrárna Temelín, restrukturalizuje se pravicovými vládami
zanedbávaný průmysl. Začala se provádět koncepční politika v mnoha
oblastech, schválena byla mimo jiné Státní informační politika. Reformuje se veřejná správa v souladu s představami EU, úřady, rozhodování i rozpočty se blíží k občanům. Investiční pobídky přilákaly do republiky
zahraniční investice v řádově mnohokrát vyšších objemech, než kdykoliv
v historii vlád Václava Klause či vlády Josefa Tošovského. Za velký problém ČSSD a celé levice
(i mezinárodně) lze považovat vztah mezi politickou strategií a taktikou.
Bolševici jej kdysi pojali přímočaře jako nesmiřitelný konflikt mezi
oportunismem (=reformismem) a zásadovostí (=revolučností). Dnes je ale nutno
modifikovat tento rozpor jako otázku míry ideové ukotvenosti politické praxe.
Do jaké míry musí být reformismus radikální, aby nezhřešil oportunismem? A právě vnímání změn a ochota k nim je uprostřed levicové politiky
teoreticky neujasněná a prakticky nahodilá, poznamenaná emocemi a subjektivismem. Objektivní hodnocení sociálně
demokratické politiky je výrazně pozitivní. Přesto ČSSD prokazatelně u voličů
neuspěla. Proč? Sociální demokracie doplatila na několik zásadních, voliči
emocionálně pochopených chyb, kterých se během posledních několika let
dopustila. Nejzávažnější politické chyby
Miloš Zeman prosadil zásadu
hodnocení výsledků vlády podle tvrdých čísel. Dle nich by občan měl teoreticky
volit „třídně“ tzn. podle své sociální zkušenosti. To se ale stalo pouze tam,
kde ekonomická a sociální situace byla nejkrizovější. V mnoha oblastech se
voliči rozhodovali v závislosti na mediálních manipulacích, nebo jen na základě emocionálního hodnocení. ČSSD nedovedla či se bála vysvětlovat své
postoje veřejnosti, poukazovat na jejich myšlenkovou ukotvenost
v historických i mezinárodních souvislostech a ukazovat prospěšnost
svých politických rozhodnutí pro společnost. Nechala si řadu témat „ukrást“
svými protivníky, aniž se byť náznakem pokoušela o střet. Bála se dopadů
takovýchto konfliktů na vyjednávání v parlamentu. Výlučná a jednostranná orientace na „vládnutí“ pomocí menšinové vlády se Zemanově skupině
tvrdě vymstila. Pochyby Petry Buzkové o kvalitách některých
sociálnědemokratických kandidátů či úvahy o smysluplnosti Senátu či replika o povinných volbách, kterou uprostřed předvolební kampaně pronesl napůl jako
sarkastický vtip Miloš Zeman, to byly poznámky absolutně nevhodné a kontraproduktivní. Takový projev neloajality a arogance si žádný demokratický
politik dovolit nemůže… Ani kdyby se jmenoval Zeman či byl nejoblíbenějším
politikem v jakémsi pofidérním žebříčku.
Sociální demokraté se mnohdy nechali
dotlačit k rozhodnutím, která šla proti jejich programovým zásadám, aniž
by demonstrovali ochotu opustit vládní či komunálně-koaliční křesla pro
nepřijatelnost politických kompromisů, které jim byly a stále jsou vnucovány.
Krach několika výrazných iniciativ
(majetková přiznání, finanční policie, soudní reforma, Čisté ruce) či polovičatost resp. dlouhodobost řešení (bytová politika, dopravní obslužnost,
reforma veřejné správy) zchladil nadšení voličů z rychlosti změn. Volič
byl v letech 96 – 98 vyčerpán předchozím „utahováním opasků“ a roztrpčen
„balíčky“ pravicových vlád, od ČSSD očekával razantní změny. Po bilanci
dvou let vlády strany růže konstatoval rozčarování, změny dílčí, mnoho
palčivých problémů obyvatel řešeno jen na oko, jako alibi.
Veřejnost právem vnímá posledních
několik let jako výtah k moci pro některé sociální demokraty, kteří se
neštítí uzavírat pravo-levé kompromisy. Lačnost po funkcích byla typická pro
politiky bývalé koalice, avšak někteří sociální demokraté si s nimi
nezadají. Patrné je to zejména při naplňování
kandidátek, kde se vedou mnohdy velmi ostré nevěcné vnitrostranické spory, aniž
by se volitelé ptali na konkrétní výsledky práce jednotlivých politiků, aniž by
orgány strany posuzovaly reálnou volitelnost jednotlivých kandidátů. Pro
většinové volby při nízké účasti voličů musí kandidát splňovat řadu
osobnostních kritérií, která parlamentní kandidát „v houfu“ mít nemusí. Včetně
všeobecné ( a médiemi potvrzené) popularity, včetně rozsáhlé (a všem známé)
životní, pracovní a politické zkušenosti. Morální integritu a autoritu, nezpochybnitelnou
privátními rozmíškami, skandály či kriminalizujícími kauzami. Obsazování několika mocenských postů
bez ohledu na jejich časovou náročnost pak vede u exponovaných funkcionářů
k přepracování či k nekvalitní práci, poznamenané neustálým spěchem a akutním nedostatkem času pro komunikaci s členy strany či voliči. Typickou
ukázkou je poslanec parlamentu, radní MHMP [pozn. 1] a předseda pražského regionu Karel
Šplíchal. Na radnici je předsedou stálé zahraniční komise, členem komise
bezpečnostní, v parlamentu pak členem výboru pro obranu a bezpečnost,
členem komise pro sdělovací prostředky, členem podvýboru pro tělovýchovu,
podvýboru pro vězeňství a podvýboru pro zpravodajské služby. Mimo to ještě
figuruje v parlamentních skupinách přátel tří zemí: Chorvatska, Slovinska a Jugoslávie. Jako předseda regionu je současně členem předsednictva strany [pozn. 1].
Navštívíte-li jeho stranickou kancelář v Lidovém domě, najdete tam jen
sekretářku, brouzdající po internetu. Jako poslanec má ale ještě i poslaneckou
kancelář v Praze 3 a poslaneckou kancelář ve Sněmovně. U vědomí toho, že den má jen čtyřiadvacet hodin je s podivem, že se Karel Šplíchal ještě
nezhroutil z přepracování… a nebo je to jinak?
Strana růže vstupovala do světa
velké politiky s programem, který byl poplatný době, ve které vznikl.
Nepočítal však s mnoha okolnostmi prudce se měnící společnosti i mezinárodně politické a mezinárodně ekonomické situace. Teze o rodinném stříbře
sice v praxi vystřídaly zásady silných zahraničních investic, teze o české
cestě pak zase internacionalismus, teze o ochraně vnitřního trhu korigovala EU,
mediální teorie zase realita mediálního trhu, voličům ani členům to však nikdo
neřekl a nevysvětlil důvody myšlenkových změn. Zmatený volič se pak logicky
domníval, že sociální demokraté porušují vlastní program, pro který je volil.
Zjednodušeně se to dá pojmenovat
jako nedostatek sebekritičnosti. Bagatelizace či přehlížení vlastních
nedostatků v realizaci volebního programu. Mlčení či tápání a mlžení
k řadě drobných i větších skandálů, které média okolo představitelů ČSSD
vyprodukovala v míře opravdu hojné.
Profesionalitě mediální stránky
volební kampaně věnuje ČSSD nepřiměřeně malou pozornost. ČSSD mění již několik
let - kampaň od kampaně - své vizuální image a ztrácí tak možnost synergického
působení vizuálních motivů. V poslední kampani, ve snaze ušetřit, ČSSD nezadala
vedení volební kampaně profesionální agentuře, ale vytvořila si vlastní
reklamní agenturu DEMOS pod vedením aprátčíka Korfa. Účelově vytvořená
agentura, nevystavená tvrdému konkurenčnímu tlaku každodenního "boje o přežití" pak pochopitelně nebyla nucena hledat pro odborné pracovní pozice
kompetentní odborníky (analytiky, grafiky, kreativce apod.). Decentralizovaná
koncepce, kde poslední slovo o užití rozpočtu a v tvorbě mediamixu měli
sami kandidáti a regionální výbory (tzn. ve sféře reklamy diletanti), své ovoce
přinesla. Výsledkem byla diletantsky vedená „žabí“ kampaň, jejíž dominantní
barvou byla zelená (na zeleném pozadí se logotyp strany i obličeje lídrů
beznadějně ztrácel), která určitě nepřispěla k identifikaci a pozitivnímu
vnímání kandidátů. Strana, která po vyhraných soudních sporech o Lidový dům již
dnes má dostatečné finanční prostředky (zatížené jen několika desetimilióny
úvěrů), tak možná ušetřila pár korun, ale za cenu školáckých, hrubých chyb:
ČSSD má jiné grafické řešení svých www stránek, jiné řešení letáků a billboardů, jiné jsou materiály některých kandidátů a naprosto jiné, vzácně
nenápadité a obsahově špatné inzeráty v médiích. Prezentace politiků
při tiskových konferencích, přenášená televizemi a fotografovaná médii také
nedbá na posilování image diskutujících. Organizační neschopnost PR oddělení
spíše ztěžuje, místo aby zjednodušovalo přístup novinářů k politikům. I zde
platí cenzurní přístup úředníků Lidového domu, kteří mají své politické
oblíbence. Technické nedostatky nahrávání tiskových konferencí, zpožděný
stenozáznam z nich se pak odrážejí negativně na kvantitě i kvalitě mediálních
výstupů. Tiskové středisko v den voleb spíše připomínalo hospodu po
zavírací hodině, namísto prostoru pro setkání médií s politiky vládní strany.
I láhev becherovky kdosi ukradl z lednice. Křiklavý kontrast nezůstal u zástupců sedmé velmoci nepovšimnut… Vnitrostranické chyby
ČSSD se stala stranou mlčící většiny. Vedení strany
trvale podceňuje názory svých členů, jejich výtky bagatelizuje a nositele této
diskuse ostrakizuje. V letech, které byly plné optimismu z vzrůstajících
volebních prognóz i výsledků, většina polemických názorů byla umlčována pod
heslem Nezakřikni to !, a tak členská základna zpasivněla a postupně zapomněla,
jak může ovlivnit svým názorem celkovou politiku strany. ČSSD se přestala svých
straníků na názor ptát. Proč také, když oplývala prognosticky geniálním
vedením, které bylo vytíženo udržováním nastoupeného kurzu a bojem na několika
mediálních frontách. Argumenty o nespravedlivých novinářích, vnitřních
nepřátelích a potměšilých protivnících, případně zahraničních zpravodajských
centrálách vytěsnily nezbytnou míru reflexe ze stranického života. Nelze se pak
divit, že mnohdy někteří sociální demokraté nevolili své vlastní kandidáty nebo
nešli k volbám vůbec. Jsou hrubě přehlíženy i názory odborných grémií
sociální demokracie – odborných komisí (jejímiž členy je i řada nestraníků). O názory odborných komisí není ze strany ministrů, jejich i premiérových poradců
žádný zájem, a tak není divu, že se tato důležitá součást sociální demokracie,
která by mohla zatáhnout do aktivní politiky ČSSD řadu intelektuálních elit,
postupně rozpadá.
Ve světě sofistikovaných metod přesvědčování
konzumentů o „nezbytnosti“ některých výrobků je překvapující naprosté odmítnutí
koordinace sdělení vůči voličům i vlastním členům. Za to je jednoznačně
odpovědná místopředsedkyně Petra Buzková, která namísto koncepční práce pro
celou svou stranu zvolila populistický model „nejoblíbenějšího maskota“,
bezkonfliktní a beznázorové sebe-prezentace. Jako kdyby si za svůj vzor vzala
medvídka koalu… Vzhledem k tomu, že Buzková jmenovala za ČSSD i většinu
členů mediálních rad, ti se místo o veřejnoprávní roli a kvalitu jimi
kontrolovaných médií starají o to, aby dotyčná média poskytla dostatek prostoru
Petře Buzkové a jejím přátelům, případně tiše podporují pravici… Výměna na
postu místopředsedkyně zodpovědné za mediální komunikaci ČSSD uprostřed
volebního období (za nemasnou, neslanou Jitku Kupčovou – notabene podporovanou
Buzkovou) nemohla změnit nic. Nekoordinovanost a diletantství vystupování
většiny stranických i ministerských mluvčích spolu s nedisciplinovaností
některých „zhrzených“ funkcionářů či některých poslanců, neschopností a slabostí mluvčího vlády Roučka jen dokonalo komunikační tragédii. Na vině
nejsou novinářské „hyeny“, na vině je diletantismus profesionálů – mluvčích a politiků, urážlivé výroky předsedy vlády Zemana na adresu novinářů. Ty
odstartovaly válku, kterou sociální demokraté nemohou vyhrát, neboť index
důvěry médiím je v ČR 60 – 80 %. Naprostý propad mediálního obrazu vlády i strany prostoupil všemi úrovněmi politiky a ovlivnil tak i chování voličů.
Stranický měsíčník Právo lidu tyto nedostatky nevnímal, stal se pouze hlásnou
troubou úzké skupinky kolem Buzkové, Kupčové, Grosse a místopředsedy pro řízení
Kobese, aniž by reflektoval názorovou diskusi či informoval otevřeně o politice
ČSSD v centru i v regionech členskou základnu i volče. Ukazuje se, že
koncepce ryze stranického periodika, ve kterém není až úzkostlivě respektována
pluralita názorů a otevřenost všem názorovým proudům, je pro komunikaci ve straně zdrojem falešného vědomí a nerealistického pohledu do vlastních řad. O využití moderních informačních technologií (internetového serveru ČSSD, serveru
odborných komisí) pro publikování diskusních materiálů a rychlé šíření
vnitrostranických i veřejných informací se již několik let jen planě diskutuje.
Odvaha ke změně tohoto stavu však zjevně chybí. Základní pud politické
sebezáchovy bohužel též.
Přes svou více než stodvacetiletou
historii je ČSSD stranou, kterou z organizačního hlediska bylo nutno
znovuvybudovat po jednačtyřicetileté přestávce zcela od začátku. Etapě
horečného zakládání okresních organizací a vytváření sítě místních organizací
však dosud odpovídá i současný organizační řád strany. Ústřední výkonný výbor
je tak v podstatě federací zástupců okresních organizací, okresní a regionální
organizace mají de facto hlavní slovo při sestavování kandidátek do voleb na
všech úrovních. Tento demokratický princip by tedy zdánlivě měl vést k posílení
vlivu členské základny na politiku strany, ale tak to není. Způsob organizace
nominačních voleb dává ve skutečnosti neúměrný vliv místním a regionálním
funkcionářům, než málo početné členské základně. V praxi proto pak často
převažují letité osobní vazby funkcionářů, zákulisní manipulace a politikaření,
než zájem o vytváření skutečných zpětných vazeb a naslouchání názorů členů
ČSSD. Těmto vztahům napomáhá to, že členská základna sociální demokracie je
příliš malá - 18 000 – ve srovnání se sesterskými stranami v zahraničí (po
přepočtu na počet obyvatel) je více než padesátinásobně menší. To ovšem
vyhovuje současným regionálním a okresním funkcionářům, kteří na růstu své
konkurence – nových členů valný zájem pochopitelně nemají. Od znovuvybudování strany
se sice podařilo vybudovat síť místních organizací, avšak v současné době do nich jen sporadicky přicházejí noví členové. Alarmující údaj o tom, že počet
členů současné vládní ČSSD se dokonce snižuje zůstal na minulém sjezdu
opominut. Nejen to – dokonce byla přijata změna stanov, která přijímání nových
členů podstatně ztěžuje: kdo chce vstoupit do ČSSD, musí vstoupit pouze do místní organizace v místě bydliště (podle ulice, kde bydlí), členové ČSSD se nemohou sdružovat podle svých profesních zájmů, odborné komise strany jsou vytvářeny jmenováním shora atd. … a tak sociální demokracie zůstala nezakotvena
v místech a regionální volby pouze přinesly za tento stav účet.
Ta se projevila zejména v přílišné toleranci
k jmenovaným ministrům, stejně jako voleným funkcionářům a přílišné
volnosti, kterou od svého předsedy dostali. Přeci jen vláda ani politické
grémium nejsou vnitrostranické odborné komise, ve kterých je volnost názorů
přirozeným předpokladem tvůrčí diskuse... Neschopnost Zemana nastolit
elementární disciplínu v orgánech, které řídil či řídí, vedly a vedou
k matení veřejnosti a (politice strany škodícím) exhibicím. Nedostatky se stupňují směrem dolů a tak mnohá místa v komunální politice zastávali a zastávají lidé neschopní či všeho schopní. Drobné komunální skandály a excesy
jsou v centru neviditelné či jsou bagatelizovány s tím, že si regiony
mají u sebe udělat pořádek samy. Voliči v místech však mají dobrou paměť a konkrétní zkušenost s konkrétními lidmi. Odtud mnohdy překvapivé neúspěchy
komunálních politiků. V ČSSD ještě nezakořenila všude zásada, že politik
je ve funkci kvůli občanům, nikoliv naopak… Těžko se ale dělá pořádek zezdola,
pokud neexistují vnitrostranické komunikační kanály, které by koordinovaly
odpor vůči takovým „také-politikům“ a způsobily by jejich účinnou
vnitrostranickou kritiku a následnou nevolitelnost.
Dlouholetý nezájem předsedy vlády o dění ve vlastní
straně a jeho nechuť ke koncepčnímu ovlivňování vnitrostranické politiky vedla
k beztrestné emancipaci několika neformálních proudů, které posílily svou
moc na úkor čitelnosti a principiálnosti politiky a rozhodování ČSSD. Tzv.
středočeské centrum například provádělo důslednou a mravenčí práci
v ostatních regionech, posilovalo svou moc postupně a dokázalo svým věrným
zajistit i odpovídající pozice. Výsledkem toho je infiltrace do ostravského
regionu, původně zemanovského, emancipace východočechů a bývalého představitele
levicového křídla Krause, naprostá ztráta jižní Moravy poté, co došlo
k účelové protizemanovské dohodě Moravy se středními Čechami na předchozím
sjezdu výměnou za některé klíčové posty. ČSSD se postupně stala vnitřní, mnohdy
nestabilní a účelovou koalicí několika hlavních křídel. n
Křídlo
liberálně-sociální - „středo-pravicové“,
či „proti-zemanovské“, tvořené dlouholetými ideovými oponenty Miloše Zemana i zneuznanými bývalými příznivci. Dnes zahrnuje poměrně heterogenní skupinu,
sahající od Petry Buzkové, poslanců Zaorálka, Koudelky, Boháčkové, Brožíka,
místostarostky Vlasty Bohdalové z Českých Budějovic, předsedy senátního
klubu Vojíře, přes politologa Jana Šabatu z Brna, bývalého předsedu
strany, emigranta prof. Horáka, náměstka pražského primátora Paroubka až po Otu
Novotného (bývalého poradce Zemana a autora koncepce „pragmatického posunu“),
většinu představitelů a analytické zázemí středočeského regionu či několik méně
známých funkcionářů z jiných regionů. Ideovou platformou pro tyto
reformisty se stala polemika s „tradiční“ sociálnědemokratickou politikou,
její „reformování“ po vzoru Anthony Giddense a Blairovy koncepce britské
pro-podnikatelské a proti-odborové politiky New Labour (Nová levice) či
Schröderovy měšťácké politiky Neue Mitte (Nový střed), bezvýhradná loajalita
vůči NATO, MMF, SB a dalším nadnárodním strukturám. Cílovou skupinou pro tyto
politiky se stal „středový“ volič, víceméně spokojený středoškolák či
vysokoškolák z menších či velkých měst s průměrným či nadprůměrným
příjmem a nízkou sociální citlivostí, očekávající osobní společenský a ekonomický vzestup či alespoň udržení sociálního „status quo“ za jakoukoliv cenu. Typickým představitelem je drobný
podnikatel, státní úředník, lékař, manažer či administrativní pracovník. Je to takový „mainstreamový“ volič... Důležitou je pro toto křídlo výrazná
antikomunistická vyhraněnost, mocensko pragmatické vidění politiky a vazba na
podnikatelské zájmy. Dostává se mu v hojné míře podpory středo-pravých,
povětšinou dnes liberálních médií, jejichž komentátoři vytvářejí téměř
nepřetržitý sled široce koordinovaných mediálních manipulací. Tím pomáhají mj.
budovat image „pokrokových“ politiků sociální demokracie 21. století jako
partnerů pravicových stran. Politickým cílem pro tuto skupinu je otevřená,
ideová koalice s US a KDU-ČSL a vytvoření většinové pravo-středové, možná
i polo-úřednické vlády. Výraznou podporu mají tito, většinou mladí politici u stárnoucího hradního vizionáře Havla a proto se jim někdy přezdívá v ČSSD
„hradní“ křídlo. n
Křídlo
sociálně demokratické
– „středové“ , „konstituční“ či „vládní“ je současnou platformou většiny
ministrů vlády Miloše Zemana i jeho samého, většiny „disciplinovaných“
funkcionářů na krajské, okresní i místní úrovni. K tomuto křídlu se
překvapivě (v souvislosti s odpovědností za střednědobý program strany a přijetím jmenování ministrem) přidal i bývalý vnitro-stranický oponent Zemana,
dlouholetý předseda poslaneckého klubu a současný ministr vnitra Stanislav
Gross. Vznikl tak velmi silný blok - „dosluhující“ Zeman, „sociální“ Špidla,
„mladý“ Gross -, který zabránil potichu a za nezájmu většiny médií konfrontaci
a možnému štěpení strany již v etapě přípravy programových dokumentů během
tohoto roku. Demonstrace síly možných nástupců byla nejzjevnější na nedávné
programové konferenci, kde se nepřipustil širší dialog o alternativách
vznikajícímu programu a naprostá většina delegátů přesto odcházela
z jednání spokojena. Spojení programové strategie s mocenskou,
volební a personální taktikou se ukázalo býti dostatečně nosné, aby se
k němu záhy přidal hlavní proud ČSSD. V teoretické rovině se tato skupina
snaží vidět a reflektovat změnu společnosti v souvislostí s technologickými a globalizačními trendy a hledá na ně sociálně demokratickou odpověď. Vychází jak
z některých myšlenek Anthony Giddense, tak i z myšlenkového odkazu New Dealu.
Základní otázkou ale je, zda kompromis a všeobecný souhlas je nejlepší metoda.
Je to jako spojovat dva živly, oheň a vodu. Bohužel, v praxi této skupiny
ale převládá operativní hašení vládních požářišť. Spáleniště se tak utěšeně
rozrůstá… n
Proud
mlčící a vždy něco očekávající většiny. V sociální demokracii je bohužel proudem početně
nejsilnějším. Mezi něj dlužno počítat i několik „úřednických“ ministrů (např.
Schling, Rychetský, Vetchý, Bašta) či obojetných poslanců (Šplíchal, Škromach)
či komunálních zastupitelů (Hulínský, Kechner), valnou většinu okresních a krajských předsedů i některé místopředsedy či senátory (Falbr). Poslední
jmenovaný však vyniká v mistrném verbálním předstírání levicovosti – jeho
činy však jej zařazují jednoznačně. Nemůže ani nic jiného dělat: mandát
předsedy konfederace odborů mu neumožňuje výrazněji překročit stanoviska
většiny rozhodujícího orgánu - Rady předsedů odborových svazů. Falbrova
neschopnost politicko-sociální profilace jím řízené odborové centrály a politické
lavírování „ode zdi ke zdi“ jej ale jako levicového politika jednoznačně
vyřazují ze hry. Někteří představitelé ČSSD oscilují přitom mezi liberálním a vládním křídlem, taktizují a manévrují ve snaze o bezporuchovou činnost a přežití v úřadě či funkci. Ideovou pružností a pragmatismem je
charakteristický levicový liberál, ministr financí Mertlík, na nějž dopadá
hlavní břemeno rozpočtového „škrtidla“… Tápající je ministr pro místní rozvoj
Lachnit, ale někdy i mladý ministr Březina, jež dostal nádavkem k Úřadu
vlády „reformistickou“ agendu nevládních organizací, drogové politiky a high-technologií - informatiky. Březina politicky dozrává „za pochodu“, takže
jeho jednoznačná profilace je stále příliš obtížná. Jeho zázemí
v nejsilnější a přitom levicové pražské organizaci (Praha 10) dává tušit,
že jeho vývoj nemusí být jednoznačný. O určitém posunu doleva svědčí i stále
obtížnější pozice „rebelky“ Petry Buzkové v Praze. Určitou „zelenou“
specifikou ve vládním křídle je ministr životního prostředí Kužvart, jehož jeho
osobní názory na trvale udržitelný rozvoj, globalizaci a uspořádání společnosti
řadí mezi levici, složitá praxe i mandát ministra jej však přiřazuje
k váhavým či kličkujícím… V „jaderné“ agendě prohrál proti průmyslové
lobby na celé čáře, v agendě „obchvatů“ zase proti stavební. Cílovou skupinou pro toto křídlo je kvalifikovaný
dělník či středoškolsky vzdělaný mistr, bývalý zemědělský, výrobní či bytový
družstevník s nižším či průměrným příjmem, žijící na maloměstě či venkově,
případně nižší státní úředník, učitel, obvodní lékař, zdravotní personál,
sociální pracovník, komunální či regionální politik, středoškolsky či
vysokoškolsky vzdělaný důchodce s průměrným či vyšším důchodem. Cílem této
skupiny je udržení sociálního „status quo“ s alespoň nějakými prvky osobní
výhodnosti, bez většího ohledu na teoretické, morálně principiální či alespoň
programově ideologické aspekty politiky. Charakteristická je nesamostatnost,
projevující se jako vnitrostranická loajalita a podřízenost nikoliv
k idejím - programu strany, ale k silným autoritám či účelovým
většinám v ní. Prvek kompromisu, dohody resp. klidu je pro tuto skupinu
dominantní v sociální interakci i politice. Je pro ni charakteristický i neutrální nebo pasivně-negativní vztah ke zjevné spolupráci s KSČM. Média
občas představitele tohoto křídla tolerují jako odborníky, převážná je ale
kritika za přílišné nadržování inherencím státu do ekonomiky. n
Křídlo
socialistické –
„levicové“, „post-komunistické“ je tvořeno většinou teoretického zázemí strany
– převážně ekonomy poplatnými New Dealu, národohospodáři, zemědělci,
politology, právníky, sociology a filosofy, některými staršími státními
úředníky, diplomaty, bývalými členy a místními funkcionáři KSČ, kteří přešli do
ČSSD v letech 1992-1996, sympatizanty dubčekovské „politiky s lidskou
tváří“ a bývalými členy klubu OBRODA. Patří sem i mnoho starších, mnohdy i předválečných členů a sympatizantů ČSSD s levicovou orientací. Nepatří sem
už ale například Miroslav Šlouf, který poté, co se stal poradcem předsedy
vlády, přestal jevit o vnitrostranickou politiku (vyjma svého volebního okrsku)
zájem a z pragmatických důvodů začal komunikovat i s lidmi, kteří
jsou pro tuto skupinu nepřijatelní. Z osobností ČSSD lze mezi levici v ČSSD řadit prof. Šamalíka, sociologa Pavla Machonina, politologa Převrátila, makroekonomického
analytika ČMKOS Picka, bývalého ministra zdravotnictví Davida, bývalého
ministra Císaře, ministra průmyslu Grégra či ministra školství Eduarda Zemana,
poslance Jíčínského, Křečka, Martínka, Světlanu Navarovou, Janu Volfovou či generální
tajemnici SDŽ Annu Čurdovou. Z řad nestranické, ale sympatizující inteligence pak politologa Oskara Krejčího a další desítky osobností. Do čela této skupiny je možno dnes stavět ministra
zahraničí Kavana, kterého do role vůdce stranického proudu dotlačila spíše nesmiřitelná nenávist
některých pravicových politických komentátorů, než jeho vlastní postoje. Jeho
diplomatický projev i funkce ministra přeci jen zmírňuje mladistvé názorové
reminiscence… Rychlost a obratnost, s jakými však dokázal
Kavan získat respekt a všeobecný konsensus na předchozím sjezdu ČSSD (v souvislosti s jugoslávskou krizí a nesouhlasem poloviny delegátů se zásahy
NATO v Srbsku) jej staví do role autority - lídra tohoto proudu. Pokud by
Kavan dokázal i dnes sjednotit tuto poměrně heterogenní skupinu výrazných
osobností, dokázal by říci většině strany i voličům, že ČSSD je a chce zůstat
stranou levicovou. Levicovým intelektuálům uvnitř i vně strany by jeho
kultivovaný projev a zahraničněpolitická obratnost otevřely dveře mezi
evropskou levici. Musel by se ale myšlenkově rozejít s unaveným a mnohdy
znechuceným ekonomickým liberálem Zemanem a začít se proti němu vymezovat
zleva. Obtížný úkol… Dalšími, dnes ale poněkud nevýraznými osobnostmi
s výrazně levicovými názory jsou senátor Ivan Havlíček, bývalý senátor Jan
Zapletal či odborářský senátor Štěch. Neutrální či pozitivní vztah ke
komunikaci s KSČM je u tohoto proudu pochopitelný, uvážíme-li, že tato
skupina zná jednotlivé politiky i teoretiky na levici nejlépe a tudíž nepodléhá
„strachu ze strašidel“, nachází s komunisty společnou ideu sociální rovnosti a spravedlnosti, ochrany sociálně potřebných, stejně jako vychází ve svých
teoretických úvahách z odkazu dělnického hnutí a některých prací Marxe a Engelse či v ekonomické teorii z myšlenkového odkazu New Dealu. n
Nepsané
„toleranční“ či „opoziční“ smlouvy uvnitř strany se staly prostředkem k zdánlivému
uklidnění vnitrostranického života během posledních několika let. Ona to není
koalice, protože není vedena nějakým sdíleným účelem (nebo iluzí o společném
účelu), spíš nesourodý konglomerát s různými cíli, který drží pohromadě
pouze v důsledku vnějších okolností. ČSSD vznikla “shora”, jak kdesi
napsal poslanec Zaorálek, neuvědomuje si, co tím vlastně řekl. Je zčásti
náhodným sdružením (z širšího politického hlediska). To se vyjevuje právě
v dnešní krizi. Vnitrostranické „opoziční“ dohody ale znamenaly ochromení
většiny resortů, většiny exekutivních pozic, kterých dosáhli jednotliví
představitelé ČSSD. Tvoří je paritní zastoupení představitelů jednotlivých
křídel v řadě orgánů – minstr z jednoho, náměstek či poradce
z druhého křídla. A tak například možné levicové názory ministra Mertlíka
jsou „vyvažovány“ jeho „středovým“ náměstkem Janem Mládkem… Možné „pravicové“
úchylky ministra Grosse jsou zase „neutralizovány“ jeho náměstkem Iblem. A uprostřed okruhu Zemanových nejbližších spolupracovníků do nedávna přežíval poradce
Šarapatka, který nakonec způsobil poslední velký skandál svým údajným
„odhalením“ kauzy Olovo, kterým účelově napomohl k „comebacku“ Petře Buzkové. n
Ad-hoc účelové místní či regionální
„toleranční“ či „opoziční“ dohody mají jen okrajový význam pro tuto analýzu, ale jimi lze ilustrovat, s jakou rychlostí se „pražské“ manýry rozšířily do všech koutů republiky. Jeden ilustrativní příkald za všechny pochází z Hradce Králové, kde už několik let zuří skrytá válka o vliv nad majetkem ČSSD - kulturním domem Střelnice. Bitva se vede mezi nájemci a jejich ochránci z řad hradecké části ČSSD a východočeským regionálním výborem. Před mnoha lety uzavřelo (ještě horákovské) vedení ČSSD pro stranu nevýhodné nájemní smlouvy, ze kterých určeným osobám plynulo sice málo závazků, ale většina zisků. Neodvolatelně. ČSSD pak na rekonstrukční práce musela doplácet. Přestože se v následujících letech pokoušeli někteří členové ČSSD tyto smlouvy napadnout, vždy skončila celá kauza patovým smírem kdesi v zákulisí a k nápravě nedošlo. Za ty léta přišli výćhodočeští sociální demokraté (ale i centrum) takto o milióny korun, aniž by na regionálním výkonném výboru nastala jakákoliv katarze. [pozn. 2] Nakonec se hradecký region osamostatnil pod záminkou VÚSC a život jde v ospalém poklidu dál... Proč asi?
Vzhledem ke „koaličnímu“ charakteru složení členské
základny ČSSD bylo dosud téměř nemožné začít systematický a přitom veřejný
dialog o základních pojmech a východiscích sociálně demokratické politiky.
Diskuze mezi socialisty na jedné straně a liberály na straně druhé je prakticky
nemožná… Střednědobý program, jehož výsledná podoba byla vzata jako východisko
dalších programových úvah se snaží vnést alespoň nějaký pojmový řád do teoretického uvažování sociálních demokratů. Chybí ale širší, publicisticky
pojatý dialog s členskou základnou i voliči. Bez periodika, které by
plnilo neutrální roli přenašeče myšlenek, aniž by jeho editoři zasahovali do probíhající diskuse vylučováním určitých lidí, pojmů či názorů z dialogu,
se tento cíl nesplní. Právo lidu takovým periodikem není a být nemůže, pokud
budou v Lidovém domě provádět mediální politiku ti lidé, kteří mají
vlastní politické ambice, spjaté s určitou skupinou uvnitř ČSSD (Kucián,
dříve Richterová). Bez širšího myšlenkového zakotvení tak zůstaly
pojmy sociální spravedlnost, pokrok, nikdo nehovoří o odkazu Masaryka, Marxe,
Kautského, nikdo se nezabývá francouzskými socialisty či existencialisty,
neexistuje ani dialog o podstatě pravo-levého vymezení či jeho souvztažnosti na
konzervativně-liberální osu. Jen velmi úzké skupinky lidí diskutují o levicové
roli náboženství, téměř nikdo nerozumí vztahu médií a společnosti či možnostem,
které pro levici znamená rozvoj informačních technologií. Téma globalizace se
zbytečně démonizovalo a geopolitická, evropská diskuze se nevedla vůbec. Se
vstupem do NATO souhlasila většina poslanců, aniž by věděla proč. Stejně to
bylo s válkou na Balkáně, aniž se poslanci svých členů či voličů zeptali.
Čestných výjimek bylo jen několik. Balkánskou „volbu svědomí“ málem neuneslo
několik ministrů, kteří uvažovali i o odchodu z vlády na protest proti
vynucenému souhlasu s bombardováním Srbska.
Ideově odůvodněné názory ČSSD, nezatížené
pravo-levými kompromisy, nutnými pro prosazení návrhů vlády, neschopnost
konstruktivní a ideově vstřícné opozice některým návrhům, jichž se vládní
vyjednávání nepřijatelným způsobem dotklo. S tímto nedostatkem souvisí i naprostý nezájem exekutivních figur na názorech „zdola“, nezájem ministrů o odborné zázemí v komisích své strany a deziluze části teoretické fronty,
která do té doby ČSSD podporovala. Zčásti tyto komunikační nedostatky způsobila
ješitnost „náhle vyrostlých“ předsedů odborných komisí, zčásti malicherné
zklamání a závist jejich nástupců, zčásti vnucené „tajné bratrství“
s pravicovými stranami. A tak místo věrných a odborně zdatných si mnozí
ministři do svých týmů vybrali prospěcháře a šikovné lobbyisty, případně
„velvyslance“ smluvní či dokonce nesmluvní opozice. Shrnuto a podtrženo
Sociálním demokratům chybí pokora
před svým vlastním programem i před voliči. Bilancování výsledků usilování o jejich důvěru je žalostné. ČSSD tak chtě nechtě čeká radikální personální
obměna, radikální změna metod práce a radikální přehodnocení dosavadních
úspěchů a neúspěchů. Přes obrovskou snahu po
zlepšení výkonu správy státu a faktického (a průkazného) zlepšení práce a výsledků vlády, trpí doposud sociální demokraté řadou nedostatků, zvláště
v prezentaci své politiky a komunikaci – ať již s novináři,
s voliči či s členy strany. Bez přiznání konkrétní odpovědnosti
s reálnými kroky k nápravě (včetně odchodu řady stávajících
funkcionářů do politického důchodu, upevnění vnitrostranické disciplíny při
zachování dostatečných pravomocí na místní úrovni, obměně a odpolitizování
organizačních, servisních a administrativních složek aparátu strany) se situace
pro sociální demokracii bude stále zhoršovat. Pokud si jednotliví funkcionáři
nenechají od členů strany schválit kritické analýzy dosavadních chyb a nenechají o svém dalším setrvání ve funkcích rozhodnout ve vnitrostranickém
referendu, může na sjezdu strany přijít zásadní zvrat. ČSSD by se tak ocitla na
nejzásadnější křižovatce od svého znovuobnovení a na dlouhou dobu by se patrně
přestěhovala do opozičních lavic. Cesta k důvěře se buduje velmi těžce,
ztratit ji lze ale velmi snadno. Lze se domnívat, že výsledek prognózování
stavu politické scény bez sociálních demokratů by byl pro mnohé strany na pravé
straně spektra žalostný. Mohlo by se totiž snadno stát, že vliv reformujících se komunistů by stoupal do té míry, že by příští menšinovou vládu mohl
sestavovat Miroslav Grebeníček. Sociální demokracie by pak zřejmě přestala
existovat či by se změnila v minoritní, „doplňkovou“ stranu. Přitom je ale
reálný i vývoj jiný: moudré překonání dílčích rozporů mezi jednotlivými proudy,
stmelení strany nekonfliktním a přitom zásadovým předsedou, otevřená kritika
dosavadních chyb a reálné zhodnocení výsledků vlády, obnovení důvěry
v LEVICOVOU podobu sociální demokracie u voličů, ukončení koketování
s pravicovými stranami, rozloučení se s excentrickými jedinci, ve jménu
své popularity poškozující stranu, pracovitost a pokora před voliči. Vcítění a respektování vůle voličů i členské základny. Veřejně diskutovaná strategická
vize, zaměřená na posílení politiky jako služby občanům. A nakonec přesvědčivá
a věcná kampaň v příštích volbách. Za těchto okolností by návrat sociální
demokracie na výsluní politiky byl představitelný. Stanislav Gross zvolil
moudře, když odolal pokušení sáhnout si na post nejvyšší a na sobotním zasedání
ústředního výboru nechal oznámit, že nehodlá o post předsedy strany usilovat.
Poselství, které tím vyslal straníkům, je poselstvím smíru před blížícím se
sjezdem. Před pracovitým vicepremiérem Vladimírem Špidlou tak vyvstává nelehký
úkol. Pochopit vnitrostranické mechanismy, hovořit se všemi proudy ve straně o jejich představách a sjednotit už osm let rozhádanou partaj. Na pořadu jednání
bude určitě i bilancování výsledků práce a přínosu pro ČSSD odstupujícího
předsedy Miloše Zemana. Účet vždy vystavují voliči Výměna na postu hegemonů bipolárního chápání politické scény
(namísto reformistické ČSSD konzervativní KSČM nalevo, namísto konzervativní
ODS heterogenní a reformistické sdružení 4K rozpínající se od ultradoktrinální
DEU po křesťanské sociály KDU-ČSL napravo), kterou naznačily nedávno proběhlé
volby, ani myšlenkový chaos a mediální manipulace ještě nemusí být definitivním
obrazem politické scény České republiky. Měly by ale všem politikům, kterým jde
o prospěch státu, být velmi vážným a naléhavým poselstvím voličů. Poselstvím
změny.
10. 12. 2000
Omlouvám se za malou nepřesnost, neboť jsem mylně uvedl, že poslanec Karel Šplíchal zastává funkci radního ZHMP. Správný termín je zastupitel, neboť K.Š. není členem RZHMP. V předsednictvu strany je region Praha zastupován Karlem Březinou a Světlanou Navarovou.
Matoulek figuroval dříve i jako člen představenstva Borgisu (vydavatele deníku Právo), dodnes podniká v deseti dalších firmách, věnoval jako dar ČSSD 860 000 Kč a stal se tak jejím největším sponzorem. Matoulkův dar do pokladny Lidového domu měl přijímat ministr financí a místopředseda ČSSD Ivo Svoboda (ZORA EURO - kauza "Liberta"), tehdy ještě zodpovědný za stranické finance, posléze vazebně stíhaný. Matoulek a jeho společník z firmy UMANA Vladislav Naď, měli být podle informací LN spojeni i s tunelováním konglomerátu firem Montas. Robert Naď , r.č. 690813/0086 se stal 29. 11. 2000 novým jednatelem firmy ZORA GROUPE, ovládané již v té době panem Matoulkem... MUDr. Jana Šplíchalová (*1948) zase figuruje v další Matoulkem ovládané firmě, Východoevropská obchodní a. s. a byla do 19. 9. 2000 i členkou představenstva Daňová a účetní kancelář MATOULEK a. s. (dříve Josef Matoulek, a. s.). Vše se točí kolem jednoho domu v Londýnské 19. ZPĚT na původní text
OPRAVA 2 :
Podle posledních informací již došlo ke změně smluv, určující podmínky nájmu hradeckého kulturního domu Střelnice. V současnosti je Střelnice v kompetenci hospodářského vedení ČSSD. Nicméně doposud nebylo řečeno členské základně strany, kdo byl po dlouhá léta odpovědný za výše popisovaný stav...
ZPĚT na původní text 
|
ANALÝZY & PROGNÓZY |
REKLAMNÍ STRATEGIE |
KREATIVNÍ KONCEPCE |
DTP - DTR, PREPRESS |
WEB DESIGN |
LINKY |
FIRMA A JEJÍ LIDÉ
|