Otázka sociální ve věku postdemokracie

28. 6. 2010 / Martin Škabraha

Co je to postdemokracie?

Hlavní Crouchova teze o postdemokracii by byla nesrozumitelná, pokud bychom nevěnovali pozornost jeho pojetí demokracie coby vzoru, od nějž se dnešní politika odchyluje. Toto odchýlení v sobě přitom nese jak kritiku těžkopádnosti zastupitelského modelu a tedy progresivní potenciál, tak prvky regrese, tedy úpadku od demokratických výdobytků zpět k předdemokratickým formám politické moci.

V čem spočívají ony demokratické výdobytky? Stručně řečeno, Crouch odmítá běžné zaměňování demokracie obecně za demokracii liberální (která je její specifickou verzí). Současně proklamuje neoddělitelnost demokracie od egalitarismu, tedy rovnostářství, které má nutně i sociální implikace. Toto spojení se ve věku postdemokracie -- tedy asi od 90. let 20. století (náběhy, zejména reaganismus a thatcherismus, lze zaznamenat už dříve) -- rozpadá a politika se čím dál tím více orientuje na zájmy bohatých, a to bez ohledu na to, jaká strana je právě u moci.

"Dnešní politické pravověří, podle něhož sociální třída dávno neexistuje, je samo symptomem post-demokracie. V ne-demokratických společnostech jsou třídní privilegia hrdě a arogantně vystavována a podřízené třídy musí uznávat svoji podřízenost; demokracie zpochybňuje třídní privilegia ve jménu podřízených tříd; post-demokracie popírá existenci obojího, privilegií i podřízení." (53)

Crouch ovšem přiznává, že třídní otázka se oproti zlatému věku poválečné sociálnědemokratické politiky zkomplikovala. Někdejší dělnická třída ve vyspělých zemích výrazně zeslábla a zbytek populace je z třídního hlediska značně nesourodý (výjimku tvoří vrstva těch nejbohatších vlastníků). Právě tato nekonzistence umožňuje zakrývat existující sociální rozpory a udržovat masu voličstva v přesvědčení, že zájmy všech jsou totožné se zájmy velkých korporací.

Marxistickou terminologií (kterou Crouch nepoužívá) bychom mohli říci, že korporační hegemonie se v rovině nadstavby opírá o neoliberální ideologii, podle níž je trh vždy efektivnější než stát, a v rovině základny se projevuje jako pronikání kapitalistické, tedy podnikové formy řízení do odvětví, která na ní dosud byla nezávislá, včetně řízení státu. Vládnoucí ideologie i mocenská praxe se tak vzájemně podpírají a podmiňují.

Pěkně je tato souběžnost vidět na případu postupného výprodeje veřejného sektoru. Dokud funguje sociální stát a státem dotované instituce, poměrně velké oblasti zůstávají z dosahu trhu. Proto je třeba sociální stát zredukovat a sféru služeb zkomercializovat -- tedy tam, kde z toho může plynout nějaký zisk; ty oblasti, o které byznys nebude mít zájem, protože budou málo ziskové (třeba zdravotní pojišťování těch, kdo jsou příliš staří a nemocní), se ponechají státu, který se o ně prostě postarat musí, protože je to jeho ústavní povinnost. Lukrativní oblasti se formou veřejných zakázek "přenesou" (contract out) na podnikatele. Sociální stát se tak omezí na pomoc těm nejchudším a nejvíce vydíratelným, což se patřičně odrazí v kvalitě služeb. Ideologické dogma, podle nějž trh vše zařídí lépe než stát, zatěžující občany příliš velkými daněmi, se v důsledku tohoto trendu stává sebenaplňujícím proroctvím: "S tím, jak se vláda zbavuje čím dál většího množství svých činností, její zaměstanci skutečně ztrácí kompetenci v oblastech, jež pokrývají smluvní partneři (...). Zanedlouho se stane vážným argumentem ve prospěch soukromých dodavatelů služeb to, že jen oni mají odpovídající kvalifikaci." (100)

Pro stát je tento postup výhodný do té míry, do jaké přijal neoliberální doktrínu, že se má chovat podobně jako firma, a tedy je pro něj kritériem úspěchu minimalizace nákladů a obecně ekonomická efektivita, nikoliv zajišťování univerzálně platných ústavních práv. Věc má však jeden zásadní háček. Komercializace občanství nemá podobu čisté privatizace, ale často spíš onoho "contracting out", kdy se poskytování služeb přenáší na externí dodavatele, s nimiž stát vstupuje do smluvního vztahu. Snaha získat nebo obnovit lukrativní zakázku, případně vyhrát lukrativní položku na státní privatizační burze, vede firmy k čím dál intenzívnějšímu lobbování a k prorůstání do politických elit; jde tedy o něco na hony vzdáleného ideálu volného trhu (který nicméně stále ještě může hrát roli ideologického hesla).

V dnešní České republice bychom ke Crouchovým tezím mohli snadno najít ilustrace v případech politiků, kteří po skončení politické kariéry odcházejí "do byznysu". A podobné rysy propojení státu a podnikatelského sektoru lze dnes sledovat u návrhů na reformu penzijního systému, kdy je autorita státu nařídit občanům povinné finanční odvody využita k akumulaci kapitálu v soukromých rukou (penzijních fondech).

Postdemokratické prostředí zásadním způsobem proměňuje samotnou strukturu politické strany, jakkoliv z hlediska oficiálních orgánů může zůstat nezměněná. Crouch v té souvislosti hovoří o elipse -- strana už nemá jen jeden střed, koncentrující tradiční vůdce oddané stranické myšlence, aktivisty spolupracující s širším elektorátem, atd., ale i druhý střed, skrze který je propojená s podnikatelským prostředím. To souvisí i s potřebou financování nákladných volebních kampaní.

Kudy ven z vlády marketingu?

Dostáváme se tak k dalšímu známému problému. Začali jsme považovat téměř za samozřejmé, že politické strany svůj program "prodávají" voličům jako tržní produkt svého druhu. Za touto představou se skrývá předpoklad, že politika je druhem byznysu, do kterého se investuje podle stejných pravidel, jaká platí v jiných odvětvích -- investice musí přinést nějaký zisk. Když se pak po volbách ozve kandidát, kterého voliči "vykroužkovali", že by mu ti, kdo se místo něj dostali do parlamentu, měli vrátit peníze utracené za kampaň, je to jenom mimořádně hulvátský a stupidní projev něčeho, co je ve skutečnosti systémový problém.

A nejde jen o to, že se v kolotoči politického marketingu utrácí spousta peněz (politika samotná se tedy stává další oblastí, kterou lze podnikatelsky exploatovat), tento trend zároveň přispívá ke snižování kvality veřejné diskuse. "Reklama není formou racionálního dialogu. Nebuduje kauzu na základě důkazů, nýbrž asociuje svůj produkt s určitým obrazem. Nemůžete jí odpovědět. Jejím cílem není vtáhnout do diskuse, ale přimět ke koupi." (26)

Součástí téhož fenoménu je podle Crouche i personalizace politiky. Jako příklad uvádí nizozemského Pima Fortuyna, jehož charisma mělo zakrýt myšlenkovou nekonzistentnost a vágnost, opírající program jen o nenávist k imigrantům. (Zde bych ale připomenul Maxe Webera s jeho tezí, že demokracie ze své podstaty charismatické vůdce vyžaduje, aby se politika nezredukovala na provoz stranické byrokracie, formy instrumentální racionality. Lze ovšem diskutovat o tom, do jaké míry můžeme v masmediální době charisma úspěšně nafingovat bez toho, že by za ním stála osobnost respektovaná pro svou morální integritu; příklady Mussoliniho, Hitlera a Stalina jsou určitě na místě.)

Jaké navrhuje Crouch řešení? Řešení by asi bylo příliš silné slovo. Spíš formuluje základní body, kterým se levice musí věnovat. Za prvé, je to potenciál nově se objevujících hnutí, usilujících o tvorbu nových skupinových identit. Jedním z důvodů současné krize levice je totiž zánik někdejší jednoduché třídní struktury a vznik nových, podle starých kritérií špatně rozpoznatelných skupin, spojených např. s neplnohodnotnými formami zaměstnání. Je příznačné, jak odbory dokáží tvrdě hájit zájmy svých tradičních klientů, ale neumí reagovat na potřeby těch, kdo zůstávají mimo jejich původní záběr; každý dílčí úspěch odborů při hájení zaměstnaneckých výsad tak může přispívat ke ztrácení pozic z hlediska egalitární demokracie obecně. Je to jeden z důvodů, proč dochází k vzestupu antiliberální pravice kanalizující nejistotu produkovanou globálním kapitálem do nenávisti k cizincům a imigrantům (kteří jsou ve skutečnosti asi největší obětí globalizace).

Za druhé, politické strany musí rozvíjet spolupráci s "cause organizations", tedy organizacemi soustředěnými na prosazování určité kauzy (jako jsou ekologické nevládní organizace), a to zejména v souvislosti s lobbováním. Možnosti velkého byznysu budou v oblasti lobbingu vždy větší (mj. proto, že kapitál disponuje spoustou pracovních míst, která politici potřebují k vytváření zdání, že dobře spravují stát), je ale lepší mu aspoň částečně konkurovat než zcela vyklidit pole.

A za třetí -- bez politických stran se neobejdeme, protože žádný jiný subjekt nenahradí jejich potenciál v prosazování egalitární politiky na státní úrovni.

Proč má být demokracie sociální?

Protože jsem přesvědčen, že Crouch má pravdu i v posledním z uvedených bodů, není mi lhostejná současná podoba sociální demokracie, jíž jsem, řekl bych, typickým, byť značně "nazelenalým" voličem, ale kterou jsem už dvě volební období po sobě nemohl volit.

Symbolem slepé uličky, v níž se současná ČSSD nachází, se pro mne stal předvolební "blboard" slibující "13. důchod ze zisků ČEZ". Jde o projev toho, co jsem v eseji, na niž odkazuji výše, označil za politický fetišismus, ztrátu ducha politiky ve prospěch peněžních či jiných náhražek, vposledku odcizení občana od sebe sama jako aktivního spolutvůrce dění.

Co bylo původním duchem sociálně demokratické politiky? Do té míry, do jaké byla politikou demokratickou, hájila svět práce proti světu kapitálu -- což nelze redukovat na pouhé přerozdělování zisků, které je v zásadě slučitelné i s feudalismem. Hájit svět práce znamenalo současně prosazovat určitý étos člověka jako aktivního tvůrce kultury a civilizace, toho, z jehož kolektivní práce pochází veškeré výdobytky pokroku. Kapitalista v tomto étosu představuje spíš novodobého šlechtice, který žije nikoliv z vlastní práce, ale ze specifického druhu renty. Člověk v sociálně demokratickém pojetí tak má být především aktérem. Naproti tomu citované blbordové heslo z něj dělá pasivního příjemce paternalistické pomoci, kterou pro něj zajistí "sociálnědemokratický" politik; a zajistí mu ji "ze zisků ČEZ", je to tedy blahosklonný dárek kapitálu, podíl na korporačním rentiérství, k jehož obsluze onen politik náleží. Zdánlivé "jánošíkovství" vůči mocné firmě je nakonec jen potvrzením toho, že žijeme v ČEZku -- a buďme rádi, ČEZko je přece bohaté a zajistí starým lidem to, nač mají právo. Přemluv bábu, aby volila levici...

Jsme tu na stopě hlubšího problému. Co vůbec znamená ono slovo "sociální" ve spojení s demokracií? Historicky jde pochopitelně především o to, aby demokracie nebyla jen formální, ale aby usilovala o "skutečnou rovnost". Tím se nemá na mysli, aby "všichni měli stejně" (což nikdy ani komunisté ani sociální demokraté nepožadovali), ale aby všichni bez rozdílu byli ohodnoceni adekvátně tomu, jak pracují, pokud pracovat mohou; aby nikdo, kdo se dře, nebyl chudý proto, že jej o výsledky jeho práce někdo -- bez jeho poučeného souhlasu -- obral. (V tomto bodě se nevylučují demokracie sociální a liberální.)

Představa, že lze všechny typy práce bez vážnějších zkreslení srovnávat (např. je převést na počet odpracovaných hodin) je jistě utopická, ale tento aspekt nyní ponechme stranou. V politické praxi se řešení otázky sociální v dosažitelném horizontu převádělo na zmírňování sociálních rozdílů a nejhorší bídy prostřednictvím přerozdělování. K tomu částečně mohou sloužit instituce tzv. občanské společnosti, vposledku zde však absolutně nelze obejít úlohu demokratického státu, který se od charitativní organizace liší v tom, že musí pomoci všem potřebným bez rozdílu, tedy nejen těm, kteří jsou sympatičtí příslušným donátorům a mecenášům. Smyslem takového přerozdělování je tedy naplňování ideálu občanské rovnosti. Tam, kde se rovnost vytrácí, se totiž rozpadá samotná společnost.

A tady se dostáváme k hlubšímu významu slova sociální. Zpravidla jím označujeme specifický typ problémů, lišících se třeba od problémů kulturních nebo ekologických. Tak se to odráží v termínech "ministerstvo práce a sociálních věcí", "sociální dávky", apod. Otázka sociální jako klíčové politikum přelomu 19. a 20. století však měla ještě podstatnější rozměr. Společnost totiž není něco, co by existovalo samozřejmě, je spíš asociací, sdružením, výsledkem nějakého spojování a udržování spojů; společnost drží pohromadě na základě toho, že jednotliví členové, kteří jsou v ní asociováni, jsou vnímáni jako vzájemně si rovní co do možnosti participovat ve své osobitosti na utváření společného celku. Slovo chudý pak primárně označuje toho, kdo je z takové participace vyloučen. Což může být teoreticky i někdo, kdo je v materiálním smyslu nesmírně bohatý -- a analogicky: velké ekonomické rozdíly nemusí být nutně na překážku sociální kohezi, pokud jsou vnímány jako legitimní.

Otázka sociální byla tak důležitá v prvé řadě ne z důvodů samotné materiální bídy nižších vrstev, ale proto, že z hlediska demokratického étosu ztrácelo bohatství elit legitimitu; bohatství už dávno nepochází od Boha, ale z kooperace všech svobodných a rozumných bytostí -- a při vší dobré vůli nelze z takového hlediska zdůvodnit, že zatímco plat jednoho pracujícího se pohybuje v řádech tisíců, přinejlepším desetitisíců, najdou se takoví, kdo berou statisíce. Pracují snad o tolik více či lépe a jsou tedy o tolik větším přínosem pro společné bohatství? Jednoznačné měřítko hodnoty něčí práce neexistuje, přesto je zjevné, že v určitém okamžiku začínáme o spravedlnosti velkých rozdílů pochybovat. Demokracie takové pochybnosti vznáší už ze své podstaty, a to zejména tam, kde je na místě podezření z rentiérství.

Z toho plyne, že pro určité vrstvy je demokracie zkrátka hrozbou, kterou nutno neutralizovat. Tyto vrstvy lze předpokládat jako hybatele procesů postdemokracie, a to aniž bychom v pozadí hledali nějaký tajný plán na demontáž egalitárních institucí; elita prostě jenom hájí své zájmy a oslabení demokracie je toho třeba i nezamýšleným důsledkem.

Hledání ztracené identity

Další příčinou ale je, že ti, kteří by na zachování demokratických výdobytků měli mít zájem, nerozpoznávají své zájmy tak jednoznačně. Právě v tom spočívá role stranického systému. Jeho reprezentační schopnost je vázána na schopnost artikulovat zájmy jednotlivých společenských skupin a formulovat je v podobě koherentních ideologií, odkazujících i na "kulturní specifika" dotyčné skupiny či třídy (to je dnes komplikováno tím, že např. "Eva a Vašek" jsou spíš než projevem lidové kultury součástí zábavního průmyslu, jejich bezchybná načančanost je veškeré lidovosti zbavuje; lidová kultura v sobě vždy nesla nějakou formu přímé participace, která je a má být spíš vulgární a diletantská, rozvracející schémata profesionálního showbyznysu -- tedy spíš Pergl a Kudrnáč než Susan Boyle dokonale pohlcená kulturním průmyslem; soutěže typu "Česko hledá superstar" jsou spíš záznamem o ztrátě kulturní identity, protože v nich vítězí ten, kdo nejvíce odpovídá šablonám showbyznysu). Jestliže se někdy hovoří o postideologické politice, je to ústup od zásady, že by politika měla být v elementárním slova smyslu reprezentativní. Srozumitelnou identitou neukotvené voličské vrstvy se pak stávají snadnou kořistí stran "na jedno použití".

Vyprázdnění reprezentační síly současné sociální demokracie je dáno jejím uvíznutím v tradiční představě o sociálním státu, ignorující otázku, jaká je vlastně společnost, jejíž potřeby má tento stát zajišťovat. Odpovědět se na ni sociálním demokratům nepodaří pečlivým nasloucháním "veřejnému mínění", o němž není nikdy jasné, co vlastně říká; jako všechna data si i tato vyžadují interpretaci v nějakém rámci, a tím by pro politika měla být představa o identitě sociální skupiny či skupin, jejichž zájmy chce hájit. Identity ovšem neleží na ulici, je třeba je vytvářet a artikulovat, protože jsou vždy reakcí na měnící se prostředí -- ani identita staré dělnické třídy nebyla ničím jiným než odpovědí na historicky specifické výzvy.

Na současné sociální demokracii mi nejvíce vadí to, že sama sebe nechápe jako aktéra, který by se na utváření takových identit aktivně podílel. Zdá se, že smysl existence a působení strany spočívá pro její vůdce v získání vládní moci, tedy ve volebním vítězství, a pokud se ho nedocílí, je to jen signál k přípravě ofenzívy v dalších volbách... Jistě, bez uchopení moci nelze prosazovat zájmy voličů (a lobbistů). Politická strana, pokud je oddaná své myšlence, ale rozhodně nemůže redukovat svoji existenci na tento de facto tržní model, měla by provozovat i spoustu veřejně prospěšných aktivit, které jsou nezávislé na úspěchu či neúspěchu ve volbách -- např. iniciování družstevních a obecně neziskových forem podnikání nebo spoření, které by pomáhaly vytvářet ostrůvky alternativ vůči neoliberálnímu kapitalismu.

V těchto tématech by sociální demokraté mohli také nacházet společnou řeč s komunisty, jejichž nulový koaliční potenciál je mj. důvodem, proč se koaliční potenciál sociální demokracie od nuly vzdaluje jen za tu cenu, že strana výrazně ustupuje od svých klíčových principů. A z druhé strany jde o témata, jež by neměla být vzdálená ani demokracii křesťanské, která -- pokud se vzdá xenofobních, homofobních a jiných protofašistických rysů -- je přirozeným partnerem sociálních demokratů.

Celé si to ovšem žádá důraz na kultivování aktivního občanství, které neredukuje rovnost na přijímání sociálních dávek, ale realizuje se především v možnosti participovat na utváření společného světa. Takový aktivní občan však zřejmě současné ČSSD nevyhovuje, soudě podle toho, že nejen nevystupovala tvrdě proti, ale v osobách některých svých členů dokonce dychtivě spolupracovala na omezování občanských práv na účast v rozhodování o veřejně problematických stavbách, apod. Jejímu běžnému voliči patrně vyhovuje, když se na aktivní spoluutváření dlouhodobě obyvatelného životního prostředí vykašle, vsugeruje si, že určitá opatření jsou jen pro dobro motýlů a žab (případně cigánů) a nechá za sebe jednat politickoekonomické elity. Že se takovým přístupem vzdává právě těch práv, které z něj dělají plnohodnotného občana, schopného hájit své zájmy proti elitám, to by mu měli mj. vysvětlovat právě sociální demokraté. Že to nedělají -- nebo dělají jen mizivě -- svědčí o hluboké ztrátě vlastní identity.

Vytisknout