Magické myšlení

28. 6. 2010 / John Michael Greer

Většina z nich měla být samozřejmě jasná už dávno. Fantazie o moci technologie, která vede velkou většinu Američanů a o něco menší většiny jinde v průmyslovém světě, aby si myslely, že na jakoukoliv představitelnou potíž musí být okamžitě k dispozici technické řešení, už nějaký čas ztrácela sílu. Přesto při podívané na to, jak se jedna z největších světových ropných společností světa snaží nacpat kusy starých automobilových pneumatik do podmořského gejzíru v marné snaze zastavit únik, má v sobě hodně z komické opery a vede k tvrdé otázce ohledně toho, jak dobře jsme připraveni zvládnout nevýhody našich technologií, jakmile narazí na tvrdé meze v oblasti geologie a fyziky.

Bude nějakou dobu trvat, než si tyto otázky položí více lidí než jen velmi malá menšina, a ještě déle, než si odpovědi najdou cestu do současné kolektivní rozpravy. Právě teď se zdá být mnoho lidí uvězněno ve stejném nerozumu, jaký vedl cestující uvízlé kvůli erupci Eyjafjallajökull počátkem jara k bušení pěstmi do stolů zaměstnanců leteckých společností a k žádostem, aby někdo něco udělal a odstranil ze vzduchu popel. Média nedávno naplnily stejně zbytečné požadavky, aby BP, americká vláda, nebo prostě někdo, šel ven a ihned zastavil únik ropy. Zdá se, jakoby pro mnoho lidí bylo velmi obtížné pochopit, že všechny možné způsoby jak zastavit únik hned byly vyzkoušeny a selhaly, a že jediná reálná naděje, která zbývá - tvrdá práce na vrtání záchranného vrtu vedle toho, z nějž do zálivu vytéká ropa, aby cement mohl být aplikován v dostatečné hloubce - nemůže být dokončena dříve než v srpnu, ale může se také protáhnout až do konce roku.

Propast mezi hořkou realitou a fantazií okamžitého technického naplnění, která hraje v moderní mysli tak velkou roli, byla na většině webových stránek věnovaných ropnému zlomu zaplněna záplavou komentářů navrhujících jako prostředky řešení krize závratný sortiment nepraktických triků. Snad nejsmutnější z nich je naléhání, opakované i lidmi, kteří by věci měli rozumět lépe, aby USA použily proti vrtu jadernou zbraň.

Tento konkrétní projev nenápaditého šílenství nabývá různých forem. Někteří navrhují posadit hlavici na ústí vrtu; nějak se jim podařilo nevšimnout si vlivu následné tsunami na všechny ropné plošiny a ropovody v zálivu, jen tak pro začátek. Jiní trvají na tom, že hlavice by měla být zasunuta dovnitř vrtu; samozřejmě se tato varianta nedokáže vypořádat s tím, že vrt je ucpán zničeným vrtným zařízením, nemluvě o tom, že je plný horké ropy smísené s pískem tryskající z hlubin pod tlakem 13 000 liber na čtvereční palec, což není o mnoho méně, než kolik se používá v průmyslových strojích vrtajících proudem vody otvory v pevném kovu. Ještě jiní navrhují vyvrtání otvoru vedle stávající ropné studny a umístění hlavice v něm; tady zase v době, kdy by byl otvor dostatečně široký, aby umožnil umístění třeba i jen menší taktické hlavice v této úrovni, již prováděné záchranné vrty budou dávno dokončeny.

Představa, že odpovědí na podmořský gejzír BP je jaderná zbraň, představuje nezvratný důkaz (je-li ještě nějakého vůbec zapotřebí), že střízlivý rozum vyletěl oknem. Zajisté je jen spravedlivé říci, že v případě jaderných zbraní se to stalo už dávno. Jaderný arzenál USA se v děsivé míře stal falickým talismanem národních všemocnosti, který Američanům především pomáhá odvést pozornost od oslabování reálných základů někdejší hegemonie jejich země. Pokud tento arzenál někdy přestane být vojensky užitečný - a je zřejmě sázkou na jistotu, že Čína, abychom jmenovali jen jednoho pravděpodobného kandidáta, má již řadu laboratoří pracujících na technologiích, které to způsobí, a financuje je miliardami, které ročně utratíme za dovoz mixérů a levné elektroniky - naše národní nervové zhroucení může být hotovou věcí.

Přesto je v jistém smyslu nespravedlivé kritizovat zastánce jaderného bombardování ropné plošiny BP jen proto, že jejich plán nebude fungovat a mohl by velmi snadno už tak katastrofální situaci ještě zhoršit. Jedná se totiž o problémy při praktické realizaci plánu, a zde se s žádnou realizací nepočítá. Celé to slouží spíše jako zaklínadlo, jako způsob, jak se zbavit otřesného zjištění, že ani vy, ani já, ani nikdo jiný než poměrně malý počet lidí, kteří se skutečně snaží věc řešit, s ní vůbec nic nenadělá.

Zaklínadla tohoto druhu tvoří pozoruhodně velkou část současné rozpravy o ropném zlomu a budoucnosti průmyslové společnosti. Zapojte se například do online rozhovoru na toto téma, a můžete si být téměř jisti, že alespoň jeden z účastníků přednese plán řešení. Nezáleží vůbec na tom, že ve více než devíti případech z deseti osoba plán prosazující - a ani nikdo jiný - nedělá nic pro to, aby byl realizován. Tento plán totiž není zamýšlen jako něco, co se má splnit. Cílem je rozptýlit hluboce znepokojující pocit, že budoucnost se vymyká naší kontrole a že toho vlastně není až tak moc, co s tím vůbec můžeme udělat.

Velké plány tohoto druhu jsou sotva jen jakýmsi zaklínadlem prozpěvovaným právě v tuto chvíli. Tvrzení třísnící v posledních týdnech celou kornukopiánskou větev internetu trvá na tom, že svět má dostatek snadno dostupné ropy na to, aby udržoval současnou úroveň produkce po dalších 800 let. Popsat tohle jako konečný produkt trávicího traktu koně znamená urazit poctivý hnůj; ani ždibec důkazů takové tvrzení nepodporuje - jenže jakmile přijde na skládání zaklínadel, důkazy se stávají irelevantními.

Logika v základu tohoto druhu zaklínací komunikace je dnes často nazývána "magické myšlení". Výraz obsahuje hluboký paradox, protože tento druh myšlení je přesně tím, co mágové - skuteční magičtí praktici - nedělají. Obecně jsem se v těchto esejích tématu magie vyhýbal, ale toto je kontext, kde se mu již vyhnout nelze. Chtěl bych poprosit ty z mých čtenářů, kteří mají vůči magii náboženské nebo racionalistické námitky, aby pokračovali v četbě; někteří z nich mohou být tím, co následuje, překvapeni.

Asi nejlepší východisko diskuse představuje elegantní svazek, který leží na stole vedle mé klávesnice, zatímco píšu tato slova. Malé britské vydavatelství magické literatury Scarlet Imprint právě vydalo sborník o krizi naší doby s názvem XVI; studenti magické symboliky snadno identifikují toto gnómické označení jako odkaz na šestnácté Arcanum Tarotu, které ukazuje věž rozbitou na cimprcampr. Mám v knize esej, stejně jako šestnáct dalších současných mágů; vyžíval bych se v absurditě, kdybych tvrdil, že souhlasím s více než jen částí toho, co kniha obsahuje - ale jedna věc, kterou na jejích stránkách určitě nenaleznete, je ten typ "magického myšlení", jaké jsem právě zmínil.

Má to svůj důvod. Jedna z nejvýznamnějších teoretiků a praktiků magie ve 20. století, Dion Fortune, definovala magii jako "umění a vědu způsobující změnu vědomí v souladu s vůlí." (Pokud to nezní jako recept na výrobu letajícího koštěte, začínáte tomu rozumět.) Základními nástroji magie jsou vůle a představivost; suroviny, s nimiž mág pracuje, představují symbolika a rituál - "poezie v říši činů," jak to definoval skorosoučasník Fortuneové Ross Nichols. Cílem magie, jak uvedená definice napovídá, je měnit stavy a obsahy vědomí; může mít vliv i na hmotný svět, ale to obvykle zahrnuje vliv na bytosti, které vyplňují mezeru mezi myslí a hmotou - například na mě nebo na vás.

Co přesně může a nemůže být provedeno vůlí a představivostí působícími prostřednictvím emocionálně silných symbolů a rituálního psychodramatu, to je věc, na níž se všichni mágové neshodnou. Přesto nevím o nikom v oboru, kdo tvrdí, že je schopen řekněme levitovat koště, nebo dělat některé další věci, které mají v zásobě mágové vyskytující se v žánru fantasy. Pokud by namísto vědy z bojů o realitu vedených v pozdní renesanci vyšla vítězně magie, mohli bychom sledovat filmy, v nimž tajemní vědci v bílých laboratorních pláštích mumlají algebraické vzorce, stoupají obkročmo na obří zkumavky a pospíchají na Měsíc; srovnejte to se skutečnou vědou a získáte určitý smysl pro rozdíl mezi Harry Potterem a pravou magií.

To je důvod, proč seriózní mágové obecně zvedají oči v sloup, když někdo z kolemjdoucích trvá na tom, že bychom tím, co provádí magie, měli být schopni řešit fyzické problémy - například nedostatek hmotných substancí. To se stává docela často; mohu se obvykle spolehnout, že se zhruba tak jednou do měsíce doslechnu o někom, kdo si myslí, že proto, že jsem napsal několik knih o magii a předsedám současnému druidskému řádu, budu souhlasit s tvrzením, že můžeme zčistajasna vykouzlit nějakou náhradu za ropu, nebo nějakým jiným způsobem s pomocí té či oné změny vědomí učinit svět mnohem pohodlnějším, než je ten, v němž musíme žít.

Mají sklon být poněkud vyvedeni z míry, když jim vysvětlím tak opatrně, jak jen lze, že se v magické teorii dopustili naprosto základní chyby. Odborný výraz pro to je záměna plánů; "plány existence," říká starý axiom, "jsou diskrétní a nikoliv souvislé" - což v prostém jazyce znamená, že mysl je mysl, hmota je hmota, a přechod od mysli k hmotě není snadná, natož automatická věc; je třeba ho dosáhnout určitými způsoby, a s velkou pozorností vůči velmi reálným hranicím hmotného světa.

To však neznamená, že magie je tváří v tvář nesnázím průmyslového světa k ničemu. Problém spočívá v tom, že změny vědomí, které by skutečně udělaly něco dobrého, jsou právě ty změny, jaké takřka nikdo v průmyslovém světě není ochoten udělat: například změna priorit, která zahrnuje dobrovolnou chudobu a přijetí bohatého osobního, intelektuálního a sociálního života coby náhrady nebo dokonce zlepšení oproti hmotné rozmařilosti, jakou průmyslové státy dnes svým oblíbenějším chovancům nabízejí. Tato změna vědomí je určitě dostupná jednomu každému z nás; lidské bytosti jako my to dělaly mnoho tisíc let; ale vyžaduje to vzácnou ochotu k překročení schválených zvyků a představ moderních průmyslových kultur. Dnes je velmi módní zaujímat okatou a buřičskou pózu a nárokovat si originalitu; ve skutečnosti je však odmítání otřepaných mouder naší doby a přemýšlení o myšlenkách, které jsou v konfliktu s myšlenkami našich současníků, méně časté než v údajně konformních letech padesátých.

Dospěl jsem k podezření, že jeden z hlavních důvodů právě uvedeného, a obecněji i důvodů pozoruhodného způsobu, jakým dnešní průmyslové společnosti pokračují v náměsíčném tápání k propasti, představuje právě zvyk zaklínat, který jsem zmínil výše. Internet je přirozeným živlem zaklínání; diskuse na emailových listech a online fórech, zbavené subtilit normální lidské komunikace, se často proměňují v souboj zaklínadel, v němž nejhlasitější a nejvyhrocenější hlas obecně vyhrává.

Je důležité poznamenat, že zaklínadlo je nástroj, a stejně jako každý jiný nástroj může být použito nebo zneužito. Existuje spousta kontextů, v nichž obratné používání zaklínadel může mít příznivé účinky. Ujišťujte se třeba opakovaně, že můžete splnit nějaký úkol, který je ve skutečnosti ve vaší moci, a vaše šance se významně zvýší; ujišťujte se opakovaně, že to je mimo váš dosah, a vaše šance na selhání udělají totéž. Přesto použití zaklínadla jako nechemického sedativa zahánějícího stres a ujišťujícího vás, že je vše v pořádku, když to v pořádku není, je mnohem problematičtější. V době krize, kdy udržet čistou hlavu a krok má rozhodující význam, může mít zaklínadlo důležitou funkci - ale pokud je používáno, aby přehlušilo dosud ještě slabý hlas, který upozorňuje na blížící se nebezpečí, představuje pozvánku zaslanou katastrofě. V příštím příspěvku nicméně nabídnu protikouzlo.

Článek v angličtině: ZDE