Stručný a přísně nevědecký pokus o charakteristiku Belgičanek a Belgičanů

18. 5. 2010 / Ivo Šebestík

Vlámské a brabantské ženy se ani v hodně dávné historii nespokojovaly s podřízeným postavením. Dokonce naopak. Když v šestnáctém století přicestoval do Antverp Florenťan Lodovico Guiccardini, nestačil se jako Ital divit, jak se tamní ženy chovají. Žádná správná casalínga (žena v domácnosti) jako u něj doma na jihu. Ženy obchodovaly, vyplouvaly na moře jako zástupkyně firem a obchodních společností. Když se manžel odebral na zasloužený odpočinek (pokud možno přímo na věčnost), místo toho, aby se hleděly co nejrychleji znovu provdat a svěřit hospodářství jinému pánu, jaly se tyto "hubaté a neuctivé" ženy (to, prosím, Guiccardini, ne autor těchto řádků!) vést podnik samy. Dokonce měly přístup k měšcům a klíče od pokladniček. No prostě, konec civilizace!

Sebevědomím a soběstačností místních žen byli šokováni v podstatě všichni jižané, kteří jako námořníci, vyslanci, obchodníci, řemeslníci, podvodníci a chytráci připlouvali do velkých a bohatých Antverp, Brugg či Ostende. Trochu jinou, spíše špatnou, zkušenost s místními vdanými paničkami za oněch časů učinil i jistý Portugalec, který si vyhlédnul jednu ztepilou dámu a pokusil se ji okouzlit svým jižním temperamentem. Zdá se, že nezůstalo jen u planoucího pohledu, v němž se nepochybně odráželo i divoké vlnobití Atlantiku, neboť si dáma na Portugalce stěžovala. I putoval jižan do antverpské šatlavy, kde se jeho dozorcem nestal nikdo jiný než manžel oné ženy. Pokud se ale někdo domnívá, že tím faktem začalo Portugalci ve vězení peklo, je na velkém omylu. Ona totiž ta panička byla docela pěkné kvítko, což manžel věděl, a velice se tak se svým vězněm spřátelil. Když v rámci jakési amnestie Portugalec šatlavu opouštěl, bylo oběma -- tedy jemu a žalářníkovi -- hrozně smutno.

Touto anekdotou z historie však opusťme minulost a pojďme do současnosti. Jaké jsou Belgičanky dnes? Muž přijíždějící do těchto koutů Evropy z úrodných slovanských luhů a hájů nesmí dát na první dojem. Jak pravil Karel IV. k panu Bušku z Velhartic o víně, jež se urodilo v Čechách, tak něco podobného je třeba mít na mysli, chce-li muž správně porozumět půvabům zdejších dívek a žen. Rozhodně je to něco jiného než na Havaji.

Převažujícím typem, dá-li se to tak říci, je zejména ve Flandrech a Brabantsku štíhlá prostředně vysoká nebo i dost vysoká žena. Někdy blondýna, častěji ale s odstíny vlasů přece jenom poněkud temnějšími. Řekl bych, že tento typ žen systematicky odmítá veškerá dobarvování, přebarvování a umělé zkrášlování a že v sobě uchovává stále něco z toho, co tak překvapovalo římské vojáky při svém tažení Germánií. Ti si, podle Tacita, stěžovali, že germánské ženy jsou vyšší než římští legionáři, nosí rozpuštěné vlasy a vypadají divoce a nespoutaně.

Řekl bych, že současné Vlámky elegantním způsobem transformovaly dávnou živelnost v nemalou dávku důstojnosti a rezervovanosti. Bedlivému pozorovateli však nemůže uniknout, že pod touto chladnou maskou se stále něco vzdouvá, bouří a chce to ven.

Ve Flandrech a Brabantsku vládne silná úcta k tradicím. A ta je někdy znát i v oblékání nebo v úpravě účesů. A tak se stane, že člověk občas potká mladou ženu s přesně takovou pokrývkou hlavy, jakou roku 1665 vymaloval Vermeer van Delft u své dívky s perlovou náušnicí v uchu. Jen s tím rozdílem, že z široké čelenky nesplývá látka, ale doslova proudí prameny dlouhých vlasů. Musím říci, že to vypadá skvěle. Zejména proto, že současná mladá žena je i svou tváří téměř věrnou kopií oné dívky, která snad možná byla v domě Vermeerově hospodyní.

Tyhle módní archaismy skvěle zapadají do prostředí starobylých měst a zřejmě nevědomky stále dokazují silné estetické cítění obyvatel dřívějšího Nizozemí. Přirozeným protipólem těchto dívek a mladých žen jsou muži, které bych asi nejlépe a nejrychleji charakterizoval označením à la Jacques Brel. Mladší generace si tohoto skvělého šansoniéra, rodáka z Bruselu, asi nevybaví. Je tedy třeba říci, že se jedná o muže, kteří si většinou uchovávají chlapecké vzezření a štíhlou postavu až do zralého, ne-li víc než zralého věku, a pak se náhle, jakoby mávnutím kouzelného proutku, promění v důstojného, leč milého a suchým humorem sršícího stařečka. Přísahal bych na to, že se proměna udá přes noc, neboť nikde na ulicích belgických měst jsem neobjevil ani jediný exemplář nějakého přechodového stádia. Prostě kluk jde večer spát a ráno vstane z postele milý dědoušek s docela hustými bílými vlasy. Je třeba jen dodat, že Jacques Brel zemřel teprve na prahu středního věku a tato proměna mu nebyla dopřána.

Stařečci a stařenky. Tak tohle je velice zajímavá skupina obyvatel Belgie. Když přijede našinec do této země, tak jej rychle uhodí do očí obrázek, který je zde naprosto běžný. Po chodníku se šourá o holi asi osmdesátiletý dědeček. Kráčí soustředěně k vozu značky mercedes. Opře se o autíčko, otevře zadní dvířka a elegantním obloukem vhodí do vozu svou hůl. Asi jako když Cyrano odhazuje širák. Načež se opře o vůz druhou rukou, otevře přední dveře a takřka upadne za volant. V té chvíli, obrazně řečeno, ale stáří končí a dědoušek vyráží v kočkolapu vstříc životu.

Nejinak stařenka. Na silnicích poznáte auto řízené stařenkou podle pomalé ale jinak vzorové jízdy. Ovšem pomalu, vzorně, spolehlivě a odpovědně jezdí i stařečkové. Jednou jsem v městečku Damm, které je vskutku pohádkové, nejenom proto, že sem umístil Charles de Coster svůj příběh o Thylu Ulenspiegelovi, pozoroval dědouška, který důstojně poobědval v zahradní restauraci a pak zamířil ke svému vozu značky BMW, jejž měl zaparkován takřka na dosah ruky od svého stolu, pod stromy. Velice jsem zpozorněl, neboť k tomu, aby starý pán svým vozem opustil parkoviště u zahradní restaurace, musel zvládnout několik bravurních manévrů a projet v těsné blízkosti kolem krajní řady stolů, u kterých beze známky neklidu obědvali další hosté. Proč bych to skrýval, byl jsem prostě zvědav na to, jak jim dědoušek svým vozem elegantně stáhne ubrusy. Ovšem, nestalo se tak. Široký bavorák projel s naprostou spolehlivostí úzkým průjezdem mezi zdí sousedního domu a řadou stolů a zmizel z dohledu.

Starší dámy jsou si v Belgii navzájem hodně podobné. Milují béžovou barvu, okr a barvu bílé kávy. V kostýmcích některé z těchto barev sedávají v kavárnách a restauracích. A to i samy, neboť pravidlo dřívějšího ukončení pozemské pouti se nevyhýbá ani belgickým mužům. Samotná žena každého věku na obědě v restauraci, nebo večer u kávy či sklenice tmavého piva, není v Belgii, a vůbec v západní Evropě, ničím zvláštním. Neznamená to nic než, že si prostě zašla na jídlo nebo se něčeho napít.

Belgická společnost je obecně hodně tolerantní a výrazně trpělivější než česká. Dědeček, který se vydá na toaletu napříč celou restaurací a kráčí o holi opravdu hodně pomalu, není nikým netrpělivě obíhán, ale mladší lidé mu ustoupí a čekají, dokud svou cestu úspěšně nezavrší, nebo mu pomohou. Dotěrné okukování, indiskrétní všímavost a další neomalenosti se zde nepěstují. Pokud do ulic vyrazí nějaký potulný kejklíř, nejčastěji Brit, který to má sem jen kousek přes Kanál, tak se kolem něj ihned utvoří kruh zvědavců, neboť belgická města jsou stále svých naturelem středověká, renesanční i barokní zároveň. Pokud je ale člověk prostě normálním chodcem, tak i kdyby jel na koloběžce jako Werichova Princezna Koloběžka, tak nevzbudí ani rozruch, ani posměch, ani pobouření. "No a co, tak jezdí, oděna v rybářské síti, na koloběžce. Kdo to nedělá?"

V Antverpách je tu a tam možno potkat asi dvoumetrového robustního muže v úzké tmavé dámské sukni a černých silonkách. Pochopitelně i ve střevíčkách velikosti asi 47. Zatímco dolní polovina těla je oděna jaksi po žensku, horní vězí v pánské košili a vestě. Muž je také nakrátko ostříhaný, žádná paruka, žádné líčení. Jednou jsem ho spatřil sedět na lavičce na náměstí kousek od sochy Petra Pavla Rubense. S neskrývaným apetitem lízal zmrzlinu a slastně se vyhříval na sluníčku. Připadal mi spokojený a dokonale šťastný. Stovky lidí prošly kolem jeho lavičky, aniž by jediný pohled znamenal více než pouhou registraci jeho přítomnosti.

V Belgii, Holandsku a v dalších oblastech geograficky blízkých tomuto teritoriu člověk ocení to, že věci fungují jaksi automaticky. Že není třeba se o nic tahat, dohadovat, přít. Na co člověk nemá nárok, to nedostane, a na co nárok má, dostane bez prošení. Snad je to dílem dávných cechů, které se naučily chránit nejenom zájmy řemeslníků, ale i jejich zákazníků. Přišly totiž záhy na to, že spokojenost kupujících je nejlepší zárukou toho, že přijdou do krámu ještě jednou. Tohle tady vzniklo už ve středověku a žije to nepřetržitě do dnešních dnů. Ale to už je jiný příběh, o kterém snad někdy příště.

Vytisknout