Existuje stále homosexuální otázka?

18. 2. 2010 / Miloš Dokulil

Začnu "řeč" spíše od lesa. Ko-neckonců pořád se hovoří spíše o sexu než zrovna o lásce. Pokud to má být téma pro film, televizi nebo pro román, pak v tom je nutně zakomponován minimálně jeden trojúhelník. Scény vzájemného přitakání musí být polopatisticky názorné. Musí okamžitě umožňovat transformaci diváka či čtenáře do takové situace. Už dávno nestačí nějaký náznak přiblížení dvou těl a ztlumené světlo ve filmu (nebo pár teček na řádku, možná navíc hvězdička, a pak již začátek další kapitoly).

Jak již dlouho neobstojí jako "láska" třeba jen tužba po někom, jemuž by chtěl být člověk tím vztahem zasažený nablízku, něco pro něho udělat, být mu užitečný. Všimněte si, že v této roli jedinec vystupuje jako někdo, kdo chce být nějak -- aniž nutně ví, jak -- prospěšný osobě, vůči níž cítí jistý pocit náklonnosti. Je tu ovšem na místě otázka, zda se právě zmíněná charakteristika lásky netýká spíše jen některé věkové skupiny, a navíc takto možná i celkovou výchovou nutně vybaveného a směrovaného člověka. Cožpak se dnes mnohem častěji neříká sice "láska", ale myslí se přitom výlučně na sexuální akt ("soulož"). Nevím, zda s tím vystačíme, když se vzájemně ochočujeme na vnímání homosexuality jako jen menšinovou formu párového vztahu.

Láska? Jako kdyby to nebyl výlučně "májový" a idealizovaný námět! (Aha, jako kdyby zrovna teď nebylo o čem naléhavějším psát?) Samozřejmě že tu budeme mít širokou škálu. Od lásky mateřské, dětí k rodičům, zamilovaných dorostenců, ale i těch dříve narozených, po ty, kteří o ní jen sní, anebo jimž bylo její zacílení nějak vzato či někým opuštěno. Od lásky bouřlivé po lásku spíše poklidnou, snad nějak již vyzkoušenou jistotou takového vztahu. Ale také od lásky platonické po její projevy vášnivé, až krev ve spáncích buší. Teoretikové se mohou zamyslet nad tím, do jaké míry jsou přitom angažovány hormony, sexuální představivost, nebo city. (Určitě by se přitom nemělo kalkulovat vyhlídkou na nějaké postavení či třeba aspoň byt.) Také existují publikace, které se tímto tématem zabývají. Že už na tomto poli existují specializovaní "sex-žokejové" a "žokejky", jsem se dověděl teprve zcela nedávno. Vždy na to musí být kupodivu přiměřeně dva...

Možná bychom měli začít od velkých a renomovaných scén? Zvykli jsme si na to, že občas zvláště ze světa politiky vypluje na světlo nějaká aférka zajímající bulvár. Kupodivu šťavnaté informace týkající se italského premiéra Berlusconiho vůbec neměly vliv na jeho postavení. Přitom třeba v Severním Irsku tamní premiér (Peter Robinson) dočasně odstoupil z úřadu a pokusil se o sebevraždu ne proto, že by se sám dopustil nějaké sexuální avantýry, ale proto, že jeho manželka Iris veřejně připustila svůj vztah k 19-letému muži, jemuž navíc zprostředkovala půjčku ve výši 50 tisíc liber. (Iris Robinsonová byla členkou jak britského, tak severoirského parlamentu. Dala oba posty k dispozici a uchýlila se do psychiatrické nemocnice.)

To v Česku hned oba čelní politikové dvou největších politických stran skoro současně ukončili před časem svá manželství a jeden z nich dodnes nemá ukončené rozvodové řízení, i když již jistou dobu má partnerský vztah s jinou ženou.

Na jedné straně možná nemá veřejnost strkat nos do soukromí jiných lidí, na straně druhé je tu zřejmě problém, zda a do jaké míry má (nebo musí?) veřejně činná osobnost být "nějak" příkladem občanských ctností (hm, které to jsou?).

Jak se mínění ve zrovna naznačených souvislostech mohou měnit, signalizuje za posledního půlstoletí nejen snížený "morální status" bipolární rodiny, ale zrovna tak zvýšený tlak homosexuálů na možnost uzavírat manželství (dokonce i soudní cestou!).

Kupodivu též politikové (a mezi nimi i ženy) se veřejně docela nahlas hlásí k homosexualitě, jsou-li takto orientováni. (Naopak určitě nelze opomenout fakt, že existují přitom stále státy, které zjištěnou homosexualitu jsou ochotny potrestat smrtí. Víc než viditelný ostych z homosexuality má také mj. Starý zákon; v Levitiku ji trestá smrtí, viz Lv 20:13. Korán je zvláště citlivý na lesbický vztah; viz mj. 4. súru, verš 20.)

Takže ještě kratší mezihra: Odborníci na mezilidské vztahy hlásají, že není nad úspěšně probíhající milostný vztah dvou lidí. Přitom se ví, že nemalou roli tu hraje náhoda. Může ovšem v naší současnosti být nemalý problém s tím, zda má společnost nějakým způsobem tento vztah "posvěcovat", zvláště když ten vztah je tak intimní a senzitivní (a možná takto především či spíše jen mezi mladými lidmi; pak nastupuje rutina?).

Anebo jinak: jakmile takový vztah připouští možnost vzniku nového života, není přímo povinností státu citlivě se angažovat a potenciálním rodičům naléhavě klást na srdce, že když se narodí dítě, potřebuje citové, sociální a materiální zázemí od toho svého narození nejmíň do konce puberty? Kupodivu nemálo manželství se rozlučuje dřív, než se vzájemně jeho aktéři na sebe přiměřeně "adaptují". V Česku se rozvádí každé druhé manželství. (Není tudíž lepší volnější vzájemná vazba, jakou je "jen partnerství"? Vždyť už přešlo do módy jako alternativní trvalka.)

Asi teď možná začneme raději statistikou (zdroj: The Pew Research Centre, USA). 97 % dotazovaných v Nigérii homosexuálně orientované lidi odmítá. Naopak je bez afektu přijímají výrazným procentem Švédové (86 %), Francouzi (83 %), Španělé (82 %) a Němci (81 %). Mezi státy s ne právě vlídným vztahem k homosexualitě patří třeba Rusko nebo Čína, kde se k této menšinové orientaci negativně vyjádřilo 64 %, resp. 69 %.

Pokud jde o Česko, často se tvrdí, že jeho obyvatelé jsou spíše k této variantě sexu lhostejní než jakkoliv angažovaní (samozřejmě pokud sami do této kategorie nepatří!).

Během posledních dvou generací se vztah k homosexualitě značně změnil především v západní Evropě. V současných Spojených státech dosud je tamní společnost v uvedeném ohledu spíše rozpolcená; jen těsně mají převahu ti, kteří v USA homosexuály přijímají bez odsudku (49 %), nad těmi, kteří jejich orientaci odmítají (41 %).

V celé řadě států zatím neexistuje žádné zákonodárství, které by tyto menšinově orientované vztahy nějak přijatelně upravovalo, i když o to homosexuálně orientované kruhy po léta i veřejnými demonstracemi volají.

Kupodivu někdy již i velmi proslulé "konzervativní" strany chtějí dát nějak najevo, že jim ten problém není lhostejný.

Dokonce loni v červnu šéf britských konzervativců David Cameron cítil potřebu přímo na velkém shromáždění gayů prohlásit, jak je mu líto, že v této citlivé otázce Britové zatím vhodné zákonné řešení nemají.

O čtyři měsíce později konzervativci dokonce uspořádali jako paralelní akci při své stranické konferenci také "Noc gayů"! (Británie ve zmíněném průzkumu 71 % homosexualitu přijímá, 21 % odmítá.)

Někteří homosexuálové přímo vyzývají k tomu, aby se jejich orientace vnímala jako rovnocenná vůči tradičnímu heterosexuálnímu modelu. Nedávno berlínský starosta Klaus Wowereit (za SPD) hřímal: "Jsem gay, a je to dobrá věc!"

Pařížský starosta Bertrand Delanoë jako dlouholetý aktivní organizátor homosexuálního hnutí ještě před časem se spokojoval s možností uznat partnerské vztahy homosexuálů, zatímco od doby, co je starostou hlavního města Francie (od r. 2008), horuje navíc také pro uzavírání manželství pro osoby téhož pohlaví. Mnozí pozorovatelé nevylučují, že Delanoë má již potenciál, aby kandidoval přímo na prezidenta Francie.

Zrovna před necelým rokem -- v únoru 2009 -- se stala premiérkou Islandu Johanna Si-gurdottir, 67-letá, kdysi letuška, která se následně stala pro islandské voliče důvěryhodnou političkou. Nikdy se nezmiňovala o své sexuální orientaci. Najednou, a především mimo Island, proběhla zpráva, že tato nová premiérka je lesbičkou. Dokonce bylo uvedeno, že takový partnerský vztah má od roku 2002. V Reykjaviku se respektuje soukromí. Takže na Islandu se nehlásá žádný průlom homosexuality v tamním veřejném životě.

Samozřejmě že vždycky, když jakoby my nic neříkáme, přesto "na naše slova vždycky dojde"! Nebudeme vypočítávat, kde navíc již se uplatňují gayové a lesbičky ve veřejném životě. Může tu být problém, pokud ve větším měřítku dojde k možnosti sňatků lidí téhož pohlaví, jak takovou "rodinu" taktně (a přesvědčivě!) definovat především předpubertálním dětem. Nemělo by se spíše uvažovat o kodifikování homosexuálního partnerství jiným kvalifikovaným způsobem?

Ne přímo "manželstvím"? Jde tu přece o vztah, který nemá potenciál udržet společnost pro příští generace (ať jsou příčiny toho jakékoliv). Nu a pak by také -- až na tom nečekaně prvním místě -- mohlo jít o daně.

Jakékoliv páry bez dětí by přispívaly víc než ostatní občané, aby bylo z čeho lépe platit přídavky na děti. (Děti nejsou "laciný špás".) Museli by do této kategorie s odlišným -- vyšším? -- zdaněním spadat i dospělí svobodní lidé "bez závazků" (jak se koženě a studeně píše v seznamovacích inzerátech). Že by už od 25 let? Nebo až po třicítce? Kdo by pak jinak vůbec chtěl vstupovat do partnerských vztahů, když by to stálo další výdaje, pokud se k tomu vztahu nepřidruží děti? Přitom homosexuální páry by zřejmě neměly adoptovat děti, protože sociálně-biologicky nepředstavují model investující do budoucnosti. Děti ale takový model potřebují. Bohužel nejednou ho nemají, protože biologičtí rodiče k tomu nedozráli... (V případě potřeby by měl nepárový rodič vychovávající dítě dostávat příspěvek na dítě přímo od státu, který by měl mít lépe vynucovatelnou možnost vymáhat takovou platbu přímo od druhého, "nespolupracujícího" rodiče.)

(Považuji za problematické, aby docházelo k osvojování dětí nepárovým jedincem, ať už je jeho sexuální orientace jakákoliv. Nechápu, jaká "práva" či "svobody" osvojitele tu musí být respektovány, když by měla prvořadou roli zde hrát práva osvojovaného dítěte na zkušenost se společensky žádoucím párovým modelem "muž -- žena", kterým jediným lze navozovat výchozí stimuly k udržení života, ať už může být teorie i praxe heterosexuálních dvojic jakkoliv rozklížená. To bylo v císařském Římě taky. I když mezi lidmi to pravděpodobně nikdy nebude jako mezi labutěmi, raději teď nehledejme horší případy ze světa přírody, k nimž bychom se přirovnávali.)

A zřejmě by mělo být víc neokázalé cudnosti ve vztazích jak té většinově bipolární společnosti, tak i ze strany homosexuálů. Přece se v obou táborech už nemusíme přesvědčovat o jisté podmíněnosti té či oné sexuální orientace. Pak ale nechápu, proč v zemích s plnými občanskými právy pro homosexuály je ze strany homosexuálů tolik pořád povyku, že těm "právům" pořád ještě něco chybí. Copak může být pro společnost privilegovaným modelem homosexuální "manželství"? Na partnerské funkce by měl také stačit místo kněze či oddávajícího úředníka notář.

(A odpovídající zákonodárství k vlastnickým vztahům, k možnosti vzájemně dědit a získávat o sobě v potřebném rozsahu informace. Homosexuální přátelé nechť prominou! Ostatní by mělo zůstat privátní zrovna tak, jako když se třeba heterosexuální pár rozvádí. O čem by ale pak psal bulvár? Nejde potom ale úplně o něco jiného? Jací lidé mohou ztrácet čas nad -- často nevěrohodnými -- senzacemi od klíčové dírky?)

Vytisknout