Kafkárna

18. 12. 2009

O modernizaci mluví především prezident Medvěděv, který uspořádal letos dvě zasedání. Jedno bylo ve počítačové laboratoři Kasperského, kde vyvíjí antivirové programy, a druhé ve Všeruském vědecko-výzkumném institutu experimentální fyziky v Sarově (tzv. uzavřené město, kde se vyrábí atomové zbraně a je soustředěn tajný ruský výzkum obranného charakteru). Tam zazněly jeho priority rozvoje ruské ekonomiky – energetická efektivnost a úspory energie, jaderné a kosmické technologie, technologie v oblasti medicíny a strategické informační technologie.

Dnes je v Rusku zaregistrováno 19 tisíc medicínských preparátů, ale jen 5 % z nich je tuzemské výroby. Prezident proto zformuloval jasný úkol – za pět let bude čtvrtina těch preparátů tuzemské produkce a do deseti let jich musí být polovina z domácí výroby.

Pokud si však uvědomíme, že normální cyklus výroby léku a jeho uvedení do klinické praxe trvá nejméně deset let, pak úkoly prezidenta – v tom lepší světle – vypadají jak zbožná přání. Trefně to glosoval jeden přítomný akademik – zaměřit společnost na nedosažitelné cíle – z toho jsou vždycky jenom ztráty a škody.

Také referát prezidenta Medvěděva na Bezpečnostní radě zase obohatil společenský slovník o další velice hezký výraz petaflops. Vztahuje se nejrychlejším počítačům a znamená 10¹⁵ aritmetických operací za sekundu, které provádějí superpočítače.

Princip poselství prezidenta je sice jasný, když uvádí, že naše země musí vkládat prostředky do výroby superpočítačů. Ale několik měsíců po té, uvádí ministr vzdělávání a vědy, že kolem superpočítačů je více spekulací, než konkrétní práce. Vždyť pro ně existuje jen velmi omezený okruh úkolů – výzkum jaderných náloží, virtuální zkoušky jaderných zbraní, modelování změn struktury bílkovin a působení léků a technologické úkoly – např. modelování procesů v atomových reaktorech. Všechno ostatní mohou dělat běžné počítače. To, co je nejdůležitější je něco jiného – vývoj rychlých sítí, rychlý přenos dat.

Vzniká oprávněná otázka – když se ten, kdo odpovídá za rozvoj ruské vědy, staví tak „chladně“ k myšlence rozvoje superpočítačů, kdo tedy potom předkládá prezidentovi zcela protikladné návrhy? Teď mě nezajímá, zda Rusko potřebuje superpočítače s petaflopsy, jen bych chtěl vědět, jak se vlastně u nás vytváří zaměření státní politiky rozvoje vědy?

Další velmi diskutovaná myšlenka: prezident navrhl zmenšit počet časových pásem v Rusku. Děkan geografické fakulty Lomonosovovy univerzity prohlásil, že tímto návrhem je velmi udiven, protože jak na vědeckém, tak ani na expertním fóru se tato otázka nikdy nediskutovala. Nikdo nevysvětlil, proč by bylo nutné zmenšit počet časových pásem. Přitom už se objevují návrhy snížit počet časových pásem z 11 na 4 – 5 a v krajním případě na 7. Jak uvedl jeden zahraniční deník – prezidentu Medvěděvovi se sotva podaří reformovat politický systém, ale ve svém působení na zákony přírody bude možná úspěšnější...

Jen tak mimochodem na podzimním zasedání Ruské zeměpisné společnosti se znenadání objevil premiér Putin. Přítomní byli šokováni, protože předseda vlády na takové zasedání nepřišel několik desítek let. Přítomní si postěžovali, že mají málo peněz na svoji činnost a premiér jim pak přislíbil další peníze, které by „přispěly k upevnění prestiže této společnosti“.

Autor dále kriticky rozebírá činnost Ruské akademie věd, která se také potýká s poklesem rozpočtových prostředků. Desítky tisíc vědeckých pracovníků a jaké jsou jejich výsledky? Také vedení Akademie si je toho vědomo, když její představitel prohlásil, že hlavní ústavy se nacházejí zcela mimo potřeby země. V jejich vedení by měli stanout osobnosti, které chápou perspektivy rozvoje vědy a které umějí přijímat strategická rozhodnutí.

A tak zatímco stále hledáme takové osobnosti, které umějí přijímat strategická rozhodnutí, je realitou Ruska to, co vyšlo v listopadového průzkumu veřejného mínění. V koncepci „božího stvoření světa“ –kreacionimu – věří 44 % občanů Ruska a v Darwinovu teorii 35 %. Podle obdobných výzkumů v USA s Darwinovou teorií souhlasí 40 %. Kupodivu to nijak nebrání USA, aby si zachovaly statut země s vedoucím postavením ve světové vědě...

Prostě Rusku zůstává jen se zamyslet nad tím, kde se jako země nachází. Možná, že není ani industriální a tím spíše ani postindustriální země.

Spisovatel Sorokin to uvedl velmi přesně: „zdá se mi, že u nás existuje osvícený feudalismus znásobený moderními technologiemi“, tvrdí. „Současní feudálové nejezdí v kočárech, ale v Mercedesech 600. Své peníze nemají v truhlách, ale ve švýcarských bankách. Mentálně se však moc neliší od feudálů 16. století.“

Možná si řeknete, že je to jen metafora. Ovšem autor článku si myslí, že Ruko ztrácí charakter současné průmyslové společnosti. Pokračuje v tom podle něj velmi rychle. Jak řekl ředitel Ústavu ekonomiky akademie věd „domníváme se, že už nemáme moc času – možná šest sedm let, než zcela zmizí sovětský vědeckotechnický potenciál a budeme muset začít zase s čistého stolu.“

Neměli bychom zapomenout na slova D. Bella, autora termínu postindustriální společnost, tvrdícího, že „vztah k vědeckým poznatkům určuje hodnotový systém společnosti.“ Proto autor článku v Nezavisimoj gazete tvrdí, že díla Franze Kafky blednou před tím, čeho jsme nyní svědky.

K tomu je nutno ještě dodat, že právě v poslední době se stále více začíná ukazovat rozdíl mezi prezidentem Medvěděvem a premiérem Putinem. Ten článek to ukazuje velmi přesně. Iniciativy Medvěděva ho stále více zachycují jako snílka. Jako člověka, který zanedlouho začne být srovnávám s Gorbačovem, který také snil o něčem, co vůbec nepřihlíželo k realitě Ruska. Vzpomenuté zrušení časových pásem, ale také zcela nerealistické úvahy o zavedení výroby originálních léků jsou naprostou utopií. Totéž platí i o jeho úvahách o výrobě nejmodernějších automobilů v Rusku atd. Medvěděvovy návrhy prostě přehlížejí ruskou ekonomickou realitu a to se nutně bude dotýkat i jeho návrhů na politické reformy. Protože se svými návrhy octne příliš daleko od hlavního myšlenkového proudu společnosti.

Teprve současná hospodářská krize totiž odhaluje ohromnou slabost ruské ekonomiky. Země, která získává desítky miliard dolarů z vývozu ropných produktů, nemá vybudovanou základní infrastrukturu, která je základem pro fungující ekonomiku. Jen jeden příklad z letošního roku. Na podzim bylo nutno opravit krátký úsek dálkové silnice na Sibiři – nedaleko Bajkalu. Vybudovaná objížďka po deštích nevydržela a provoz na této trase byl zcela přerušen. Jiná cesta v tomto prostoru prostě neexistuje. Řadu dní zde za mrazu a bez jídla stály stovky kamionů, než se podařilo silnici provizorně zprovoznit.

Není také obecně známo – a Evropanovi to přijde sotva uvěřitelné – že dosud neexistuje normální silniční spojení (nejen asfaltová, ale ani úplně obyčejná prašná silnice) mezi Moskvou a Vladivostokem. Pokud nebudete mít skutečně dobrý terénní vůz, nemůžete projet. Existuje pouze vlakové spojení. Jak taková země může žít jako jeden celek?

Lze uvést i další příklady – od rozpadu Sovětského svazu se nepodařilo postavit ani jedno nové letadlo na osobní přepravu. Nedávno byl dokončen Superjet 100, který měl být již v letošním roce nasazen do provozu – samozřejmě se zpožděním oproti původním plánům. Dosud však stojí ve výrobním závodě – motory dosud nebyly atestovány. Celý ruský letecký průmysl v tomto roce vyrobí 5 letadel pro osobní přepravu – ještě starší, sovětské modely.

Poslední příklad: podle ruských údajů jsou hladinové lodi ruského námořnictva staré 20-30 let. Nové se v podstatě nestaví. Za to ruské loděnice vyrábějí malé válečné lodě pro vývoz. Své velké hladinové lodi nemá Rusko kde opravovat. Doky, kde byly postaveny, zůstaly na Ukrajině. Nejnovějšími stíhačkami v ruské armádě jsou Migy 29, které letos odřeklo Alžírsko, protože nesplňovaly jejich očekávání.

Těchto čísel by bylo možné uvést celou řadu a dokázaly by jediné – technologické zaostávání jakékoli části ruské společnosti – ekonomiky jako celku stejně jako dosavadní ruské pýchy – armády a také vědy se prohlubuje. Teď teprve začíná být totiž zřetelné to, co se stalo v devadesátých letech – hloubka rozvratu a odkrývá se to, co bylo skryto za fasádou stagnující společnosti.

Také proto si zjevně část ruské společnosti stále naléhavěji bude klást otázku, co je lepší. Zda současný prezident Medveděv, který začíná snít o velmi vzdálené budoucnosti, vytyčuje sotva reálné cíle a zapomíná na současnost. Nebo Západem nemilovaný, leč pragmatický Putin, který si v tomto tandemu dobře uvědomuje, kde současné Rusko je a chce to také změnit, ale postupně.

Андрей Ваганов: Кафкианский карнавал - Субъективные заметки об околонаучных итогах уходящего года ZDE

Vytisknout