Co je měřítkem kalibru v současné politice?

23. 9. 2009 / Milan Kubr

V krátkém pojednání Jana Čulíka o inteligenci Saši Vondry mne překvapila následující věta: "Je neuvěřitelné, že se někdo tak nízkého kalibru mohl dostat v ČR do vysoké státní funkce." Mne nic takového nepřekvapuje, zejména ne po čunkiádě. Ani se mi nezdá, že by se dotyčný politik nějak výrazně odchyloval od běžného skromného standardu, který charakterizuje současnou politickou scénu doma i v cizině, a že by si tak tvrdé odsouzení zasluhoval více než četní jiní. Možná, že si ho zasloužil jen tím, že jeho mrštný jazyk není pod stálou mentální kontrolou, zatímco ti, kteří raději soustavně mlčí, se do delikátních situací dostávají řídčeji.

Co je kritériem pro hodnocení správné míry inteligence (hlouposti, neschopnosti, apod.) osoby působící v tzv. vysoké politice? Intelektuál, který má určité vnitřní hodnoty a snaží se jimi řídit, může z těchto hodnot vyjít a vytvořit si vlastní kompetenční model ideálního politika. Může si myslet, že jen člověk tomuto modelu odpovídající má patřit k politické "elitě". Praktický problém je však v tom, že o příslušnosti k politické "elitě" nerozhodují intelektuálové, a už vůbec ne nějací moralisté, publicisté, filozofové, psychologové nebo pedagogové, nýbrž politici řádně organizovaní v řádných partajích. Proto ani nestraník Miloš Zeman, který má jistě velmi vysoké kompetenční standardy a zažité zkušenosti z práce s hlupáky, nemá žádný úspěch při svém známkování politiků, a jeho "šedé myši" se politikou vesele dále prohánějí a úspěšně prolézají do jejích nejvyšších pater.

Život ukazuje, že výhodnější srovnávací základnou než abstraktní ideální modely mohou být úspěšní špičkoví politici. I politik napadaný pro hloupost nebo jinou nepěknou vlastnost (za kterou vlastně ani nemůže a které by se jistě rád zbavil, kdyby jen věděl, že ji má), se tak může např. tázat: "Když mohl Bush vládnout v USA osm let a Berlusconi může být miláčkem více než poloviny Italů, proč bych já měl najednou odpovídat nějakým vykonstruovaným abstraktním nárokům? Kdo má právo mne známkovat? Proč se mám přetvařovat? A k čemu by mi bylo dobré stát se bílou vránou? Aby se ode mne přátelé (soudruzi, bratři a sestry apod.) odvrátili a začali mne podezírat, že proti nim kuji nějaké pikle?"

Takovýto způsob uvažování je ovšem pro některé vzdělance nepřijatelný. Proto se vyhýbají politice a vyžívají se v psaní o politice. Aktivní politici se tak nemusí obávat žádných radikálních změn v požadavcích na jejich chytrost, slušnost či výkonnost. Ty by ostatně odporovaly ústavě, která v tomto směru nikomu nic nepředpisuje. Ústavní soud by je proto musel zrušit.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 23.9. 2009