Omyl zvaný eugenika

27. 8. 2009 / Vladimír Blažek

Občas se podívám, co nového a překvapivého se děje na internetu. Eugenika dopadla v četnosti odkazů trochu hůře než např. astrologie, frenologie nebo fyziognomie; naopak k rasové problematice se vyjadřuje skutečně kde kdo (i já) a je napsáno kde co a v obrovském množství. Co se týče eugeniky uvědomil jsem si, že pozornost, kterou stále intenzivně přitahuje, souvisí možná s touhou po dokonalosti, kráse, ideálu. Tím se můj doposud temný obraz eugeniky poněkud projasnil a nabyl lidštější rysy. Ale prezentovaný kontext internetových stránek o eugenice přesto zůstává většinou skrytě rasistický.

Snahy o zlepšení lidstva sahají do dávné historie; základní teze formuloval již Platón v dialogu Ústava (De republica). Eugenika jako systematický přístup k řešení některých společenských problémů (tehdy byla chápaná jako samostatná věda) pak vznikla v rámci rozsochatého rozmachu evoluční biologie a genetiky na přelomu 19. a 20. století. Jejím tvůrcem je především sir Francis Galton, bratranec Charlese Darwina a vědec, který zasáhl do řady vědních oborů, zvláště statistiky a antropologie. Jeho chápání nemělo rasový podtext a týkalo se pouze snahy o „vylepšování“ lidského rodu podle modelu umělého výběru (šlechtění domácích zvířat a rostlin). Výchozí knihou byla především Hereditary Genius and it’s Consequenses, kterou vydal roku 1869. Galton již definoval pozitivní eugeniku, která pobízí „kvalitnější“ jedince k plození více potomků, a negativní eugeniku, která brání „méně kvalitním“ jedincům mít potomky. Dokonce i Galtonova argumentace pro eugeniku (např. v článku v americkém sociologickém časopise z r. 1904) o oprávněné snaze být zdravý, mocný a dobrý se v různých podobách objevuje doposud.

Eugenika počátkem 20. století expandovala v celé řadě zemí a stala se mnohdy i oficiální státní doktrínou. Tomu tak bylo např. ve Švédsku a v USA, později i v Německu. Silnou tradici si vybudovala ve Velké Británii, odrážela se v tzv. antroposociologii ve Francii. V USA se eugenika stala nástrojem pro kastraci duševně nemocných osob a zločinců a argumentem v imigrační politice s rasistickým aspektem. V Německu byla eugenika přímo spojena s rasovou otázkou a byla ztotožněna s tzv. rasovou hygienou se všemi důsledky rozsáhlé genocidy. Po druhé světové válce ustoupila do pozadí a její mnozí představitelé se „přeorientovali“ na studium genetiky nebo ras.

Nemíním zde popisovat detailně historii eugeniky, ale jen velmi stručně naznačuji její klíčové momenty. V 90. letech se totiž myšlenky eugenického hnutí opět objevují v pracích Johna Glada (Future Human Evolution: Eugenics in the Twenty-First Century), Richarda J. Herrnsteina a Charlese Murraye (The Bell Curve: Intelligence and Class Structure in American Life), J. Philippeho Rushtona a dalších, a to v souvislostech se studiem jednak společenské struktury a jednak rasových rozdílů (zvláště inteligence). Později otevřeli filosof Francis Fukuyama (Our Posthuman Future: Consequences of the Biotechnology Revolution), psycholog Richard Lynn a celá řada dalších pro společenské vědy novou oblast v podobě možností, které nabízí moderní genetika, resp. genové inženýrství. To je však zatím přeci jenom otázka vzdálenější (byť již trochu dohlédnutelné) budoucnosti, s jejímiž výzvami se naši potomci budou muset nelehce poprat.

Klasická eugenika ve smyslu pozitivní nebo negativní selekce (výběru) je občas uplatňována v rámci lékařské prevence. Na Kypru takto probíhal boj s dědičným krevním onemocněním talasémií. V rámci části židovské komunity byl propagován program Dor Yeshorim zaměřený na snížení výskytu vybraných dědičných chorob (např. cystické fibrózy). Ve smyslu eugeniky působí vlastně i genetické poradenství, které je však zaměřeno na prevenci před zátěží konkrétních rodin s výskytem dědičných chorob. Mnohé staronové argumenty naopak zdůrazňují „negativní“ dopad lékařské péče, která zachraňuje jedince s dědičnými nemocemi, prodlužuje jejich život a zkvalitňuje ho tak, že umožňuje reprodukci, tedy ve smyslu zvyšování frekvence alel pro dědičná onemocnění v populaci. Obdobně jsou připomínány „negativní“ dopady sociální záchranné sítě ve vztahu k počtu dětí u sociálně slabých a sociálně vyloučených skupin. (A tak se mimochodem ocitáme i v naší české nejžhavější současnosti!)

Málo se však objevují dávno známé poznatky z okruhu populační genetiky a evoluční biologie o tom, jak se alely (varianty genů) v populaci šíří, tj. jak se zvyšuje jejich frekvence při pozitivní selekci (jsou-li „výhodné“) nebo naopak jak se snižuje jejich četnost při negativní selekci (když jsou „nevýhodné“). A zde je kámen úrazu omylu zvaného eugenika. Stručně a zjednodušeně (zdůrazňuji, že zjednodušeně) řečeno na vzorovém příkladě: Při úplnému znemožnění reprodukce osob s dědičnou chorobou typu recesivně autozomální (což je drtivá většina z mnoha dědičných chorob) a zabránění vzniku nových mutací by trvalo příslušné „špatné“ alele ve větší populaci stovky až tisíce let, než by se významně snížila její frekvence (konkrétně z 1% výskytu alely na polovinu by vyžadovalo přibližně 100 generací). Většina těchto „špatných“ alel se totiž nachází u jedinců, kteří jsou zdraví a jsou pouze nositeli těchto alel. Jak již bylo řečeno, takovýchto chorob jsou stovky, i když mnohé jen s malou pravděpodobností výskytu (když se setkají dva jinak zdraví nositelé „špatných“ alel). Zřejmě každý z nás je možným nositelem některé z dědičných chorob, každý z nás by si tedy měl v zajmu očisty lidstva zodpovědně říci: ne, nebudu mít potomky, neboť by mohli být potencionálními šiřiteli té mé „špatné“ alely či dokonce několika.

A tak nejjistějším, nejúplnějším a doslovným naplněním klasické eugeniky by bylo zabránění rozmnožování všem.

Nechť v zájmu zkvalitnění lidstva raději vymřeme!

RNDr. Vladimír Blažek , CSc. vyučuje na odd. biologické antropologie katedry antropologických a historických věd filozofické fakulty ZČU

Vytisknout