Třicet let k ničemu

27. 8. 2009

A dále pokračuje tím, že první seriózní makroekonomická analýza krizí přišla se Světovou hospodářskou krizí. Tenkrát položil John Maynard Keynes tomuto oboru základní kámen. Jsou v něm názory, které nám pomohou i v této krizi. A jsou to téměř jen tyto názory. Krugman diagnostikuje: "Makroekonomie posledních třiceti let byla v lepším případě většinou neuvěřitelně neužitečná, a v horším případě škodlivá."

...až do 70. let si řada ekonomů myslela, že existuje těsná souvislost mezi inflací a nezaměstnaností. Pokud budeme udržovat malý vzestup cen, bude stoupat nezaměstnanost. Když naopak necháme vzrůst ceny, můžeme dosáhnout plnou zaměstnanost. Zdálo se, že data ze 60. let toto potvrzují.

...tomu však nevěřil Milton Friedman. Byl přesvědčen, že takový fenomén může existovat maximálně přechodně. Vysvětluje to takto: Lidé se chovají racionálně. Pokud inflace trvá dlouho, tak ji budou očekávat i do budoucna. Následkem toho budou požadovat vyšší platy, aby vyrovnali ztrátu. To vede k tomu, že firmy nemohou zaměstnávat tolik lidí. Je sice vysoká inflace, ale neubývá nezaměstnanost. Friedman předpověděl už tenkrát, že tato souvislost nemůže být trvalá. "To byl jeden z velkých úspěchů prognostiky v ekonomii," chválí Krugman.

Na základě tohoto úspěchu se nově zorientovala ekonomika. "Vědci si mysleli, že se dostanou dál v makroekonomice, když budou člověka nazírat jako inteligentního a racionálního." V předpokladech racionality byli stále přísnější. Vrcholem byla teze Roberta Lucase, který předpokládal, že člověk nejen jedná racionálně, nýbrž má i racionální očekávání. Tím myslel, že lidé mají nejen všechny informace, nýbrž disponují i vlastním modelem, jímž by odvodili očekávání pro budoucnost.

Lucasova teze měla však jeden háček. Neuměla vysvětlit kolísání v konjunktuře a krizi. Protože podle Lucase se lidé chovají stále racionálně, nemají sklony k chamtivosti nebo strachu. Vědci se tedy rozdělili na dva tábory: Jedni věřili na naprosto racionálního člověka a kolísání konjunktury vysvětlovali technologickými šoky, a druzí věřili, že člověk není úplně racionální, čímž může docházet ke kolísání ekonomiky. Krugman provokativně dodává: Ekonomové se rozdělili na skupinu, která se zabývala modely, v nichž nemůže dojít ke krizi (noví keynesiáni), a na skupinu, která se zabývala modely, v nichž nemůže dojít ke krizi (škola Real-Business-Cycle).

Důvod, proč se ani "noví keynesiáni" příliš nezabývali odchylkami od koncepce racionálního člověka, spočívá v tom, že měli pocit, že pracují vědecky jenom tehdy, když používají složitou matematiku "s prvním a druhým diferenciálním kvocientem". A to funguje lépe, když se vychází z racionálního člověka. Takže podle Krugmana vedl úspěch předpokladu racionality ve spojení s matematickou mánií k tomu, že vědci byli v krizi slepí.

Otázkou zůstává, co dál. Jak najde věda nový obraz člověka? Krugmanova odpověď zní: Pomocí dějin ekonomiky. Což je ale něco jiného než testování teorie na starých datech. V té souvislosti Krugman chválí práci Kennetha Rogoffa a Carmen Reinhartové, kteří studují a popisují to, co mají společného minulé krize. "Musíme se prostě podívat na to, co se stalo," říká Krugman. Pleduje za takového vědce, který nejdříve pozoruje, a ne interpretuje. Teoretici už napáchali škody dost, uzavírá Krugman.

(Pro BL shrnutí připravil Robert Bartoš)

Kompletní článek v němčině ZDE

Vytisknout