Noblesní liberál, brutální happyend, skandální otázky

12. 8. 2009 / Josef Skála

Kopyto, mající z dostihů panickou hrůzu, vynese k moci a prachům jen kreativita denuncianta. Ambaláž majestátu si lepí ze ság o mušketýrech, čelících úkladům starých struktur. Bělohradský bere na komoru i tenhle kýč. Dnešní antikomunismus, píše, je jen účelovou rétorikou polarizace. Dogmatickou ideologií v zajetí fundamentalismu, odtrhujícího naše odpovědi od otázek, díky kterým jsme je našli. Vše, co v tom žánru přinesla staletí, trumfuje s vervou stachanovce. Bezkonkurenčně je i archaická. Se čtvercem vzdálenosti, která nás dělí od konce bipolárního světa, totiž graduje, místo aby se ráčila uložit do muzea. Někdy kolem roku 2003, píše Bělohradský, se rétorika polarizace postavená na antikomunismu stala vládnoucím diskurzem v českém veřejném prostoru. Jen bílá hůl nevidí, že právě tím se opevňuje status quo proti antagonistické kritice. Že právě antikomunismus okřikuje každého, kdo vidí současnou korupci, nové zdroje strachu a ponížení, nové účinnější formy manipulace veřejného mínění, nebezpečnou moc oligarchií vynesených k moci postkomunistickými privatizacemi. Každého, v kom sílí pocit, že česká (a nejen česká) demokracie nestojí na univerzálně platných hodnotách, ale na obraně zájmů vítězů privatizace. Komu už došla totální neschopnost globálního kapitalismu dát nějakou uvěřitelnou odpověď na jednoduchou otázku: Má život smysl, když dojdou prachy?

Antikomunismus býval schopen i diskuse. A dokonce sebekritiky, i když jen v harpagonských dávkách. Dnes ale debatu, kde by nebyl žalobcem i soudcem, nechce, i kdyby si na ni troufal -- a neumí, i kdyby ho přešly totalitní vrtochy. Teď nosí kutanu jezuity, vykrápějícího mocenskou aroganci. Mundůr vyhazovače před každým fórem, kde se nemluví jen do větru. Kloťáky cenzora skandálních otázek, tematizujících zájem většiny. Žába, v niž se ta panovačná princezna zaklela, sedí na prameni svobody projevu i participace, jež mohou cokoli změnit. Svobody volby, která se nezamkne zevnitř do klece, oblepené billboardy vítězů privatizace. Antikomunismus jako Koniáš, zkřížený s Wagenknechtem (a stále víc i holou lebkou), plodí jen kulturu podezírání a strachu, varuje Bělohradský. Fašizuje společnost.

Ve stínu první světové krize se na to přišlo, až když si polarizující rétorika přišla i pro liberály. Povinné pohoršení nad rudým nebezpečím mívali sami za rituál, který se nesluší zanedbat o nic víc, než nedělní návštěvu kostela. Iluze, že si tím propachtují kazatelnu, z níž budou ležérně glosovat extremismus (zprava i zleva), padla krutě. Když i je dostihl hon na nepravé viníky všeho, co lidem brala krize, sneslo se na jejich hlavy dryáčnictví, jemuž dřív měli za zlé vlastně jen formu. Jeho obsahu však sekundovali, i když v kultivovanějším staniolu. Spřežence bolševismu (agenta Moskvy) neudělal z Beneše až Hitler, aby tím za Mnichov umyl ruce sladké Francii a hrdému Albionu. Dopepřil jenom sprosťárny, jimiž šla Benešovi po krku už česká pravice. K prozření, že antikomunismus vlastně klame tělem, protože klade minové pole pod lidská práva, demokracii a suverenitu, dospěl až po svém vyhnání z Hradu do emigrace. Útočné akce proti všem, kdož se dívali na komunismus liberálněji, psal o tom Beneš v Demokracii dnes a zítra, a hledali soustavnou spolupráci sovětského Ruska v evropské rovnováze...staly se od roku 1933-1934 jedním z hlavních nástrojů v evropské politice proti všem demokraciím...Všecky konservativní elementy buržoasní demokracie téměř bez výjimky hledaly útočiště v kompromisování s fašismem proti komunismu.

V klobouku viníků dnešní světové krize se žádný Hitler zatím nerýsuje. O to víc třeba smeknout před liberálem, který ví včas, proč není antikomunistou. Není však načase nasvítit téma, které otevřel, v celé šíři? Brutalizací veřejného diskurzu dává až své poslední dějství. Minová pole jako za Beneše, než musel do emigrace, však klade antikomunismus už roky. Neklade je jen fundamentalismem, s nímž odtrhuje odpovědi od otázek, díky nimž jsme je našli. Klade je cenzurou samotných skandálních otázek -- a odpovědí, z nichž vzešla moderní demokracie (a civilizační statky, jež nelze spoutat vlastnickými vztahy). Oba ty geny nehyzdí jen kulturu podezírání a strachu, na niž se zmůže ochotnické divadlo denunciantství z nízkých pohnutek. Jsou dědičnou vadou triumfalismu, jemuž propadl sám vítěz studené války. Happyendu dějin, který dal bubnovat nad svým největším skalpem. Skandální otázky vyhnané dveřmi se mu mstí oknem. Sisyfos by si v hledišti happyendu řízeného z vachcimry antikomunismu připadal jako amatér.

Kokardou zániku bipolárního světa jsou lidská práva. Sám jich však bere pod krkem víc, než kdokoli dřív. Polarizace, která to má na svědomí, není jen vráskou rétoriky. Skandální propast dělí baroko vítězů privatizace - a šance jejích poražených. S miliardami těch druhých se jako s lidmi ani nepočítá. Za 17 let od konce studené války zemřelo zhruba 300 milionů lidí předčasně kvůli chudobě, a každý rok přibude dalších 18 milionů, uvádí Thomas Pogge, profesor prestižní americké univerzity v loni vydaném sborníku Sociální kritika v éře globalizace. Eric Hobsbawm píše ve své poslední knize Globalizace, demokracie a terorismus (právě vyšla i česky): Od pádu Berlínské zdi proběhlo více válek, než kolik se jich vyskytlo za celé období studené války... žijeme opět v éře genocidy a nucených hromadných přesunů obyvatelstva...na konci roku 2003 existovalo asi třicet osm milionů uprchlíků jak vnitřních, tak v mezinárodním prostředí, což je číslo srovnatelné s ohromnými počty lidí, kteří se ocitli bez domova v důsledku druhé světové války. Parketou profesora Břetislava Horyny, mladšího skoro o dvě generace, jsou esoterika německé filozofie. Za potěmkinské kulisy fakturační demokracie (řečeno jeho vlastním bonmotem) však vidí přesněji než zkorumpovaný mainstream: Civilizace opřená o pilíře stovek milionů hladovějících, jejichž utrpení a smrt proměňuje v enormní blahobyt úzké vrstvy vyvolených, nemůže mít růžové perspektivy. Je založena na násilí a s násilím bude tvrdě konfrontována.

Pro oběti, jež vnímá jako čistě kolaterální, má věk lidských práv jen grimasu politování. Teď se však happyend hroutí i v zemích, jimž sliboval privilegium reklamní vitríny. Globální ekonomická krize už láme rekordy 30. let i v počtu těch, komu bere práci a konfiskuje střechu nad hlavou. Seriál skandálních otázek však klade hlavně astronomické manko. O jakém růstu Růstu tu preludovaly všechny pomazané hlavy, když po něm zůstal větší dluh, než po všech dřívějších bankrotech dohromady? Nevycházely snad z desítek tisíc miliard, které se právě vypařily z výkazů bank a korporací, i statistiky HDP? Co z těch barnumských legend platilo doopravdy -- a co bylo jen součtem kreativního účetnictví? Zná někdo větší výsměch všemu, o čem je právní stát, než znárodnění privátních dluhů, jejichž delikventům se nekonfiskují ani golfové hole, o něž se opírají, když se nám posmívají? Než úroky placené státem privátnímu kapitálu, jehož skandální bankroty sanuje? Kolem otázek, vkrádajících se už po rychlokursu z účetnictví, však panuje pietní ticho. Povolným zajatcem zájmů a mýtů, jež krizi způsobily, je i vše, čím se předstírá její řešení. Společnost s ručením omezeným na minimum, v níž postkomunismus změnil politiku, neslyší ani na otázky, které napadnou i učitelku dějepisu: Čím to, že světová hospodářská krize přichází znovu až teď? Proč se jí uměl vyhnout bipolární svět? Kam daly rozum všechny elity, katapultované jeho zánikem? Příčin je víc. Pupeční šňůru mají jednu. Vede k slznému plynu postkomunismu. Elity kojené jeho svátostmi i bubáky se o globálním ekonomickém zemětřesení dozvěděly až z bulváru.

Téma, které otevřel profesor Bělohradský, lemuje i přepestrý domácí rejstřík. Obzvlášť brutální marketing vyžadovala už loupež tisíciletí (M. Zeman), první dražba kolektivních investic, úspor a odložené spotřeby v dějinách, která skončila čistou ztrátou. Polarizující rétorika složila maturitu z iluzionismu. Rozkulačení zdrojů, z nichž šest sedmin vzniklo až v bipolárním světě, pozvedla ve svátost vrácení nakradeného. Tou hypnózou klestila cestu šokové terapii, jaká tu v míru nenastala od Přemyslovců včetně. Reálné příjmy srazila o třetinu. K agregátnímu výkonu ekonomiky, kterou převzala, se doškobrtala až po 15 letech. Desítky obchodních značek, vzniklých už v 19. století, sprovodila ze světa. Zhanobila snad jediná země, která si podobnou hypnózu odpustila, k nepoznání i své rodinné stříbro? Nabízela je snad světu za zlomek ročního zisku, který neslo už za časů černobílé televize? Zakázala si snad ocenit vlastní kapitál tak, jako to dělá celý svět? Tržní hodnotu svých trade marks a jejich pozic a výnosů ve světě? Tisíců špičkových technologů a zlatých rukou, nadaných schopností unikátní improvizace? Kdy padne embargo na vyčíslení monstrózních ztrát, jež má ta vyděračská rétorika na svědomí?

Antikomunismus, kůl v plotě na mapě zájmů demokratické většiny, tuší právem, že mu tu šaškovskou čepici nasazují i naše národní dějiny. Proto ten tlak na jejich plíživou revizi, která by šokovala Masaryka i Palackého -- a dnes i Pekaře. Jsme svědky obnovy ideové koalice druhé republiky, řečeno s profesorem Václavem Pavlíčkem. Podílejí se na ní stejné, nebo podobné síly jako tehdy, napsal už před lety. Tedy monarchisté, část šlechty, část církevní hierarchie, značná část mediálních prostředků podporovaných jako tehdy z německých peněz a sudetoněmecké hnutí. Shodné jsou i mnohé požadavky a cíle -- jen nenávistný antisemitismus je zatím ztlumen. Naproti tomu nic nového proti stavu v druhé republice není v útocích na dr. Beneše, T. G. Masaryka, bojovníky za obnovu republiky nebo na některé směry tohoto odboje, na tradice první republiky, laický stát; hanobí se husitství, česká reformace a národní obrození a velebí se protireformace a rakušáctví. To vše tehdy bylo rozvinuto v druhé republice a patřilo k ideologii českého fašismu...Takové projevy, tendence a činnost byly nebezpečné pro demokracii a český národ už tehdy a jsou jimi i dnes.

Co jiného než zahleněnost archaickou rétorikou antikomunismu, má za etické války, proti nimž mručí i trvalky atlantické věrnosti? Devótně mlčí i k trvalé svobodě šířené sadismem waterboardingu? Vydírá Obamu zvacími dopisy, v nichž se to hemží manichejskými dinosaury? Vděčnost ke spojencům sice nejednou překročila míru i po válce a také před ní. Do koalic ochotných k válečným zločinům nás však vtahuje až dnes. Námitka, že je nevyhnutelnou daní (za svobodu, návrat do Evropy atp.), obstojí jen před krajně nenáročným publikem. Tolik rituálních obětí antikomunismu, jako náš tuzemský happyend, si nedopřál ani jediný z evropských zakladatelů atlantické aliance. Měla transformace, kojená tak archaickou rétorikou, i jinou šanci? Reálně, a ne jenom v mlhovině apriorního bájení, řečeno s Hegelem?

Kuráž, jaká právě není v kraji zvykem, zdobí i jiný Bělohradského námět: Dvě třetiny současné demokracie například jsou odpověďmi na otázky, které nám položil Marx. Jsou to lepší odpovědi než ty, které navrhoval sám, ale našli jsme je jen díky skandálním otázkám, které se díky jeho převratnému úsilí nedaly obejít...Proto nejsem antikomunistou. Test, kterým prošly Marxovy skandální otázky, vydává reliéfnější panorama. Za to, že nepadly za oběť hlodavé kritice myší, vděčí i Marxovu naturelu. Ač léta solitér v emigraci, uměl si vynutit i veřejný diskurz. Dá se však to, že moderní demokracie vděčí Marxovi za víc, než darwinismu neviditelné ruky trhu, vysvětlit jen brizancí jeho otázek? Polidštění liberální demokracie -- večery pod lampou nad Kapitálem? Proč rázem tolik odlidštění, s nímž léta kříží kordy i profesor Bělohradský? Proč zrovna teď, a ne po celé desítky let dřív? Dá se snad opravdu vysvětlit -- výpadkem Marxových čtenářů mezi liberály? Polidštění, jež bere útokem až dnešní happyend, kopírovalo jinou proměnnou. Křivku vlivu, jaký měl Marx v praxi, která v něm našla i své odpovědi. Výzvu civilizačních statků vzniklých až s kapitalismem za zády. Především ty měly převratný dosah, který se nedal obejít ani na půdě liberální demokracie. Právě ty cenzuruje, karikuje a satanizuje polarizující rétorika antikomunismu. Samotným skandálním otázkám, jimiž ty civilizační statky inicioval Marx, rozumí jako koza petrželi (pokud o nich má vůbec tušení). Brutalizace veřejného diskurzu se dá zkrotit jen tam, kde vypouští z nozder. Jen tak, že se téma, které si zatím privatizuje, vrátí za kulatý stůl. Nárok na porozumění tu musí mít každá hořkost křivdy -- i všichni, koho zbavil bídy, strachu a ponížení až socialismus (a většině z nich nabídl i úplně první banán a pomeranč). Chce to nulovou toleranci ke všem zločinům studené války -- i svatouškovským legendám, jimiž si nárokují generální pardon. Až pak dostane šanci porozumění možnostem, které konec bipolárního světa otevřel. Reálně se otevřou až pak.

Nebýt antikomunistou je známkou morálky a inteligence. Hravě se snášejí i s krédem plným konkurenčních vášní. Musíme pohřbít antikomunismus i komunismus současně, přeje si profesor Bělohradský. Uvidíme. Marxista po konkurenčních parte neprahne. Jde za reálnou šancí pro svobody, o nichž noblesní liberál jen sní. Jinde, než za horizontem kapitalismu, je to kvadratura kruhu. Jinak, než demokraticky, tam trvale udržitelná cesta nevede. Druhá světová krize boří stejné iluze jako ta první. Chiméry liberalismu dovedeného ad absurdum. Brutalizace veřejného diskurzu je zpátečkou. Hrozí volným pádem do věku extrémů. V komparsu polarizující rétoriky antikomunismu to svědčí jen husquarně spuštěné pod vlastním šimpánem.

(Psáno pro Právo)

Vytisknout