Krásný večer

18. 6. 2009 / Sandra Wain

Dnešní večer byl krásný, Dny jsou dnes dlouhé, a noci krátké. Když jsem dnes večer jela na kole městským parkem, bylo ještě světlo. Ti tři bezdomovci, kteří zde bydlí na parovodním výměníku, již spali. Jedna z nich byla žena. Měla nahé nohy až ke kolenům. Chodidla těch nohou byla zmodralá a opuchlá. Podobně jako oči z nich na mne zíralo živé maso.

Trochu se za to stydím, ale ta tři těla mi připadla jako těla spících vepřů. Ze studií na vysoké škole, mám za sebou praxi v živočišné výrobě. Ta podobnost byla příznačná. Ne, v mé mysli není nic hanlivého vůči lidem, bezdomovcům, ani vůči prasatům, jenž mi ti lidé bez domova připomněli. Je tam lítost, nebo otázka.

Každý člověk, když spí, tak není doma -- není vědomím ve svém těle. Někdo má momentálně dost majetku a peněz, aby opuštěné tělo uložil do bezpečné ložnice, hrobky nebo pyramidy. Jiný jej musí zanechat ležet někde venku - v demokracii.

Čím lépe a honosněji si zabezpečíme tělo po čas, kdy nejsme doma, tím více je těch, kteří jej musí nechat ležet na ulici. Když vidím takovou situaci, tak se stydím za sebe, a za všechny. Naše vyspělá demokratická kultura má dost peněz, aby venku po ulicích nepobíhali toulaví psi a kočky, ale na obyčejné nuzné bydlení pro marginální ekonomický odpad nemá ani korunu. Psi a kočky mají útulky, ale syn člověka nemá, kde by hlavu složil.

Soucitu se nenaučíme, když zatloukáme hřeby do Ježíšových chodidel a rukou, ale když nám je tam zatloukají jiní. Proč vlastně držíme v jedné ruce kladivo, a ve druhé hřeb? Nečíhá hluboko v našem podvědomí skrytý opak? Ať si každý odpoví sám...

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 18.6. 2009