Se zájmem jsem si přečetl vzpomínku pana Lišky na vyhnání z Podkarpatské Rusi. Myslím, že je dobře, když se můžeme dočíst vzpomínky přímých účastníků nějaké události, jejich svědectví má přes svoji subjektivitu velkou cenu, píše Jaromír Baxa a dodává:

Co však nechápu, je jeho kopání do Sudetských Němců.

Kolik jich pan Liška zná osobně? Kolik jich jemu konkrétně ublížilo? Z vyprávění jsem pochopil, že to byli právě Maďaři, kteří jej v krutých podmínkách vyhnali, a že naopak ve Velkoněmecké Vídni se utečencům dostalo slušného zacházení.

Nemluvě o ahistorické generalizaci s oním skandováním Heim ins Reich, které se v Sudetech před rokem 1938 objevovalo. Nebylo ojedinělé, na druhou stranu existovalo velké množství Sudetských Němců, kteří proti nadšenému oslavování Hitlera bojovali - viz paměti Wenzela Jaksche, před nedávnem vydané i v českém překladu.

Na nebezpečnost generalizace poukazuje i fakt, že v průběhu mobilizace v roce 1938 spořádaně narukovali i Češi německé národnosti, ať už ze Sudet nebo z Prahy, kteří byli připraveni položit za Československo život. O náladách a postojích v Sudetech před a během války vyšla i v češtině řada prací, která jednoznačně dokládá nesprávnost takové generalizace (V. Zimmerman, D. Brandes a další).

Nechápu, proč někdo ani po 70ti letech není schopen přes své utrpení nevidět utrpení jiných.