Patří však do vězení ti, které zbavujeme svobody a základních občanských práv pro názor? Ve společnosti, která se snaží svým daňovým poplatníkům ústy politiků slibovat svobodu smýšlení, náboženského vyznání a pokojného projevu, rozhodně nepatří.

Přesto se tak, snad všude v Evropě, děje. Zde je třeba si uvědomit, že konkrétní zákony, které základní demokratické svobody znemožňují, navrhují a podepisují konkrétní lidé, kteří se zcela konkrétním způsobem bojí zcela konkrétní opozice. I když jsou mezi mocnými i ti, kdo se poctivě obávají, že ten či onen názor nahlodá a rozvrátí společnost a civilizaci, kterou se oni naučili vnímat jako dobrou, správnou, ne-li báječnou. Samozřejmě nejen tihle ústavodárci tvoří naši desetimilionovou společnost.

"Co lidí, to názorů," zní nesmrtelný hlas římského stoika. Sám považuji jisté názory, ne-li hodnoty za škodné, hrubě nežádoucí. Otázkou je, jestli bych za ně své politické odpůrce, ty skutečné, hnal do žaláře. Rád bych si odpověděl, že nehnal, pokud by se ovšem neuchýlili k násilnostem, pak bych je ale trestal za násilí, nikoli za názory. My totiž známe jeden ze základních světských zákonů, zákon akce a reakce. Víme, že právě on spouští laviny řízeného i neřízeného odporu ve smyslu "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá".

Chtěl bych vší vahou svého občanského slova upozornit, že převáží-li v těchto dnech, týdnech a měsících brutalita zásahů na straně policie, lidí, kteří mají dohlížet na dodržování pořádku, ale nemají zmnožovat nepořádky, převáží násilí a násilnosti zase v jiných dnech, týdnech a měsících na straně poškozených, neboť nejsme tak nestateční a nesolidární, jak by se někteří rádi domnívali a ne každý je ve chvíli strachu a naprostého ponížení schopen osvojit si Gándhího ideál nenásilné nespolupráce.

Sedmnáctého listopadu 1989 ztloukla policie, tehdy veřejná bezpečnost, mezi demonstranty na Národní třídě i několik novinářů. Byl tam i anglicky hovořící pozorovatel, který referoval o totalitní zvůli. Sedmnáctého listopadu 2008 ztloukla policie mezi demonstranty v Litvínově také jednoho novináře. Byl tam i anglicky hovořící pozorovatel, který hořekoval, že přeci nejsme v Africe, aby šli policisté do vlastních lidí, že tohle je přeci Evropská unie!

Lze i dnes mluvit o totalitní zvůli v tak zvaném demokratickém státě? Můžeme mluvit o zvůli demokratické? Sami jistě cítíte, že slova "demokratická" a "zvůle" k sobě jaksi nesedí.

Věřím, že politický vězeň do demokratické společnosti nepatří. Ostatně tam nepatří ani obušek, plyn, výbušný dělbuch nebo pes, pouštěný na neozbrojené demonstranty, kteří se nepřišli prát a ke zmnožení svého počtu s sebou vzali i děti, jakkoli je to krajně nezodpovědné. A ti, kdo se prát (útočit) chtějí?

To, prosím, nejsou demonstranti, nýbrž chuligáni a ten který názor si vymiňují jen jako záminku k šarvátce. Politickým vězňům a jejich postiženým rodinám bychom ale, jestliže neoblomně ctíme právo na svobodu myšlenky a slova, měli rozhodně pomáhat, ať už s jejich vizemi souhlasíme či nikoli: veřejnou sounáležitostí, právní a peněžní pomocí v nelehké situaci společenského pohrdání a hmotného nedostatku. Ona by to měla být náplň jedné celosvětově uznávané organizace -- Amnesty International, která tak opravdu činí, škoda jen, že málo kdy v rámci Evropské unie.