Velkou část knihy zabírá vysvětlení těchto kroků Američanům, kteří mají s něčím podobným malou osobní a politickou zkušenost. Po československé zkušenosti s totalitářstvím není nutné, abych pro čtenáře Britských listů její historické příklady opakoval -- několik z nich vychází z doby normalizace. Popíšu proto postupy a taktiky, které probíhají v USA, a jsou tam historicky zcela bezprecedentní. Uvidíme, že slova Wolfové o tom, že současná americká vláda "používá tyto taktiky, aby zavřela otevřenou společnost", nejsou zase tak neuvěřitelná.

1. Vyvolat přítomnost vnitřní a vnější hrozby

Po teroristických útocích 11. 9. byli Američané informováni, že musí nyní vést globální válku proti islámskému terorismu. A protože nebezpečí bylo příliš velké, tvrdila Bushova vláda, že Amerika musí také pozměnit několik svých demokratických principů -- pouze pak bude schopna s terorismem úspěšně bojovat. Ale, jak píše Zbigniew Brzezinski, toto tvrzení je "mytický historický příběh", podle kterého jsou "islámský extremismus a al Qaeda prezentovány jako hrozby srovnatelné s hrozbami nacistického Německa a bývalého Sovětského svazu, a teroristické útoky z 11. září 2001 jako útok, který se vyrovná útoku na Pearl Harbor".

Vláda nikdy přesně nevysvětlila, proč vlastně k tomu, aby porazila tak malou skupinu, jako je al Qaeda, která je v nejhorším případě schopná použít primitivní "špinavou" bombu, potřebuje autoritářské zákony, když je nepotřebovala k tomu, aby porazila Sovětský svaz (který měl 10,880 jaderných hlavic). Možná zde toto vysvětlení schází proto, že je to absurdní, a vláda má ve skutečnosti jiný cíl: jak píše Wolfová, "stvoření děsivé hrozby -- hydry, mlčenlivé a zlé -- je starý trik". Tato hrozba může mít nějaký reálný základ, avšak, jako to dělal Hitler, může být také zneužitá k jiným cílům -- jako když byl krátce po požáru Reichstagu schválen nový zákon, který zrušil ústavu a nahradil ji výjimečným stavem.

Wolfová dále vysvětluje, že zde je ještě jiný zájem, neboť "všechny naše předchozí války měly nějaký koncový bod... tato válka je však definována jako bez závěru". Podle logiky vlády jsou tyto změny trvalé a nebude možné vychýlit kyvadlo zpátky k demokratičtějšímu přístupu.

2. Vybudovat síť koncentráků

Celý svět o tom dobře ví. Názvy jako Guantánamo, Abu-Ghraib a Bagram jsou v současném světě nejznámějšími příklady koncentráků -- organizace Amnesty International označila Guantánamo za "americký gulag naší doby" -- tamní vězni nemají právo na soud a jsou mučeni a ponižováni. Prozatím jsou tam sice zadržováni jen cizinci, ale případ Američana Juana Padilly a další případy potvrzují, že vláda usiluje o právo dělat něco podobného i s Američany. Jak píše Wolfová: "Podle historie se gulagy mají tendenci rozšiřovat, zvětšovat se a jsou stále tajnější, strašnější a pevnější formy".

3. Založit si polovojenské jednotky

Je pravda, že dnes je v USA několik skupin, které se trochu podobají hnědým košilím nacistické strany (SA) v tom, že sice stojí mimo zákon, ale přesto mají spojení s krajní frakcí vládní strany (tj. republikánské strany). Jde např. o skupiny proti potratům, jejichž členové čas od času zabijí nějakého doktora, který dělá potraty, nebo o tu skupinu republikánských "aktivistů", která v prezidentských volbách v roce 2000 v okresu Miami-Dade ve státě Florida úspěšně zastrašila volební úředníky, aby znovu nepřepočítávali hlasovací lístky. Zcela výjimečné je však to, že v USA existuje polovojenská armáda. Evropané se někdy mohou dočíst, že v Iráku jsou aktivní firmy soukromých žoldáků, jako např. Blackwater, již zde ale není tak dobře známo, že spousta žoldáků Blackwateru operuje také v USA. Mají např. základnu v Severní Karolině, a plánují budovat další tři základny napříč USA. Navíc, jak píše Nikola Čech v Britských listech, vazby Blackwateru k republikánům jsou nejen kromobyčejně silné, ale podle majitele společnosti Erika Prince "zůstává ohniskem pravicového úsilí spojit konzervativní katolíky, evangelikány a neokonzervativce ve společné teo-konzervativní svaté válce, v níž by Blackwater sloužil jako ozbrojené křídlo hnutí. Price sám několikrát popsal Blackwater jako armádu, která má chránit křesťanství všude tam, kde je ohroženo. Podle Prince `Každý [zaměstnanec Blackwateru] nosí zbraň, právě jako prorok Jeremiáš znovu budující Chrám Izraele - meč v jedné ruce a zednickou lžíci v druhé`".

Představte si, že by nedaleko Prahy sídlila vojenská základna žoldáků, jejíž velitel je nejen ideologickým fanatikem, ale i věrným spojencem primátora nebo prezidenta. Ačkoliv by to bylo vskutku podivné -- žoldáci a demokracie nejdou dobře dohromady -- v USA je něco podobného skutečností.

4. Založit vnitřní systém dozoru

Dokonce i v demokracii samozřejmě existuje praxe tajného dozoru, k níž dochází, např. když policie vyšetřuje podezřelého mafiána. Aby to však bylo podle zákonů, musí vláda nejdříve získat soudní příkaz. Nedemokratická vláda tyto zákony musí buď ignorovat, nebo změnit -- často je nejdříve ignoruje a potom je změní. New York Times v roce 2005 spustily velký skandál, když odhalily, že Bushova vláda má tajný systém dozoru, který funguje mimo soudy. Když americká vláda udělá něco nelegálního a je to odhaleno, obvykle v té činnosti nepokračuje a odstraní odpovědné vládní úředníky. Nyní však stačí, aby prohlásila, že to dělá ve jménu národní bezpečnosti, a nic se neděje. Nikdo nebyl ani zatčen, ani propuštěn z práce. A kongres nejen schválil nový zákon, který tento nelegální program víceméně legalizoval, ale navíc zajistil imunitu telekomunikačním společnostem, které se na nezákonných odposleších amerických občanů podílely.

5. Pronásledovat skupiny obyvatel

Před letošními sjezdy Demokratů a Republikánů bylo ještě možná napsat, že to, co se děje v této oblasti, není celkově nijak mimořádné. Nebo alespoň nijak mimořádné ve srovnání s agresivními praktikami 60. let minulého století, kdy např. čtvrtinu členů Socialist Workers Party (trockistické, ale zcela legální politické strany) tvořili agenti, zpravodajové nebo agenti-provokatéři policie nebo FBI. Tehdejší vláda to však dělala nelegálně, neboť k tomu nikdy obdržela soudní příkaz. Když kongres a soudy se tento program v 70. letech objevily, nařídily, aby vláda tuto praxi zastavila, a vláda je poslechla. Po 11. září ale kongres schválil zákony, které tyto činnosti uzákonily, a dnes vláda může do jakékoli skupiny proniknout a narušit ji bez jakéhokoli důkazu, že skupina ohrožuje národní bezpečnost. Konkrétní výsledky nových zákonů bylo vidět během sjezdů (které byly popsány v článku v Britských listech "Nová technika americké policie: preemptivní domácí razie -- transparentní pokus policie zastrašit aktivisty i novináře"), policie se např. vlámala do budovy organizace novinářů "I-Witness Video", namířila na ně zbraně M-16 a provedla v budově důkladnou prohlídku.

6. Svévolně zadržovat a propouštět

Češi dobře vědí, jak byli v době normalizace disidenti svévolně zadržováni a propouštěni, zas a znovu, což sloužilo k týrání a zastrašování. Jak píše Wolfová: "v uzavírající se nebo uzavřené společnosti existuje "seznam" disidentů a odpůrců: když se jednou na tento seznam dostanete, budete pronásledováni, a ze seznamu se jen tak nedostanete.

Na této cestě již USA učinily první krok. V roce 2004 Bushova vláda přiznala, že má k dispozici Terrorist Watch List (Seznam podezřelých teroristů), s jehož pomocí brání teroristům ve vstupu do letadel. Je-li jméno člověka na tomto seznamu, pak pokaždé, když chce nastoupit do letadla, musí snášet výslech a přísnou osobní prohlídku. Kdyby byli na seznamu pouze skuteční teroristé, měl by tento seznam smysl. A zatímco můžeme pouze předpokládat, že na tom tajném seznamu je Osama Bin Laden, vypadá to, že jsou na něm převážně lidé, kteří píšou, mluví anebo vystupují proti vládě, např. Ted Kennedy, vlivný senátor z Massachusetts a bratr bývalého prezidenta Johna F. Kennedyho, John Lewis, spolupracovník Martina Luthera Kinga a člen sněmovny reprezentantů, dvě staré ženy ze San Fransisca, které jsou aktivistkami proti válce, sama paní Wolfová, a dalších 500 tisíc Američanů.

V článku v Guardianu Wolfová vypráví, jak Walter F. Murphy, emeritní profesor Princeton University, bývalý voják, a jeden z předních znalců americké ústavy, nebyl na jaře 2007 puštěn do letadla, protože jeho jméno bylo na Terrorist Watch List. Když se pan profesor otázal, proč, zaměstnanec aerolinií se ho zeptal:

"Nebyl jste na nějaké manifestaci proti válce? Kvůli tomu nemůže létat letadlem mnoho lidí."

Murphy mu vysvětlil, že na žádné takové manifestaci nikdy nebyl, ale v září 2006 pronesl na Princeton University přednášku, vysílanou také v televizi, v níž silně kritizoval Bushe za opakované porušování ústavy.

"To úplně stačí," odpověděl zaměstnanec.

7. Obtěžovat důležité osobnosti, které nesouhlasí s vládou (státní zaměstnance, umělce, akademiky)

Ačkoliv vláda dosud nevyvinula žádný specifický nátlak na akademiky nebo umělce, existuje dlouhodobá a agresivní kampaň proti státním zaměstnancům, kteří se neřídí republikánskou "stranickou linií". Bushova vláda se např. už dlouho snaží odstranit ze CIA ty profesionální agenty, kteří odmítají přizpůsobovat své zprávy tak, aby byly v souladu s vládou, a podobně se snaží odstranit z Ministerstva spravedlnosti právníky, kteří neposlouchají vládní nařízení k obžalobě politických odpůrců vlády. Podle bývalého hlavního poradce George Bushe pro boj proti terorismu Richarda Clarka byla vláda prezidenta Bushe po 11. září 2001 posedlá touhou jít do války s Irákem a nutila státní úředníky, aby našli souvislosti mezi Irákem a al Kajdou.

Jsou také známy pokusy vlády obtěžovat a zastrašovat klimatology, kteří jsou přesvědčeni o globálním oteplování, příkladem může být případ Ricka Pilze, který deset let pracoval pro americký vládní program "Climate Change Science Program", který koordinuje výzkum klimatických změn. Jak napsal Václav Rada v Britských listech, "Pilz na svoji funkci na počátku roku 2005 rezignoval s tím, že v Bílém domě není místo pro ty, kdo nesouhlasí. Dokonce i interní diskuse o takovýchto věcech mají vliv na kariéru. To je údajně důvod, proč ve federálních úřadech nenajdete mnoho lidí, kteří svobodně mluví o věcech, které vědí, pokud nejsou před důchodem anebo před odchodem".

Asi nejznámější příklad je však případ amerického diplomata Josepha Wilsona, vlivného kritika války v Iráku, kterému se chtěl Bushův tým za kritiku pomstít: prozradil proto novinářům, že jeho manželka Valerie Plameová je agentkou výzvědné služby CIA, a zničil tímto zveřejněním její kariéru.

8. Zastrašit a ovládnout tisk

Podle Committee to Protect Journalists (Výboru na ochranu žurnalistů) je dnes zatčení žurnalisty v USA mnohem běžnější než kdykoli předtím. Nedávno bylo například během sjezdů zatčeno 40 žurnalistů, kteří pracovali na zpravodajství o demonstracích, které se v době sjezdů konaly, a dokonce i těch, kteří psali o večírcích pro delegáty, které byly sponzorovány velkými společnostmi. Dalším příkladem může být obžaloba Grega Palasta z BBC -- autora bestselleru kritizujícího Bushe -- z "ohrožení klíčové infrastruktury", když Palast a jeho producent natáčeli oběti Hurikánu Katrina. V roce 2006 dále televizní kanál ABC objevil, že vláda zjišťuje, kdy a s kým novináři ABC, New York Times, a Washington Post telefonovali, přičemž využívá jednoho z nových zákonů, které byly schváleny po 11. září. Díky němu to vláda dělala legálně a samozřejmě zcela bez soudního příkazu.

K tomu bychom mohli přidat jeden bezprecedentní program, podle kterého vláda platí žurnalisty, aby psali to, co vláda chce. Příkladem je případ Armstronga Williamse, "prominentního černošského komentátora, jehož články se široce přetiskují po celých USA, a který také často vystupuje v televizi CNBC a CNN, obdržel téměř 250 000 dolarů z peněz daňových poplatníků prostřednictvím smlouvy, kterou mělo americké ministerstvo školství s jednou PR firmou".

9. Nesouhlas přetavit ve zradu a kritiku ve vyzvědačství

Člověk nemusí dlouho poslouchat projevy amerických politiků, zejména těch z republikánské strany, aby si uvědomil, že se to již děje. Např. když Bill Keller, vydavatel New York Times, vydal zprávu o nelegálním tajném systému dozoru, nestačilo, že Keller byl k Bushovi velmi slušný a vydal článek až po prezidentských volbách 2004. Republikáni v kongresu volali po tom, aby byl Keller obžalován z velezrady, což po nich neúnavně opakovala pravicová média, někdy s připomínkou, že za velezradu je možné udělit trest smrti. Podobná kampaň proběhla, když bývalý poradce prezidenta Richard Clarke vydal svou knihu Against All Enemies: Inside America's war on terror (Proti všem nepřátelům: Uvnitř americké války proti terorismu), v níž obvinil americkou vládu, že proti terorismu bojuje "velmi špatně" a že ignorovala varování před útoky z 11. září.

V této souvislosti je zajímavé také to, že vláda někdy používá takový jazyk, jako by šlo o skutečný fašistický režim. Jako příklad Wolfová cituje "Department of Homeland Security", které Bushova vláda vytvořila záhy po 11-9. Tento název se v českém tisku překládá jako "Americké ministerstvo vnitřní bezpečnosti", a ačkoli tento překlad je v podstatě správný, chybí mu duch anglického slova "homeland", slova, které v Americe před rokem 2001 nikdo nepoužíval, až na překlady severokorejských agitačních sloganů nebo německého slova "Heimat", jak ho používali Nacisté. (Ve chvíli, když jsem slyšel, že vláda ustavila nové ministerstvo s názvem "Department of Homeland Security", jsem si poprvé uvědomil, že se v USA děje něco skutečně nevídaného a nebezpečného.)

10. Suspendovat právní stát

Když kongres v roce 2007 schválil nový zákon John Warner Defense Authorization Act a prezident navíc vydal oficiální direktivu Presidential National Security Directive 51, získal prezident rázem -- poprvé v americké historii -- právo vyhlásit stanné právo (stačí jen prohlásit, že je ohrožena "národní bezpečnost"). V zákoně ani v prováděcím příkazu navíc není žádná lhůta, jak dlouho může tento mimořádný stav trvat. Existuje tedy možnost, že se prezident může legálně stát diktátorem. A ačkoliv není, alespoň podle mého názoru, moc pravděpodobné, že to prezident udělá -- myslím, že USA je spíše na cestě k takovému autoritářství, v němž formálně existují demokratické instituce, i když nefungují (jako je tomu např. v Mexiku) -- kdo ví, jaká bude budoucnost? Zejména když jeden politik může ve svých rukou soustředit tolik moci -- není tady zrovna povzbudivé, že se Barack Obama během své téměř mesiášské kampaně na prezidenta nezmínili o tom, že prezident má příliš velkou politickou moc. Jak píše Wolfová (a k možnosti dalšího teroristického útoku můžeme přidat možnost populistického neklidu kvůli ekonomické krizi):