Copak mají Spojené státy nárok odsuzovat humanitární intervence? Část 3.

Daniel Veselý

Jsou snad oběti Západu méně mrtvé? Kupříkladu kontext zločinů Spojených států lze chápat jako počínání jakékoliv jiné velmoci v dějinách. Zaštítit se panskými hodnotami a mesianisticky je šířit ve skutečnosti znamená získat přístup a kontrolu nad strategicky důležitými a přírodním bohatstvím oplývajícími územími. To se jako krvavá nit vine historií, ať již mluvíme o Čingischánovi, Napoleonovi, Hitlerovi nebo Stalinovi. Jde stále a stále o totéž.

USA

Řecko

V průběhu řecké občanské války v Řecku (1946-49) bojovali řečtí povstalci i komunisté proti Britům a řecké monarchii financované Washingtonem. Oficiálně tu šlo o potlačení komunistické hrozby, přestože se Stalin v Řecku příliš neangažoval. Sám prezident Truman se o zkorumpované a brutální řecké monarchii vyjádřil, že „není perfektní.“ Civilní konflikt vzal životy 170.000 lidí a další statisíce vykořenil. Následujících 20 let vedli Řekové boj s ekonomickou a sociální nestabilitou ve své zemi, jež vyústila v krvavý interní konflikt. V roce 1967 zde byl násilně svržen populární premiér George Papandreou a řecké vojenské kruhy s pomocí CIA převzaly otěže moci. V zemi byl aplikován standardní scénář – stanné právo, cenzura, zatýkání, mučení a zabíjení – jen během prvního měsíce po puči bylo zavražděno 8.000 lidí. Opět zde posloužila studenoválečnická zástěrka boje proti rozpínavému komunismu. James Becket, americký zástupce Amnesty International, na sklonku roku 1969 referoval o neutuchajícím mučení odpůrců režimu. Zajímavé je dodat, že ve 40. letech Řekové před vládním terorem utíkali i do komunistického Československa, podobně jako o 20 let později.

Zdroj: ZDE ZDE

Jižní Korea

Před Korejskou válkou, během ní i poté existovala v Jižní Koreji tuhá diktatura, řízená militaristickou oligarchií, podporovanou Washingtonem. Historik Bruce Cumings z Univerzity v Chicagu, který se specializuje na moderní korejské dějiny, tvrdí, že invazi vojsk KLDR v létě 1950 předcházelo „několik jihokorejských vpádů na sever (...) Občanské války vznikají z rozmanitých příčin a vinu lze přičíst každému, což znamená i Spojeným státům.“ Nedávno přišla jihokorejská vládní komise s otřesným svědectvím o lidských jatkách, které proběhly hlavně v létě roku 1950 na různých místech v Jižní Koreji. V průběhu vyšetřování byly lokalizovány hromadné hroby, v nichž se nacházelo nepřeberné množství ostatků zavražděných rolníků a levicových aktivistů. Konzervativní odhady hovoří o nejméně 100.000 zavražděných osob, ale skutečný počet mrtvých může odpovídat dvojnásobku, ba trojnásobku. Korejská válka je oficiální historiografií líčena jako zásadní válčiště studené války. Vedle zvěrstev spáchaných stalinistickou diktaturou ze severu poloostrova, podporovanou Sovětským svazem, a čínskými vojsky má válka své „My Lai“. V severokorejské vesnici No Gun Ri bylo americkými vojáky povražděno až 400 civilistů a podle přeživších svědků nešlo o ojedinělý incident. Následující vyšetřování provedené Pentagonem zveřejnila agentura Associated Press (AP), která tyto zprávy uprchlíků potvrdila. Plošné bombardování napalmem rozsáhlých území v Severní Koreji zabilo podle některých odhadů statisíce civilistů. Americké listy jako USA Today, Life a New York Times uveřejnily zprávy, že americké letouny úmyslně bombardovaly úrodu rolníků a zničily mnoho vesnic.

Zdroj: ZDE ZDE

Írán

Íránský premiér Mossadeq byl v roce 1953 zbaven demokraticky nabyté moci společnou operací Spojených států a Velké Británie. Důvodem k jeho odstranění byla skutečnost, že premiér zahájil znárodňování anglo–íránské ropné společnosti (později šlo o ropný koncern BP), jejíž zisky plynuly do zahraničí, aniž by byly použity na hospodářský rozvoj země. K moci se dostal prozápadní šáh Réza Páhlaví. Šáh vládl tvrdou rukou a s pomocí CIA 25 let, než byl roku 1979 svržen radikálním teokratem, ajatolláhem Chomejním. Jeho tajná policie Savak (šlo v podstatě o eskadry smrti, tedy element, jenž v poválečných satelitech SSSR neexistoval – pozn. aut.) nemilosrdně likvidovala a mučila odpůrce režimu po tisících. Roku 1980 Saddám Husajn s pomocí Spojených států napadl Írán a následující íránsko-irácká válka během dekády připravila o život až 1 milion Íránců a půl milionu Iráčanů. Vedle Spojených států fundovala Husajnův Irák zbraněmi i nevojenským materiálem ve velkém i Velká Británie.

Zdroj ZDE ZDE

Guatemala

Guatemalský prezident Jacobo Arbenz Gurmán, zvolený do prezidentského úřadu v roce 1951, zahájil agrární reformu ve prospěch drobných farmářů, což se hrubě nelíbilo americké společnosti United Fruit. V roce 1954 se administrativa prezidenta Eisenhovera rozhodla učinit Arbenzovým reformám přítrž. Americká letadla v Guatemale bombardovala vojenskou základnu a vládní rádiovou stanici. Prezidentovi se podařilo uprchnout na Kubu.

Washingtonský obr vzal tuto zemi pevněji do rukou – ti, kteří podporovali Arbenze podstoupili mučení, hlad, a někteří smrt. Čím více do Guatemaly místním juntám plynuly výhodné zbrojní zakázky, tím více se teror proti nemajetným stupňoval. Občanská válka zde naplno vypukla v roce 1962 a skončila v roce 1996. Během ní bylo podle údajů nadace CEH sponzorované OSN zničeno 626 mayských vesnic, povražděno a „zmizeno“ přes 200.000 lidí, 150.000 lidí uprchlo do Mexika a další milion osob vykořeněn a na útěku ve své zemi. Z toho celá polovina zavražděných jen v letech 1978 až 85, kdy Reaganova administrativa finanční pomoc hrdlořezům podstatně navýšila. 93% všech obětí bylo zabito guatemalskou armádou a eskadrami smrti, trénovanými, vyzbrojovanými a podporovanými Washingtonem, jak hovoří poznatky nadace CEH a dalších zdrojů. Zbytek mají na účtu levicoví povstalci. OSN v souvislosti s tragickými událostmi hovoří o genocidě.

Zkusme s tímto objektivně srovnat náš tehdejší život Husákovy normalizace pod vojenskou knutou Říše zla.

Zdroj ZDE ZDE

Indočína

Americký útok na Indočínu, který měl zabránit šíření viru komunismu, představuje jeden z nejvíce destruktivních útoků na civilní populaci v lidských dějinách. Čeho dosáhl? Komunistický Vietnam se v roce 1975 sjednotil a bombardování Kambodže umetlo cestu Rudých Khmérů ke genocidě. A to nemluvě o zhruba 4 milionech zmařených životů a 10 milionech uprchlíků díky intervenci Spojených států. Indočína dosáhla smutného prvenství co se týče nejvíce bombardovaného území v historii. Po 2. světové válce se Spojené státy rozhodly podpořit francouzský imperialismus v Indočíně, aby byl zničen tamější národně-osvobozenecký odboj, jenž vyhlásil nezávislost v roce 1945. Washington nepodpořil politické uspořádání v roce 1954, jež mělo za cíl vytvořit tří samostatné státy v Indočíně. V jižním Vietnamu vznikl klientský režim Washingtonu, který veškerá vyjednávání smetl ze stolu a zahájil tvrdou represi. Až 8.5 milionů sympatizantů komunistické guerilly bylo internováno v tzv. strategických hamletech, což byl pouze eufemismus pro koncentrační tábory. Podobně se odehrálo v Kambodži. Kennedyho administrativa v roce 1962, poté co teroristický režim v jižním Vietnamu nebyl schopen efektivně potlačit odpor rurální společnosti a komunistický odboj, přistoupil k bombardování jižního Vietnamu chemickými folianty a napalmem. O dva roky později zahájil prezident Lyndon Johnson bombardování severní části Vietnamu, a to záhy po jeho vládou zinscenovaném tzv. Tonkinském incidentu. Souběžně propukla vzdušná kampaň nad Laosem a Kambodžou, kdy bezuzdné bombardování Laosu vrcholilo v roce 1968 a v Kambodži počátkem 70. let. Američtí historikové specializující se na jihovýchodní Asii Tailor Owen a Ben Kiernan nedávno publikovali studií, kde vedle jiného tvrdí, že americké bombardování Kambodže vehnalo řadu bezzemků do náruče Rudých Khmérů, jejichž síla a moc před bombardováním byly zanedbatelné. Avšak tuto skutečnost, jak americký teror z nebes sílil, dokázali Rudí Khmérové propagandisticky využít ve svůj prospěch. V roce 1973, kdy vzdušná kampaň skončila, tvořilo jejich řady 200.000 organizovaných rekrutů, kteří o dva roky později dobyli kambodžské hlavní město a zahájili genocidu vlastního národa. Zvěrstva vietnamských komunistů podporovaných Sovětským svazem v průběhu války v Indočíně jsou notoricky známa SSSR zásoboval severní Vietnamce zbraněmi, léky, děly, helikoptérami atd. Méně známý je ale fakt, že zde v té době působilo 3.000 sovětských vojáků.

Zdroj ZDE ZDE ZDE

Indonésie a Východní Timor

Indonésie byla v roce 1965 znásilněna pučem, za kterým stál generál Suharto, který zemřel 27. ledna tohoto roku. Generál Suharto vládl nejlidnatější muslimské zemi s nezbytnou podporou Západu celých 32 let. Jeho předchůdce Sukarno byl administrativou tehdejšího amerického prezidenta Eisenhovera vnímán jako „nebezpečný nacionalista“ a musel čelit neustálým pokusům o jeho svržení. V roce 1965 vedly sabotérské aktivity Eisenhoverova nástupce Lyndona Johnsona k puči, během nějž byl odstraněn Sukarno a k moci dosazen Suharto a jejž provázela masová vražda půl milionu až milionu členů komunistické strany a jejích přívrženců. Washington převrat podporoval, o překot do Jakarty posílal zbraně a poskytl pučistům seznam předáků komunistické strany. Plukovník S. Eddie ze CIA osobně dohlížel na brutální čistky. Celé populace indonéských měst a vesnic byly sváženy na určená místa a zde masakrovány. Vražedné běsnění skončilo až následující rok. Podle studie CIA se hromadná vražda v Indonésii v letech 1965-66 zařadila po bok „nejhorších zvěrstev 20. století, vedle Stalinových a Maových.“ Rozpad portugalského koloniálního panství roku 1975 v Angole a Východním Timoru v Indonésii přinesl obyvatelům těchto zemí úlevné vydechnutí jen na krátko. Populace Východního Timoru tenkrát činila cca 700.000 lidí. Suharto a jeho suita se zprvu zasazoval o zablokování východotimorského národněosvobozeneckého hnutí, leč marně. Koncem roku 1975 však uskutečnil přímou invazi do bývalé portugalské kolonie s plnou autorizací amerického prezidenta Geralda Forda a tehdejšího šéfa americké diplomacie Henry Kissingera. 90% výzbroje indonéské armády pocházelo ze Spojených států a po invazi byl přísun vojenského materiálu z USA tajně navýšen. Během Suhartovy vlády prodaly Spojené státy Indonésii zbraně za miliardu dolarů, a to vedle zbrojního materiálu z Velké Británie, Austrálie a Japonska. Fordova administrativa poskytla Suhartovi také diplomatické mimikry v OSN. Indonéská invaze a následující okupace trvající téměř čtvrt století připravila o život přes 200.000 Východotimořanů. Běží tu o jednu z největších genocid 2. poloviny 20. století, procentuálně srovnatelnou s nacistickým holocaustem.

Zdroj ZDE ZDE

Haiti

Haiti je jednou z nechudších zemí na světě, ačkoli šlo dříve o území extrémně oplývající přírodním bohatstvím. Ovšem také jednou z nejvíce sužovaných zemí na světě. Pokoušel se o ni již Napoleon. Rok 1915 přinesl zdejším obyvatelům dárek od amerického prezidenta Wilsona v podobě invaze a následující mariňácké okupace, která zemi týrala a ekonomicky drancovala 19 let. Nastolení rodinné diktatury Duvallierů v druhé polovině 50. let 20. století s požehnáním Washingtonu k moci vystavilo přetěžce zkoušenou zemi dalším útrapám. Přestože Washington na pár let podporu režimu přerušil, nijak to nesmývá jeho vinu za utrpení obyčejných Haiťanů. Rodinný klan rozséval po zemi teror s pomocí eskader smrti zvaných Tonton Macoutes. Haiti zachvátila rozsáhlá korupce a bída. Ačkoliv se jmění Duvallierů odhadovalo na stovky miliard dolarů, peníze se nedostávaly na něco tak samozřejmého jako je sociální, školní a zdravotní sektor. Když byl v roce 1986 Jean-Claude Duvallier masovými protesty donucen opustit zemi, aby nalezl útočiště ve Francii, zanechal ji totálně zruinovanou. Více než polovina haitských dělníků byla nezaměstnána. Přes 80% Haiťanů bylo negramotných. Téměř třetina dětí umírala před dovršením pátého roku života. Průměrná délka života činila 53 let. Podle různých odhadů v průběhu 30 let trvající diktatury zahynulo násilnou smrtí 50.000 lidí

Zdroj ZDE ZDE

Nikaragua

Diktatura klanu Somozových, loajálních klientů Washingtonu, byla v Nikaragui ustanovena již v 30. letech minulého století. Jejich vláda, podobně jako v ostatních klientských státech místního hegemona, se nesla ve znamení represe a korupce. V roce 1979 dosahovalo jmění Somozových výše 400 milionů dolarů. Smetení nenáviděných tyranů v průběhu občanské války (1978-79) zaplatilo svými životy 50.000 lidí. Marxistická vláda nastolená Sandinistickou frontou národního osvobození (FSLN) se těšila obrovské popularitě mezi obyvateli a její nesporné úspěchy na poli sociálních reforem reflektovala Světová zdravotnická organizace (WHO) i Světová banka. Důkazem toho byly národní volby v roce 1984, kdy Sandinisté získali 67% hlasů. Uvnitř i vně vlády však panovaly určité ideologické rozpory. Sandinistická vláda si díky některým kontroverzním krokům vysloužila kritiku doma i v zahraničí. Zděšení ve Washingtonu ale způsobila skutečnost, že se v jeho panství uhnízdila mocenská platforma, jež vyznávala odlišné hodnoty. Spojené státy vycvičily a financovaly jedno

z nejhorších teroristických seskupení té doby – tzv. Contras, které, spolu s ekonomickým embargem, mělo Sandinisty a jejich sympatizanty zlomit. Zrůdné praktiky „bojovníků za svobodu“, jak nazval Contras jejich hlavní mecenáš, prezident Reagan, zahrnovaly systematickou likvidaci civilní infrastruktury včetně škol a nemocnic, vybudovaných sandinistickou vládou, perverzní mučení a vraždění civilistů, těhotné ženy a nemluvňata nevyjímaje, nespočet znásilněných atd. Koncem osmé dekády 20. století, po pustošivém konfliktu, který si vyžádal desítky tisíc obětí, se moc znovu vrátila do rukou klientů Bílého domu. Sovětský svaz během války poskytoval Sandinistům finanční a vojenskou pomoc. Zločinů se v průběhu konfliktu dopouštěly obě strany, avšak drtivá většina z nich byla spáchána hrdlořezy z Contras.

Zdroj: ZDE ZDE

Salvador

Podobný horor jako v Nikaragui se ve stejné době odehrál i v Salvadoru. Občanskou válku (1980-1992) mezi pravicovou vládou, podporovanou Reaganovou administrativou, a jednou komunistickou a čtyřmi levicovými guerillami nepřežilo 75.000 civilistů. Podle zvláštní komise OSN má salvadorská armáda a pravicové eskadry smrti na svědomí 95 % padlých. Spojené státy, počínaje prezidentem Carterem, poskytovaly salvadorským jednotkám finanční injekce ve výši 1.5 milionu dolarů denně, a to přesto, že dobře věděly, jakých zvěrstev se vládní vojska dopouštějí (Během deseti let konfliktu poskytl Bílý dům Salvadoru vojenskou pomoc a výcvik za více než 7 miliard dolarů). Státní teroristická kampaň spočívala ve veřejně dostupných seznamech budoucích obětí, doručování rakví těmto, zasílání jim pozvánek na vlastní pohřeb, mučení, zmizení, bombardování objektů, instalování min atd.

Zdroj: ZDE ZDE

Sovětský svaz

Polsko

Polsko zdecimované nacistickou a sovětskou okupací připadlo po 2. světové válce do sféry vlivu Sovětského svazu se všemi negativy a zločiny, jež provázely i další moskevské satelity. SSSR nad zemí držel veškerou moc; do roku 1955 zde působilo půl milionu sovětských vojáků a poradců. Následovala rozsáhlá perzekuce opozice, věznění i popravy obyčejných občanů, ale později i samotných komunistů. Celá polská společnost podstoupila dramatickou přeměnu na „komunistickou společnost“. Soukromá zemědělská půda a průmysl byly znárodněny. Centrálně plánovaná ekonomika prosadila kolektivizaci zemědělství, přestože to v Polsku trvalo déle než v ostatních sovětských satelitech. Roku 1956 byly při protivládních protestech zabity desítky lidí. V roce 1981 byl v zemi zaveden výjimečný stav, neboť se mocenská elita obávala sílícího populárního hnutí Solidarita a hledala cestu k jeho eliminaci. Celkový počet obětí polské odrůdy komunismu se udává v řádech tisíců, různé formy perzekuce postihly pak statisíce, ne-li miliony dalších.

Zdroj: ZDE ZDE

Východní Německo

Studená válka má jedinečný symbol v rozděleném poválečném Německu, hlavním městě Berlínu a později v tzv. Berlínské zdi. Miliony obyvatel Východního Německa opustily své domovy a nalezly azyl na Západě před tím, než byla v roce 1961 postavena Berlínská zeď. Východoněmecká společnost byla po 2. sv. válce podmaněna komunistickou stranou za vydatné podpory Stalinova SSSR podle jednotného vzoru pro další satelity, i když s jistými odlišnostmi. Ekonomika NDR byla efektivně zruinována Sovětským svazem, protože si ještě dlouho po válce účtoval válečné reparace, ale i odlivem intelektuálního potencionálu NDR. V roce 1953 propukly ve Východním Berlíně masové protesty dělníků, na něž navázaly další demonstrace a stávka jednoho milionu sympatizantů. Komunistická vláda se obávala celonárodní revoluce a požádala okupační sovětský kontingent o pomoc při zlomení populárního odporu. Výsledkem bylo 50 zabitých a 10.000 zatčených. Východní Německo se stalo zemí, kde na každých 50 lidí připadl jeden informátor německé tajné policie Stasi, a tudíž zemí masově infiltrovanou státním represivním aparátem. Stasi používala při potlačování disentu mučení a zastrašování. Počet zabitých komunistickým režim ve Východním Německu jde do tisíců. Jen samotná Berlínská zeď připravila o život několik stovek lidí.

Zdroj: ZDE ZDE

Československo

Bilance československého komunistického experimentu dle údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu: Z politických důvodů bylo vězněno: K nepodmíněnému trestu odnětí svobody bylo v Československu v letech 1948-1989 odsouzeno 205 486 osob. Do Táborů nucených prací bylo v letech 1948-1953 komisemi zařazeno 21 440 osob, ovšem někteří internaci z různých důvodů nenastoupili, takže počet internovaných pravděpodobně nepřesáhl 20 000 osob. V letech 1950-1954 prošlo Pomocnými technickými prapory (PTP) a technickými prapory (TP) cca 60 000 osob, z nichž bylo z politických důvodů (klasifikace „E“) zařazeno do PTP asi 22 000 osob. Z politických důvodů bylo popraveno: 248 osob (247 mužů a 1 žena). Mnozí z popravených byli odsouzeni za politické „trestné činy“ v souběhu s trestnými činy kriminálními. V některých případech je hranice mezi těmito dvěma skupinami nezřetelná. Ve vězeňských zařízeních zemřelo: asi 4 500 osob. Přesnější číslo zatím není k dispozici, na seznamu zemřelých vězňů ÚDV dosud pracuje. Celkem v letech 1948-1989 při pokusech o překročení hranice na Západ zahynulo nejméně 282 lidí. Činností pohraničníků při služebních zásazích, konaných v jiné souvislosti než při pohraniční strážní službě pak dalších 24 lidí. Na druhé straně zemřelo v letech 1948-1989 nejméně 584 vojáků pohraniční stráže. V letech 1948-1987 (údaje za léta 1988-1989 nejsou zatím k dispozici) odešlo do zahraničí bez povolení čs. úřadů 170 938 občanů. Tisková zpráva Ústavu pro studium totalitních režimů uvádí, že od vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa 21. srpna 1968 do konce roku díky nim zemřelo 108 lidí. Tolik statistika. Nutno poznamenat, že státní teror, jímž se KSČ v 50. letech 20. století za dohledu sovětských poradců zmocňovala čs. společnosti, ztratil na zuřivé intenzitě v 2. polovině 50. let s druhou vlnou násilné kolektivizace. Většina z obětí československého komunismu přišla o život právě v 50. letech. Poslední politická poprava se uskutečnila v roce 1960.

Zdroj: ZDE ZDE

Maďarsko

Sovětský kádr Matyáš Rákosi po roce 1948 v Maďarsku lehce ustanovil stalinistický režim se vším všudy, neboť sovětská vojska a poradci měli již několik let enormní vliv na chod země. Maďarsko trpělo téměř nepřetržitě od konce války a to představovalo klíčový faktor, který, vedle částečného odhalení Stalinových zločinů, vyústil v roce 1956 v protikomunistické povstání. Sověti reagovali brutálně masivní invazí 150.000 vojáků a 2.500 tanků. Dokud byly hranice na Západ otevřeny, téměř čtvrt milionu Maďarů toho využilo a emigrovalo. Během povstání bylo sovětským vojskem zavražděno kolem 2.500 lidí. Masové represálie, zatýkání a popravy účastníků rebelie následovaly. Kolem 26.000 lidí bylo režimem Jánose Kádára, jenž byl spolehlivou loutkou v rukách Moskvy, zatčeno, a polovina z těchto odsouzena a uvězněna. Bývalý ministr zahraničí Jeszenszky odhadl, že 350 z těchto lidí skončilo na popravišti. Západní zdroje hovoří o 2.000 popravách. Koncem 50. let začal totalitní režim ztrácet na krutosti, což se v následujících dekádách promítlo především do relativně liberální ekonomiky a kultury. Tomuto období maďarských dějin se přezdívá „gulášový komunismus“.

Zdroj: ZDE ZDE

Bulharsko

Po 2. světové válce zavedl kovaný stalinista Georgi Dimitrov v Bulharsku komunistický režim, avšak moc dlouho se z nabyté moci neradoval. O pár let později zemřel. Proces industrializace byl v Bulharsku akcelerován až k neúnosnosti. Zemědělství podstoupilo násilnou kolektivizaci. Rolnické rebelie byly rozdrceny. Církev se stala obětí státního násilí. Během let 1945 až 1953 bylo dle údajů Asociace pro asijský výzkum v pracovních táborech uvězněno 12.000 osob. V roce 1954 se po schválení Moskvy dostal do čela Bulharska Todor Žižkov. Ačkoliv přísně dodržoval sovětský kurz, prováděl umírněnější politiku než jeho předchůdci. Žižkov také zrušil pracovní tábory a navázal diplomatické styky s Jugoslávií a Řeckem. Byla nastolena omezená svoboda slova a perzekuce církve byla ukončena. V roce 1981 ale Žižkov přitvrdil, zejména pronásledováním turecké menšiny v Bulharsku. Bulharští komunisté připravili o život tisíce lidí. Rozsáhlé perzekuce turecké menšiny a dalších se týkaly statisíců.

Zdroj: ZDE ZDE

Autoři málo validního zdroje ohledně zločinů komunismu po celém světě Černé knihy komunismu tvrdí, že ve střední a východní Evropě připravil komunismus o život až jeden milion lidí (včetně Jugoslávie, Albánie a Rumunska, které se profilovaly nezávisle na Sovětském svazu – pozn. aut). Tato cifra se však zdá být četným kritikům Černé knihy komunismu poněkud přehnaná.

Severní Korea

Rudá armáda „osvobodila“ sever Korejského poloostrova od japonské nadvlády roku 1945 s jasným cílem vytvořit zde své léno. Korejští komunisté však nebyli jednotní a existovalo zde mnoho frakčních půtek. V roce 1949 byli komunisté na severu poloostrova sjednoceni a v jejich čele stanul Kim Il-sung. Následující léta byla ve znamení Korejské války, kdy komunisté napadli jižní část poloostrova, který byl pod „ochranou“ Spojených států. Sovětský svaz dodával Severokorejcům a později Číňanům letadla a další zbraně. Válka stála životy přinejmenším 2 milionů civilistů. Válečných zvěrstev se ovšem dopouštěly všechny zainteresované strany; nelze přímo říct, že komunistický agresor spolu se SSSR je vinen úmrtími drtivého počtu civilistů. KLDR zůstala s menšími problémy na orbitu Sovětského svazu, který z ní ždímal olovo, zlato a další suroviny. V čele země stanul Kim Ir-sen. Země se stala jedním velkým koncentračním táborem. Odhaduje se, že během tří dekád v korejských gulazích zemřelo 400.000 lidí. Miliony dalších trpěly zejména poté, co se rozpadl Sovětský svaz a severokorejský režim ztratil hlavního ekonomického partnera. V 90. letech minulého století zde vypukl hladomor, jemuž za oběť padlo kolem jednoho milionu lidí.

Zdroj: ZDE ZDE

Kuba

Koncem 50. let byla na tomto ostrově svržena proamerická vláda a nastolen komunistický režim v čele s Fidélem Castrem. Kuba se zanedlouho přidružila k SSSR a ten ji finančně i vojensky podporoval až do svého zániku. Přes nesporné úspěchy, hlavně ve sféře edukační a zdravotnické, se režim dopouštěl perzekuce názorových oponentů, disentu nebo gayů. Kubánský režim se však půl století nachází v de facto válečném stavu se Spojenými státy, které na něj uvalily ekonomické embargo a snaží se jej svrhnout i za pomoci teroristických útoků. Castrův režim je zodpovědný za smrt tisíců lidí. Statisíce dalších před režimem uteklo. Při útěcích Kubánců zejména do Spojených států podle profesora R. Rummela v průběhu let 1959 – 87 zahynulo 51.000 lidí.

Zdroj: ZDE ZDE

Vietnam

Vietnam byl po roce 1975 sjednocen pod komunistickou nadvládou a Hanoj byla vyhlášena hlavním městem. Proběhla zde ekonomická opatření po vzoru Sovětského svazu, který komunistický režim vydržoval. Jen v průběhu 80. let minulého století poskytl SSSR Vietnamu ekonomickou a finanční pomoc ve výši 30 miliard dolarů. Kolektivizace zemědělství se neobešla bez vážných problémů, jež vedly ke krizi v zásobování obyvatel potravinami. Mnoho exponentů režimu z jižního Vietnamu bylo spolu s dalšími posláno do pracovních táborů (šlo o statisíce osob), kde panovaly krušné podmínky. Ještě v roce 1982 živořilo v koncentračních táborech 120.000 lidí. Podle důvěryhodného amerického pozorovatele čelili vězni těžké fyzické práci a pouze zřídka mučení a popravám. Přestože světový tisk v roce 1975 uvedl, že ve Vietnamu nebyly masově vykonávány popravy z politických důvodů, někteří západní pozorovatelé uvedli, že Hanoj popravila 65.000 Vietnamců z jihu. Bezpečnostní aparát kontroloval veškeré aspekty života obyčejných Vietnamců; byla nastolena tuhá cenzura, sledování lidí, církev se dostala pod státní kontrolu. Tyto a další represivní podmínky způsobily exodus jednoho milionu Vietnamců po vodě i souši. V roce 1978 Vietnam provedl invazi do Kambodži a ukončil tak genocidu Rudých Khmérů.

Zdroj: ZDE ZDE

Afghánistán

Opravdu odporným zločinem se stala sovětská invaze do Afghánistánu na sklonku 70. let 20. století, jejíž tragické následky pociťuje tato země dodnes. Přestože byli Sověti k agresi vyprovokováni Spojenými státy zinscenovanou „afghánskou pastí“ půl roku předtím, šlo o mimořádné zvěrstvo. Válečné útrapy připravily o život více než milion Afghánců, pět milionů jich ze země uteklo. Zavlažovací systémy, životně nutné pro afghánské zemědělství, byly zničeny sovětským bombardováním a ostřelováním. Rozsáhlá pole určená k osevu byla plošně vybombardována, podobně jako živobytí drobných rolníků. Populace afghánského města Kandahár byla zredukována z původních 200.000 obyvatel na 25.000. Sověti rozeseli po celé zemi 10 až 15 milionů nášlapných min, jež v průběhu války zabily 25.000 civilistů. Útrapy války se dotknuly zejména dětí, které byly do značné míry vystaveny podvýživě. Kulturní ztráty byly nevyčíslitelné.

Tolik hrubý výčet zločinů dvou světových velmocí v průběhu studené války, který není přirozeně úplný. Další konflikty, například v Izraeli/Palestině, Angole, Mosambiku, Etiopii a jinde, jsem z výčtu vyňal, protože jde o tak rozsáhlé problematiky, jež by tento článek hůře zachytil. Jde o témata na samostatný článek.