Když jsem jel metrem do mono gallery, nevěděl jsem ani, kde to je, a kdo jsou pánové Aylikci a Duboise. A při prvním pohledu na Duboisovy obrazy v té malé galerii Aylikciho jsem ještě netušil, že budu psát o matoucí rozmanitosti dojmů, které lidé mohou zažít pohledem na jeden jediný obraz. Ano, a vykládat něco o tom, že obraz nevzniká jen pod rukama umělce, ale také v oku, nebo lépe řečeno v hlavě pozorovatele.

Začalo to všeho vlastně omylem Aylikciho, který oznámil, že výstřižky z časopisů, používané v Duboisově vystavovaných kolážích, jsou z jsou z amerického časopisu Time. Tomu jsem nevěřil, protože některé ty nápisy byly česky. Zeptal jsem se na to a pak jsem se s Aylikkcim dozvěděli z telefonického rozhovoru s Duboisem, že on jako umělec použil útržky z českého časopisu z šedesátých let, a to bez ohledu na význam používaných slov. V tom okamžiku mi bylo jasné, že jsem zažil právě prakticky a lehce pochopitelný příklad něčeho, o čem se v teorii píše a co najdete na konci předchozího odstavce . Zajímavé je při tom ovšem, že každý pozorovatel může mít jiný dojem. Já jako na koláže se dívající Němec jsem si nemohl nepomyslet, proč umělec použil právě tahle česká slova. Znalost jazyka měla vliv, který jsem sám nemohl vymazat a který jiní lidé bez těchto znalostech nemohli zažít. Ano, umělecké dílo se vlastně znovu a rodí pomocí očí , a někdy i ostatních lidských smyslů, možná u každého pozorovatele člověka, a možná u každého pozorovatele jinak. Jsem přesvědčen, že jste to taky poznali, nebo ne?