Občan, člověk všedního dne, z jehož peněz si mnohé vlády léčí ostudu, by měl být u mocných tohoto světa ve veliké úctě a měl by být hodně krmen: jídlem, kulturou, východisky. Tehdy budou lidé převážně poctiví, vzdělaní a šťastní. Občan je hojně krmen: jídlem, které si může dovolit, kulturu bohužel nahradil obchod s ukazováním (showbusiness) a čas od času silně nahlouplé upoutávky na politiky, kterým býváme ukradení, na místě prozíravé (vždy trochu podpultové) novinařiny se ocitl bezduchý bulvár a tvorbu východisek (pracovních příležitostí, životních nadějí) nahrazuje pokaždé trochu nepovedené budování lepších zítřků.

Občan je po těchto poživatinách především sobecký, buď hloupý, nebo vyčůraný, úzkostný a otrlý zároveň. Místo toho, aby se mohl povznést k povaze lva, má se za to, že povaha vyjukaného záškodnického podvraťáka padne občanovi jako ulitá. Ostatně, na to poukazují jak humoristické pořady věnované škodolibosti, závisti a obyčejné lidské omezenosti, tak i různé průzkumy veřejného mínění ohledně otázky, jací jsme.

Přitom, co jsme se toho naposlouchali o "blbé náladě", o "klidných silách" a o "skepsi", kterou od nás zaručeně odežene pan předseda vlády. Je škoda, že taková rádoby výstižná hesla neodhalují pravou příčinu nechuti lidí něco věnovat svým státním představitelům, ať už jde o shovívavost, o volební hlasy či o rostoucí daně.

My totiž nevíme, proč bychom to měli dělat. S námi se o tom nikdo nebaví! Přislíbeným, ovšem nikdy neuskutečněným odkazem listopadového dění byl slib demokracie. Tedy slib co nejširší účasti občanů na státních záležitostech a jejich provádění. Není ale možné pěstovat demokracii tolik oblíbeným jednáním ústavních činitelů za zavřenými dveřmi, obludným kupčením s poslaneckými mandáty (politický turismus), očividnými střety politických a podnikatelských zájmů (klientismus) a obecnou nechutí vlád k vypisování občanského referenda.

Takto je možné pěstovat oligarchii, jakousi uhlazenější, o něco pružnější sestru totality. Mám právo být nazlobený, jsa člověk, který si chodil svá svobodomyslná očekávání vystát na listopadová náměstí a nejen vystát, my jsme před osmnácti lety byli připraveni si je vybojovat tváří v tvář ranám a celám předběžného zadržení.

Poměry mezi institucemi a "jejich" občany nebývají ani dnes zcela demokratické (průhledné, s jasně danými povinnostmi a právy tak, aby vzájemné jednání bylo důstojné, ne-li příjemné, přitom svižné a dobíralo se nikoho nepoškozujících výsledků). Další záležitostí, která zpřetrhala vlákna důvěry mezi námi ovládanými a našimi vládami, bylo vypracování ne nešťastných, nýbrž doslova otřesných zákonů, v jejichž skulinách a nedomykavostech se zabydlely houfy tunelářů, falešných restituentů, utajených zahraničních pracovních sil a pašeráků.

Lidé, kteří přes polovinu devadesátých let řídili chod země a jejichž strana je dnes opět u moci, se nemají co chlubit tím, že jejich vlády zadlužovaly stát méně než ty pozdější. Tehdy bylo prostě co zpeněžit, stát privatizoval, odlupoval ze svého majetku díl za dílem a leckdy hrubě pod cenou prodával.

Pár kupónů (akcií) pro občana, aby si mohl zaplatit hru na podnikatele burziána, a tisíce akcií fondům, bankám a podnikům, z nichž mnohé (často úmyslně) zkrachovaly a ohromné majetky na penězích, práci a nemovitostech už nikdo nikde nedohledal. Tak zvanou špatnou legislativou nás tehdejší zákonodárci spolu s tehdejšími zloději připravili o stovky miliard korun! Takové strašnosti se děly a dosud doznívají. Někteří z nás byli jejich svědky, jiní o nich raději nevědí.

Abych podtrhl to, o čem vypovídám, dodám: Ne návrh milionářské daně, ale návrh takových opatření, která zaručí, že bude každý platit to, co platit má, pomůže našemu hospodářství. Ne pánovité snahy sociální demokracie, která svého času přišla s rozšířením možností, kdy lze občanům vyvlastnit majetek, ale přezkoumání privatizačních podvodů, kdy ředitelé závodů úmyslně vedli své provozovny do úpadku, aby je obratem ruky převedli na zahraniční majitele a vyvlastnění takových neprávem nabytých majetků pomůže našemu hospodářství.

Jinými slovy: Dovolit si na nevinného a slabého, to není žádná světoborná politika, to není žádný kumšt. Úspěšně čelit pletichám, a to i těm mezinárodním, nenechat potupit ty, kdo nám dali hlas a snažit se od nich odrážet zlo, byť sebe ohromnější, tomu se říká dělat záslužnou světovou politiku, ač ji provádíme třeba jen v obecním měřítku.

Budiž rozhlášeno: Dobré a zlé se ve světě sdružuje a vzájemně na sebe působí. Převládne-li někde zlo, převládne v tom okamžiku všude. Začne-li se někde žonglovat se zákony ve prospěch žongléra, padá jejich smysl nezpochybnitelnosti a opravdovosti i leckde jinde, proč ne třeba v srdci Evropy, když mocné evropské okraje už zachvátila nutnost výlučně situačního jednání.

Nedávno jsme na planetě měli dva imperiální (svou říši zvětšující) státy. Každý z nich někde válčil a vymýšlel si zákony, které by takové válčení ospravedlňovaly, legalizovaly. Z nelidského soutěžení velmocí vyšly vítězně Spojené státy americké. Skoro to tak vypadá, že jejich nynější žravost ztropí ještě více škod, než když se bývalé USA se Sovětským svazem držely v šachu.

"Nadsíla" ("superpower"), jak si USA nechávají říkat, společně s "nejmocnějším mužem planety" (rozuměj jakýkoli prezident Spojených států), to obojí do kupy vzaté vytváří velmi nebezpečnou světovou hrozbu neklidu, větších a strastiplnějších válek, až nakonec hrozbu naprostého úpadku lidstva.

Do rozmařilé nudy úmyslně vedený, napětím a stresujícími ideologiemi sklíčený život západní mládeže, jenž o sobě dává hlasitě vědět akční prázdnotou, a kult smrti, na jehož vrcholu stojí ta hrdinská, to obojí do kupy vzaté staví prostorově rozlehlé kulisy před hospodářskou skutečnost bohatých USA, jejichž ekonomika teď roste zejména z rozjeté mašinerie válek a kořistí. Jaký zákon ospravedlní takové pustošení? Zákon, že lidskost je v rukou "nejmocnějšího muže planety"? Zákon, že Spojené státy smí proti "terorismu" bojovat kdekoli na světě? Zákon, že americký prezident koná boží vůli?

Od takových zákonů dává pryč ruce i k americké politice jinak velmi vstřícná Organizace spojených národů. Ani jí, ani Evropské unii se nelíbí americký scénář: My válčíme, OSN se stará o humanitu a Evropa pomáhá hradit obnovu země. Evropa se tedy přestává na US-polních akcích podílet, stanovisko OSN k válce v Iráku zní, že je ze strany USA vedena protiprávně, ale to jsou jen slova a okrajové činy ve smyslu učinit něco svého a zároveň si "nadsílu" příliš nerozhněvat.

A tak hlučně omíláme: muslim - terorista, americký voják - záchranář demokracie. Blízkovýchodní arabské vlády ze stejného důvodu americkým prezidentům blahopřejí k volebním úspěchům, zatímco prostí Arabové ve svatém rozhořčení den co den pálí vlajku USA. Nikoho vlivného raději nenapadne vyzvat Spojené státy, aby před světem dokázaly, že nejhledanější terorista není agent amerických tajných služeb, který cíleně a za plat v dolarech buduje protiamerický odboj všude tam, kde to chce "nejmocnější muž planety" do budoucna obsadit.

Samozřejmě se nezdráháme odsoudit jako zbabělost a neschopnost postavit se tváří v tvář ozbrojené okupační moci únosy a zabíjení bezbranných západních civilistů a místních kolaborantů, únosy, které provádí iráčtí a afghánští odbojáři. Bohužel se zdráháme dodat, že tato ozbrojená okupační moc, když z veliké výšky z dosahu dostřelu ničí v cílové zemi vše živé, také nikomu z protivníků svou tvář neukáže, což je rovněž velmi zbabělé a rovněž nesmlouvavě krvavé.

Lze si krapet zareptat nad opovážlivostí amerického prezidenta, který se v předvolební kampani lidem svěřil, že už maminka o něm hovořila jako o vyvoleném, a on tudíž svou činností v podstatě naplňuje boží vůli. Bylo by však možné veřejně a zcela vážně hovořit o nedávných ošklivých hurikánech v USA a o otřesných tajfunech v Japonsku jako o božím trestu a varování seslaném na dvě země, jejichž obchodně přátelský vztah dlužník-věřitel je sbližuje i ve společně prováděné násilnické zahraniční politice?

Leckoho napadne, zdali by ve snaze neumocňovat světové násilí nebylo lepší nestrkat svůj jakoby demokratický nos do držav autoritativních prezidentských sultánů, kteří si své lidi po staletí dovedou udržet na uzdě, jakkoli to cítíme jako otřesné. Jenže ono nejde o nos. Běží o surové surovinové války a nejen o ně. Země pod vlivem americké okupační správy nebo státy druhořadých spojenců "nadsíly" začínají potichu obklopovat nejen Izrael, jehož mnozí politici spojili za podpory amerických židovských politiků a bankéřů strategii úspěšného přežití s americkými blízkovýchodními zájmy, ale i dva obry, Rusko a Čínu, z čehož usuzuji, že doba světových válek zdaleka není za námi. A důvod k tak rozměrným válečným střetům?

Strkanice o pohonné hmoty, o pitnou vodu a o lecco dalšího... Uvědomme si, že má-li do devadesáti let nezanedbatelnou část Země, tedy i Západu, zatopit tající Arktida, milióny nových podnájemníků se budou muset někomu vnutit a, pokud vím, vlády světa zatím nejednají o tom, jak si ztenčené světadíly své lidi v nouzi spravedlivě podělí. Budeme se snad o životní prostor prát? Existují snad už i plány, kdo se popere s kým a kdo to zaplatí? A stran "nejmocnějšího muže planety" - i on je pouhým nástrojem v rukou těch skutečně nejmocnějších globálních ekonomických sil. Jedno provinění se vůči smlouvě s ďáblem a po včerejším úspěchu velkého vůdce zbude tak hromádka fotografií.

Budiž poděkováno: Tomu, kdo pravil: "Za nocí nejtemnějších na slunce pamatuj." Budiž poděkováno těm, kdo v listopadu 1989 přišli na různá náměstí republiky vyjádřit svou vůli k životu. Budiž poděkováno Pánu Bohu, kterého moc neznáme, ale víme, že má silného protihráče. Budiž poděkováno panu Utřinosovi, že tu zůstal a pracuje. Do budoucna ho jistě čeká kvalitativní proměna. Budiž poděkováno za mír, který sice nevoní nejlépe, ale pořád je k nám mírnější než válka.