Růžoví, rudí, černí, zelení a bezbarevní vynášejí v neformální partičce jména, nad nimiž se Václav Klaus, architekt kontroverzní české privatizace, musí jen pobaveně usmívat.

Nic proti nim, ale jakou šanci by měl člověk, který by musel vyhovět různorodým podmínkám českých politických stran, v nichž se malost tříská s ubohostí a touha po moci s kompromisnictvím a obojetností?

Zákonodárci nebudou v únoru volit jen prezidenta. V jeho osobě budou volit hlavu země, jejíž politická reprezentace beze stopy studu umetá cestičku skutečným vládcům: nadnárodním monopolům a jejich projektům, zastupovaným politickými lobbyisty, jejichž neformálním šéfem je současný americký prezident. Tisíce poskoků, kteří mu v očekávání blahosklonné přízně a špetky delegované moci posluhují na celém světě, ti čeští doplňují na okresní úrovni.

Jsou u nás samozřejmě osobnosti, u nichž je předpoklad, že by se v prezidentském úřadě chovaly nezávisle. Zmínil jsem (Vláda škrtičů, BL 24.8. 2007), že takovou osobností by mohl být například Jan Neoral, starosta Trokavce. Komu by se zdál formát Jana Neorala příliš malý a jeho osobnost v zahraničí málo známá, tomu nabízím alternativu: Martinu Navrátilovou.

Tenisová legenda je sice americkou občankou, ale tou je přece i svého času prosazovaná kandidátka Madeleine Allbright. Navrátilová má vůči kaprům z českého rybníka spoustu výhod:

• je žena, osobnost par excellence a asi nejznámější Češka
• má ráda svou rodnou zemi a reprezentuje své dřívější i nynější spoluobčany
• svůj vztah k Americe nemusí demonstrovat tím, že v zájmu poklepání po rameni od nějakého Bushe a fotografie s ním a Laurou poleze americkému prezidentovi někam
• je skvělý člověk, bije se za práva menšin a je v tom úspěšná
• je odvážná a nezávislá, nebojí se kritizovat Bushovu administrativu v zahraničí ani doma
• nebojí se mluvit ani o jiných nepříjemných věcech, protože si je vědoma toho, že je v něčem nejlepší na světě (a kdo z českých politiků může něco takového říci?)
• mluví dobře česky i anglicky
• tenis hraje nejméně tak dobře jako jistý pan Klaus

Česko by se s Navrátilovou v čele umístilo na světovém žebříčku jistě lépe, než je tomu dnes, jeho kredit by stoupl. Hradní stráž by si nepochybně musela zlepšit fyzičku. Problém je ovšem v tom, že taková prezidentka by (stejně jako například Jan Neoral) těžko reprezentovala mocenské zájmy rudých, růžových, černých, zelených a jinak barevných, nýbrž všech občanů dohromady. A k tomu, aby se kapři v zájmu těchto občanů zformovali do šiku, který by vedla štika, s pravděpodobností hraničící s jistotou nedojde.

"Antiklausem" tedy nebude ani Neoral, ani Navrátilová. Bude se jím snažit být někdo, kdo bude po Klausovi poštěkávat, kopat ho do kotníků; takové podsíťové míče ovšem ten férový chlapík přece nemusí brát vůbec vážně. V krajním případě se k tomu s patřičným odporem a přiměřenou grimasou vyjádří mluvčí Hájek.

Ptáme-li se tedy v srpnu, kdo vyhraje české prezidentské volby v únoru, můžeme vnímat vyskakování kaprů v českém rybníce jen tak, jak si tato činnost zaslouží. Jako snahu o získání doušku kyslíku předtím, než přijdou Vánoce.