Na druhou stranu s vámi musím souhlasit, že se vyrábí i vysloveně kontroverzní hry, pokud to není problém tak vyjmenuji "krvavé" zástupce - Manhunt, Postal, Soldier of Fortune, apod. Toto jsou opravdu velice brutální hry a mě zaráží proč vlastně vznikají. Jenže mě zaraží spousta dalších věcí na tomto světě a nehodlám je hned zakazovat jen proto, že se mi nelíbí a řekl bych většinou proto, že jim nerozumím...

Měl jsem období, kdy jsem byl "závislákem" na počítačových hrách. Přesněji řečeno na jedné hře - Counter Strike - s touto hrou jsem strávil 6 let. Trávil jsem u ní tolik času denně, že jsem kvůli tomu nedostudoval vysokou školu. Toto já vidím jako MNOHEM větší problém než to, že jsou děti hrami hypoteticky naváděny k vraždění. Protože kdyby tam byla nějaká alespoň přibližná souvislost, tak jsem ke dnešnímu dni musel vyvraždit půlku lidí o kolo sebe. Kupodivu mě to nikdy ani nenapadlo - a věřte, že ze hry jsem se s nadsázkou dozvěděl jak trefit nejlépe (do hlavy!) pistolí, kalašnikovem, sniperkou i jak zaříznout nožem. A vy si stěžujete na to, že děti zabíjí pod vlivem her - jak jste zrovna na tuto souvislost přišel?

Myslím si, že problém je právě ve vás - starší generaci - vy máte sílu ovlivnit na co se děti dívají, co hrají a jak často.... A když nemáte sílu jim zabránit něco hrát, tak se aspoň snažte pochopit co hrají a proč hrají, vysvětluje a vychovávejte. Moji rodiče to nikdy nepochopili - i dnes se mě máma ptá jestli si stále hraju - a já ji říkám "ano hraji si stále stejně náruživě", jen jsem pochopil, že u toho musím chodit do práce:) To ale přece neznamená, že se kvůli "povinostem" vzdám svého koníčku - prostě všeho s mírou. Hrání beru seriózně, máme team (klan), 3y týdně trénujeme a hrajeme zápasy proti ostatním evropským teamům... je to prostě koníček. Ani nevíte jaké to je, vidět tu změnu ve tváři, když je někdo ochotný vyslechnout a pochopit jak si vlastně "hraju"... všihni si myslí, že si "jen střílíme", ale když jim vysvětlím vše okolo, tak je nejčastější reakce "Aha vždyť to je sport". Ano, je to sport, asi tak jako šachy, běhání vám to nenahradí, ale může vám to dát tolik mnoho. Díky tomtu jsem poznal velice zajímavé lidi a to i takové, o kterých vím že bych se s nimi jinak do kontaktu asi nikdy nedostal. Svoji angličtinu jsem díky hraní dostal na úroveň, díky které jsem získal zaměstnání (např. schopnost telefonicky vykomunikovat něco s dodavatelem/ zákazníkem - prostě jsem byl nucen během zápasů mluvit s teamem a jelikož to byl EU team tak s češtinou si člověk nevystačí)... a to jsou pouze mé zkušenosti.

Co teprv ti, kteří hraji na vysoké (světové) úrovni? Ti se dostanou do světa na turnaje, mají možnost vyhrát i vysoké sumy (i v řádech tisíců Euro - ale opravdu jen pro nejlepší, není to fotbal - zatím) ... stačí být nejlepší. A to bývá občas problém, když vám to rodiče zakazují jen proto, že je to hraní. To si pak "musíte" zahrát když nejsou doma (za školou), nebo jít do herny (za peníze) nebo ke kámošovi (co je to za kámoše?). Nemyslíte si, že je lepší dát svému potomkovi prostor "hrát si" a vědět kde je a co dělá? Jenže kdo se má dívat na to jak si střílí do "lidí" na obrazovce, že? Toto je dost vážné téma a vím, že s podobnými problémy se dnes potýká opravdu velká spousta rodin (hlavně těch co mají kluky, holky jsou vůči této zábavě vcelku rezistentní). Sám na to docela často myslím, předpokládám že budu mít svou rodinu. No a pokud budu mít kluka, který si rád hraje, tak mu hry nebudu zakazovat, ale rád bych mu dokázal vysvětlit, že dostudovat školu je důležitější... třeba mě pak nebude chtít zastřelit.