Bohužel v Čechách je tradicí vyhodnocovat názor, který se nelíbí, jako napadení, jako útok, buď na toho, komu je sdělován, a nebo na cíl, vůči němuž je názor vysloven. Diskuse o článku v iDnes, týkající se prostituce, to potvrzuje. Přitom věc je prostá, seriózní médium, pakliže samo sebe za takové i vydává, se raději některým tématům vyhne a přenechá je jiným, protože zase informuje o odlišných tématech, které třeba pro jiné čtenáře nemusí mít žádnou hodnotu.

Každý volí podle svých potřeb, nároků a tzv. seriozní médium si vybírá, o čem chce psát, a ne že se snaží přizpůsobit většinovému čtenáři a píše o všem. Naopak, píše o tom, o čem se moc nepíše. Otázka je, kdo je to většinový čtenář. Vidím řadu lidí kupovat si současně s Bleskem i jiné tzv. seriózní noviny, nechápu, proč by měl v obou nalézat stejné informace. To mi říká intuice, logika, jenomže se mi zdá, že tento svět přestává logiku mít.

Obviňování opačného názoru z odlišné motivace a podsouvání mu jiné cíle, než naplnění otevřené diskuse, je zcela běžnou praxí. Ono nálepkování opačného názoru, je ale jen snaha o diskreditaci jeho nositele. Lidé spotřebovávají neuvěřitelné množství energie na podvodné myšlení, přirovnal bych to ke drancování přírodních zdrojů a proto každý názor, který je jasný ve svém sdělení a těch je stále méně a méně, se lehce stává terčem laciného zpochybnění.

Skrytým důvodem nedůvěry je, že lidé lžou sobě i jiným a v nedůvěře a ve lži žila tato společnost dlouho. Málokdo si uvědomuje, že vnější podpora lži paradoxně pokračuje i v podmínkách tzv.svobody, jenom změnila strategii, projevuje se v jiných formách, mnohem sofistikovanějších, avšak zneužívá stále to samé : důvěru. Činí tak třeba pod líbivými hesly naplnění tzv. přirozených potřeb, jako je touha po spokojenosti, štěstí a nebo blahobytu.

Důvěra je jediný možný zdroj stability, cesta k ní je ale trnitá

Potíž je, že systém založený na spotřebě dosazuje těmto cílům hodnoty, které člověka nemohou dlouhodobě uspokojit a nedůvěra je právě projevem neurotického stavu v člověku, jehož příčina tkví v neuspokojení vyšší potřeby smyslu života. V tomto kontextu bylo téma kolem iDnes jen molekulou sněhu na vrcholu hlubokého ledovce, lidé svůj život žijí mnohem hlouběji, avšak společenská diskuse - a média se na ní podílejí, cosi o jeho hloubce vypovídají.

Svoboda přece není v tom, že si člověk může dělat, co chce. Materiální či ekonomická nezávislost může lidem usnadnit mnohé další aktivity, ale pocit skutečné svobody dlouhodobě nepřináší a řekl bych, že možná právě naopak. Současným pojetím svobodného chování a svobody je stále, i přes mnohé varující signály neomezená spotřeba, možnost dosáhnout maxima výhod, výsad a z toho plynoucích šancí žít bezstarostně.

To je naprostá iluze, samozřejmě podporovaná systémem, orientovaným na trh a konzum. Chcete být šťastní? Konzumujte, dopřejte si, vždyť všechno, i své štěstí, máte na dosah ruky.

Je to lež a ti lidé ji samozřejmě mohou hlásat, jenže volba je na lidech. Vystoupit ale z tohoto systému je obtížné, protože to znamená přehodnotit všechno, čím současný člověk žije. Aby se lidé k takové změně iniciovali, musí mít důvod, motivaci, která vytváří pevnou vůli.

Líbivými slogany uzamyká konzumní systém člověka v bludném kruhu, protože čím více si může "svobody" koupit, tím méně ji má, neboť tím více je na systému a jeho "výhodách" závislý. Ziskem je pouze falešný pocit možnosti svobody, nikoliv svoboda sama, protože být součástí výhod systému, znamená více se mu přizpůsobit a více se vzdalovat sám sobě, jiným lidem a nakonec své vlastní přirozenosti.

Důsledkem toho ztrácí člověk vnitřní stabilitu, jež se projevuje dalším hledáním náhradních zdrojů, které konzumní systém nabízí. Kruh se zase uzavírá a výsledkem tohoto stále dokola se opakujícího cyklu je, že člověk se stane nedůvěřivým, protože jistotu štěstí v sobě sama dosud nenalezl. Reaguje prvoplánově v osobní rovině, protože ztratil schopnost kriticky a nezávisle myslet. Cítí se ohrožený těmi, kteří by mu chtěli vzít to poslední co má, jeho iluze.

Kde jinde než zde se bere tak úmorná snaha spolu souhlasit? Souhlasí-li někdo s někým, dává mu pocit jistoty, názorové příslušnosti, alespoň nějaké zdání stability. Přitom souhlasit či nesouhlasit má stejnou hodnotu, jako třeba zametat či nezametat. Trochu oklikou jsem se dostal k tomu, co jsem chtěl sdělit a sice jak nejisté mohou být názory, bez domýšlení všech souvislostí. Ti nejméně svobodní vždy potřebují vyjít do ulic pod hesly bránící svobodu.

Systém orientovaný na spotřebu byl, je a bude vždy nestabilní, protože svobodu potlačuje i nabízí. Omezují mě kamiony rozvážející zboží, které nekonzumuji, s tím prvním nic neudělám, to druhé je moje volba. Čím více lidí bude žít stejným způsobem života, tím více budou mít podobné názory a tím snazší bude uspokojit jejich iluze. Britské listy ne vždy argumentují dobře, ale chtějí vyslovit svůj názor bez ohledu na to, zda se líbí a nebo ne.