Výbuch jalové kreativity nějaké, jistě renomované reklamní agentury, který podporuje nábor do věčně poddimenzovaných stavů městské policie v Praze, zaujal nejvíce média. Dotěrné otázky, zda tato výzva přivede do řad městských strážců pořádku v Praze skutečně ty pravé adepty, odrážel kdosi z magistrátu přesvědčivým argumentem o náročných psychologických testech, které jsou zárukou toho, že uniformu neoblékne žádný infantilně romantický psychopat.

Nevím (a nechci hodnotit), jak tato náborová kampaň představující práci městského strážníka - věčně zápasícího s botičkami, bločky, bezdomovci a plácačkami na přechodech - jako déčkový akční film pomohla zlepšit průměrnou mentální a fyzickou kondici pražské Městské policie.

Můj čerstvý zážitek mi ale říká, že ne vždycky se podařilo dosáhnout záměru "nalákat blbce a vybrat z nich elitu". Předvčerem na Kampě jsem potkal silnou čtyřčlennou hlídku městské policie. Respekt, úžas a troufám si tvrdit, že ani sexuální zájem její členové nevzbuzovali, spíš směsici lítosti, trapnosti a zoufalství z toho, že tenhle atrofovaný pahýl má být pevnou rukou zákona. Nemyslím, že bych jim kdovíjak křivdil, protože když jsme je na chodníku míjeli, kvitoval jeden nich auto projíždějící parkem slovy "Podívej se na ty hajzly....". A druhý mu na to, jako správný pražský akční policista, odpověděl: "A ty to teď chceš řešit?". Pane primátore, máme se smát, nebo plakat?

Možná ale není chyba v tak povrchní rovině, jak se zdá. Stupidní náborová kampaň je jen snahou léčit cosi, co vzniká někde hlouběji. Nejapnost tohoto pokusu je sice trestuhodná, ale zároveň ukazuje na určitý fakt. To, že je tak těžké získat kvalitního policistu nebo strážníka a že se společnost spokojuje v podstatě s kýmkoliv, kdo nebude na tomto místě bezprostředně nebezpečný (o nebezpečnosti v širších souvislostech raději nikdo moc neuvažuje), mluví vcelku jasně.

Nízká úroveň bezpečnostních složek odráží specifickou kulturně společenskou fázi, v níž se individuální možnosti úspěchu čím dál více oprošťují od závislosti na společnosti a v níž činnost, která je společensky zcela závislá, čímž práce v bezpečnostních složkách je, sice zůstává určitou jistotou, ale stále se zmenšující ve svém významu. Takový hodně malý vrabec v hrsti, když nedaleko padají ze střechy pečení holubi.

V tom se ale bohužel zrcadlí další odraz, a to je otázka nad silou právního státu, který dává této společnosti rámec. Jaká asi může být jeho efektivita, když jeho nejviditelnější výkonné složky mají potřebu udržovat svou životaschopnost tak potupným a pochybným způsobem, jaký symbolizuje náborová kampaň postavená na nesmyslné báchorce o městském strážníkovi - v realitě o polyfunkčním municipálním automatu - v roli agenta 007? Když takto oslovení adepti nejsou schopni ani v nejmenším zosobnit jeho autoritu, ale vcelku dobře zosobňují ubohost a bezmocnost?

Tyto signály samozřejmě celá společnost vnímá. Není náhodou, že policista je jednou z nejčastějších postav lidového humoru, v němž hraje vždy roli hloupého a neschopného outsidera. Z tohoto kruhu, v němž společnost nejprve sama vytvoří určité prostředí, aby v něm pak sebe sama utvrdila, se dá jen velmi těžko vystoupit bez narušení rovnováhy svobodného života společnosti. Každá taková indicie zároveň zvyšuje pravděpodobnost toho, že se z pocitu ohrožení ve společnosti vyhrotí direkcionistické tendence volající po pevném řádu, který ve velké části společnosti může vyvolávat pocit bezpečí.

Ale možná, že kompenzace, kterou pro většinu společnosti představuje dostatečná životní úroveň a dostatečný pocit toho, co si každý jednotlivec pojmenovává jako svou vlastní svobodu, je natolik velká, že indicie ukazující na nižší životaschopnost obce nepřinesou nijak vážnou reakci a tendence hledající nápravu v pevnějším svazování celé společnosti zůstanou dostatečně izolovány. V takovém případě by se dalo říct, že společnost sice už znamená pro jedince mnohem méně a často vůbec nic, ale že se s tím každý naučil, za cenu nutného sobectví, žít. S tím by bylo sice nutné se smířit, ale dá se to zvládnout jistě lépe, než fašizující síly. Kdo to ale ví?