Jsem vždy trochu udiven, kdykoli akcie klesají, protože hned v tom okamžiku někteří ekonomičtí komentátoři začnou být tak nervózní, jak byli předtím důvěřiví, když ceny týchž akcií iracionálně stoupaly. Nebo víte snad Vy, proč by akcie některých normálně úspěšných firem měly někdy stoupnout za krátkou dobu řekněme dvou let o 100%? A zajímavé na reakci komentátorů je, že se jejich nervozita projevuje tím, že ti komentátoři hlavně vykládají, že neexistují důvody, proč by měli být majitelé akcií nervózní, že by je neměli prodávat, ale uvažovat dlouhodobě.

Koupě akcií je ale vždy spekulace, hlavně pro ty firmy a osoby, které by mohly být nuceny je v určitém konkrétním okamžiku prodat. Tohle jsme taky v minulých dnech znovu poznali. A zastánci volného trhu by řekli právem, že to je přirozenou součástí podnikání. Zajímavé na tom ale zase je, že když se bankovní systém octne jen trochu v nebezpečí, začne reagovat nejen bankovní bezpečností systém, ale reagují i národní banky. Tentokrát právě národní banky umožnily těm bankám, které se dostaly do šlamastyky, dostat další kredit, které by jinak nezískaly. To je ale vlastně neregulérní pomoc pro ty, kdo předtím na trhu nejednali rozumně.

Tak jak je to vlastně s těmi druhořadými dluhy? Není to opravdu jen jen pro hospodářství, jak teď některý komentátoři tvrdí? Oni mají vlastně pravdu, ale než se takové dluhy stanou nesplatitelnými, jsou nejen ekonomickým motorem, ale také sociální cukrovou vatou pro ty, kteří by jinak v životě nemohli koupit byt nebo dům. Problém je jen, že po cukrové vatě člověk dostane bolesti zubů, a člověk, které se dostal do dluhů, neví, co dělat, aby se z dluhů dostal. Tady bych mohl navázat na to, co jsem psal v BL pod titulkem 'Demokracie bez kritické kontroly tisku dlouho nevydrží, aneb O čem se v Praze nepíše'. Tady ovšem teď nejde o nebezpečí, jakým jsou zadlužení novináři pro demokracii, ale o všechny ty firmy a osoby, který jsou nebezpečně vysoce zadluženy, a které svým nerozumným jednáním alespoň na čas ženou hospodářství k větší výkonnosti.

Ano problém těchto dluhů je jedním ze základních problémů tržní ekonomiky. Bankám proto pomáhají banky a někdy taky stát, když se dostanou do jinak nevyřešitelné dluhové situace, a pro soukromníky alespoň v Německu politikové vytvořili tak zvaný Privatinsolvenzverfahren (systém jak vyřešit insolventnost soukromé osoby). Tento nástroj vlastně taky není slučitelný se systémem volného tržního hospodářství, ale Spiegel online citoval spolkovou ministryni spravedlnosti Brigitte Zypries že v Německu není schopno ročně až 96 000 spotřebitelů ročně splácet alespoň část svých dluhů. Já nevím, kolik těch obyvatel rodinných domů ve Spojených státech je tak zadluženo, že splátky už vůbec nejsou schopni platit, musí to být ale hodně lidí, když to ohrozilo světový finanční systém.

Já jsem už jako kluk v padesátých letech minulého století přišel na to, že být bohatým člověkem neznamená mít neuvěřitelně moc peněz, ale mít vždy alespoň marku navíc, než člověk potřebuje. Od té doby jsem neměl nikdy dluhy. Jasně, mohl bych žít jinak, mohl bych víc nakupovat, mohl jsem toho víc zažít, mohl bych víc dělat, aby hospodářství rozkvetlo ještě víc, ale nedělal jsem to. Proto také jsem na příklad vždy mohl, když o něco šlo, riskovat nezaměstnanost. Nemít dluhy bylo mým největším bohatstvím, vždycky. A jak je to s Vámi? Znáte Vy tenhle dobrý pocit, nebo myslíte někdy také na to, že se taky budete třeba muset osobně potýkat s bankrotem?