20. 8. 2007
POZNÁMKA NA OKRAJ:Lékaři bohy nikdy nebyli, aneb Budiž pochváleno to řemeslo lidí v bílých pláštíchNe, že by diskuse o lékařství (Jana Paul, "Občan je nejdříve člověk, host a teprve potom pacient", Petr Wagner, "Nemocnice není hostinec", Borise Cvek, "Host do domu, Bůh do domu") mi připomínala jen tu radarovou cukrárnu Lukáše Pollerta ("Z radarů cukrárnu, aneb jak divně promarmit velkou možnost"), ne, vzpomněl jsem si taky na dva články ve Spiegelu a na vlastní krásnou zábavnou historku, o kterou bych se chtěl právě v této souvislosti s vámi podělit. V týdeníku Spiegel online jsem před několika dny četl rozhovor s lékařem a autorem Jeromem Groopmanem, který mluvil o chybných diagnózách lékařů, o typických chybách v myšlení při denní práci na klinice a o své osobně největší nehodě jako lékaře. Svědčil o tom, že v průměru v Americe, ale také v Evropě, je asi 10 procent všech lékařských diagnóz chybných. A to řekl jako lékař a specialista, který se o tom informoval. Jiná věc, na kterou jsem si vzpomněl, je to, že se lékaři nechávají daleko méně často operovat než jejich pacienti a že se u lékařů vyskytuje nejvíce sebevražd. |
Nějak by se z toho možná dalo vyvodit, že někdy by asi bylo lepší, kdyby lékaři jednali s ostatními lidmi tak jako sami se sebou, tak na příklad, když někdo chce umřít. Proč ne řízeně druhému člověku pomoci zemřít, když si to lékaři s profesionálními znalostmi tak často zařizují pro sebe sami. Tím jsem ale odbočil, protože jsem si vzpomněl zase na tu babičku pana Pollerta, kterou chtěl poslat k veterináři. To ale je, jak pevně doufám, jen zcela výjimečný případ, jak se lékař staví k pacientovi, já jsem chtěl vyprávět o něčem veselém.... Před časem jsem se v Hamburku pokusil pomoci jednomu vozíčkáři do vozu metra. Bylo to neúspěšné, protože když jak jsem se snažil ten zablokovaný vozík spolu s jeho majitelem do tohu vozu vtáhnout, uslyšel jsem docela silný praskot. Pocítil jsem bolest, upadl jsem na zem a těžko jsem pak vstával. Do nemocnice mě odvezla záchranka a v dalších asi sedmi dnech mi chtěli tři různí ortopedi namluvit, že mám něco s vazivy mezi obratli. Ten třetí ortoped byl opravdu šťasten, že měl před sebou diagnózu svých dvou kolegů, s kterou mohl stoprocentně souhlasit, aspoň do té doby, než se podíval na rentgenový snímek, který jsem od nich začal tvrdě vyžadovat. Potom se jaksi divil, že oba jeho předchůdci nereagovali na moje upozornění, že mi v zádech něco prasklo, protože z rentgenu zjistil, že asi na 40 procent kompresně zlomil můj obratel L4. Opravdu zábavné na následné operaci, léčení a rekreaci toho nebylo moc, a mohl bych psát o více takových podivných jiných diagnózách v tomhle případě. Teď už od toho případu uplynulo více než dva roky, tak na to všechno občas zapomínám, už je mi vesele a chválím si aspoň ty lékaře, kteří mě operovali. Aspoň oni byli dobrými řemeslníky. A vím, že ten, kdo kritizuje doktory, by neměl zapomínat na to, že i v jiných oborech se odborníci někdy mýlí. |