V únoru následného roku vypukla občanská válka mezi vytvářeným austrofašistickým Dollfussovým režimem a sociálně demokratickou dělnickou stranou.. Povstání přerostlo v několikadenní úporné boje na celém území, kdy proti sociálním demokratům byla nasazena i armáda. Proti špatně vyzbrojenému Schutzbundu -- branné organizaci sociálních demokratů bylo nasazeno i dělostřelectvo, které rozstřílelo vídeňské dělnické komplexy obytných budov. Na straně sociálních demokratů bylo na 500 mrtvých a zraněných obětí, další desítky byly pozatýkány a devět vedoucích činitelů na základě stanného práva popraveno. Mezi nimi i těžce zraněný velitel Schutzbundu Karl Münichreiter, který byl na nosítkách donesen pod šibenici. Další pak byli uvrženi do tzv. "zadržovacího tábora". Sociálně demokratická strana a všechny její organizace a odbory byly zakázány. Této situace se snažili využít nacisté, kteří od převzetí moci Hitlerem v Německu zaznamenali v Rakousku raketový vzestup. Jejich cílem byl anšlus k Německu a k tomu měl sloužit i pokus o puč 25. července 1934, který byl plně podporován Berlínem. Puč mělo provést 154 esesáků převlečených do rakouských uniforem, z nichž část vnikla do vídeňského spolkového kancléřství, kde dvěma výstřely smrtelně zasáhla Dollfusse. Druhá skupina obsadila rozhlas, odtud rozšířila falešnou zprávu, že kancléř svěřil moc do rukou nacistů. Následný den ještě vtrhla z Bavorska přes hranice tzv. "Rakouská legie". Puč však byl policií a armádou odražen, když na jejich straně bylo na sto obětí a na straně pučistů sto čtyřicet. Téhož dne bylo vojenskými soudy odsouzeno a popraveno 13 nacistů, 4000 posláno do koncentračního tábora a další desítky uprchly do Jugoslávie.

Dollfuss puč nepřežil a v nedožitých 42 letech zemřel bez pomoci na pohovce ve spolkovém kancléřství, kam vstoupil demokratickou cestou dva roky předtím. Poté, co odmítl požadavky na provedení nových voleb, vládl jako diktátor na základě nouzových nařízení, když předtím vyřadil parlament i opozici a vytvořil "Stavovský spolkový stát rakouský" Svůj režim opíral o katolickou církev a italský fašismus, přičemž odmítal německý nacismus, avšak i demokratický právní stát. To odpovídalo jeho ctižádosti, kdy za pomoci církve jako nemanželské dítě dosáhl vzdělání. Nejprve studoval teologii a později právnické vědy. V roce 1914 se dobrovolně přihlásil do armády, kam ale nebyl nejprve pro svou malou postavu -- měřil 151 cm -- přijat. Později však se dostal do důstojnické školy a na frontě obdržel osm vyznamenání za statečnost. Po válce se zapojil do politické činnosti a za podpory křesťanských sociálů se stal 10. května 1932 spolkovým kancléřem.

Rakouská společnost je dodnes hluboce rozpolcená v hodnocení jeho osobnosti. Rakouská lidová strana, která se k němu hlásí, nechala při příležitosti 70. výročí jeho úmrtí uspořádat na jeho počest mši. Sociální demokraté, dnes nejsilnější politická strana, však nemůže zapomenout na únorové události v roce 1934. Jak hluboký je tento spor, ukázal i nástup nového spolkového kancléře sociálního demokrata Alfreda Gusenbauera do úřadu na Ballhausplatzu. Po svém vstupu do budovy spolkového kancléřství nechal odstranit obraz Dollfusse z mramorového salónu, který tam nechal instalovat jeho předchůdce přední činitel lidovců Wolfgang Schüssel.