Je pravda, že její parlament schválil zmocňovací zákon, který se mohl stát právní oporou diktatury. K jeho využití tímto způsobem však scházel vůdce nebo alespoň ideologie s dostatečně masovou podporou. Je pravda, že radikální politické strany byly zakázány, což postihlo KSČ, ale například i Vlajku. Ostatní strany se pak měly spojit do dvou, pravicové a levicové. Tyto strany se měly navzájem vyvažovat, neměla tu být tedy hegemonie jedné strany a jedné ideologie (což je základem totality). Členové zakázaných stran nebyli zatýkáni a činnost těchto stran pokračovala ve víceméně tolerované ilegalitě. Co se stalo po příchodu Němců už nebylo věcí druhé republiky.

Je pravda, že druhá republika tolerovala rasismus i antisemitismus, ty se však nestaly státní politikou. Je pravda, že proti exponentům "Benešova" režimu byla často vedena nenávistná kampaň. Podobným tlakům ale museli méně přizpůsobiví veřejní činitelé čelit i dříve. Způsob, jakým byl "odstřelen" například Jiří Stříbrný, také nebyl, pokud vím, zrovna nejférovější.

Za oběť druhé republiky bývá považován Karel Čapek. Nechutná kampaň vedená proti němu možná opravdu přispěla k jeho smrti. Skutečně totalitní režim by ale takovéhoto prominentního aktivistu minulého režimu okamžitě zatknul (mimochodem, špatně informované gestapo se o to v březnu 1939 skutečně pokusilo) nebo by mu aspoň znemožnil publikovat a být veřejně činný. K ničemu takovému nedošlo.

Druhá republika byla obdobím značně problematickým. Hodnotit ji podobným způsobem, jako to činí František Řezáč ale budí dojem logiky "demokracie je to, co děláme my, totalita je to, co dělají naši odpůrci."

Co se vzdálenější historie týče, tereziánské i josefinské reformy lze za počátek moderní totality považovat těžko, neboť se opíraly o konzervativní základ (který je zároveň limitoval). Ale jakobínská diktatura za francouzské revoluce skutečně moderní totalitou byla. Svými metodami i přístupem k reálnému světu byla společným předkem nacismu i komunismu.

Hovoříme-li o pravici, je dobré si uvědomit, že tento pojem ve skutečnosti neoznačuje žádný myšlenkový směr. Levicové myšlení lze obecně charakterizovat jako snahu zavádět společenskou rovnost revoluční cestou (revolucí zde nemyslím stavbu barikád, ale preferenci změn, čím zásadnější, tím lépe). Pravice naproti tomu zahrnuje nejméně tři politické směry -- liberalismus, konzervatizmus a fašismus -, které spolu nemají mnoho společného, kromě toho, že jsou nelevicové. Podobně bychom mohli levici, fašismus a liberály označit jako nekonzervativní nebo levici, konzervativce a fašisty spojit v kategorii antiliberálů. Skutečnost, že nám v tomto případě chybí pozitivní označení (bez negující předpony) neznamená, že "pravice" znamená něco víc.

Pro upřesnění dodávám, že jde o učebnicově čisté typy. V praxi se častěji setkáváme s jejich kombinacemi. Ale ani tady není levice nijak privilegovaná.