Ina Florin potom o té 'nereálné show' informoval v časopise Spiegel online pod titulem ''Škaredý trik, dobrý cíl'. To vysílání bylo tak 'reálné', že si do posledního okamžiku lidé museli myslet, že ta k smrti nemocná žena je opravdu nemocná a že ti tři kandidáti opravdu potřebují k životu její ledvinu. U těch kandidátů tomu taky tak bylo, oni opravdu potřebovali zdravou ledvinu, aby nemuseli během krátké doby zemřít, ta dárkyně ale byla herečka, a to zdravá herečka...

A po tom vysílání vyšly v různých novinách komentáře, také v Německu a v Rakousku. Lidé se pozastavovali nad tím, zda se takové vysílání má vůbec povolovat. Osobně si myslím, že tentokrát toto šílenství asi pomohlo zachránit v budoucnosti mnohé životy, a že bylo tedy dobře, že se nikomu nepovedlo, to vysílání zakázat, protože tvůrci tohoto šílenství vlastně jen chtěli poukázat na to, že v Nizozemsku existuje hodně nemocných, kteří čekají na transplantaci, ale málo těch, který jsou odhodláni darovat po své smrti své orgány jiným lidem.

Tvůrci té televizní relace o dárkyni orgánů doufají, že po tomto vysílání se zvýší počet osob, které se rozhodnou darovat své orgány. Nad jiným způsobem, a když se to tak vezme, vlastně podstatným, se politikové zamýšlení práve nyní v Německu. U nás se člověk musí zatím ještě aktivně rozhodnout stát se dárcem orgánů, v Německu je to tedy jinak než v Rakousku, kde už dlouho je každý člověk potenciálním dárcem, a to, pokud to výslovně neodmítne. Následkem toho je, že se v Německu musí mnohem déle čekat na transplantaci než v Rakousku, a je tu větší riziko, že pacient mezitím zemře. Každý z nás může po své smrti ještě pomoci druhému člověku. Já mám u sebe průkaz dárce orgánů. A co Vy?

Poznámka Martina Zedníka:

Pan Ladwig se na konci článku ptá, kdo z nás má průkaz dárce orgánů. K tomu mu musím sdělit, že v Čechách se ze zákona předpokládá souhlas s darováním orgánů. Tedy naopak pokud nechcete darovat orgány musíte se přihlásit do registru "nedárců orgánů".