Dietz byl od roku 1994 až do 1998 členem známého německého cyklistického týmu Telekom. Poté, co na začátku jeho kariéry představení týmu zjistili, že němečtí cyklisté jednou daleko za patami Francouzů, Španělů a Italů, rychle přišli s tou myšlenkou, že i členové německého týmu by mohli začít brát drogy a tak s lepšími výsledky docílit, aby sponzor zůstal i v příští sezóně zůstal sponzorem. Dietz vykládal v tom rozhovoru, že v té situaci pro něho jako profesionálního člena týmu vlastně neexistovala žádná možnost se tomu bránit, protože v takovém případě by asi v příští sezóně už nedostal pracovní smlouvu. A tak dostával od lékařů týmu od r. 1995 do 1998 například dopingový prostředek Epo a k tomu ještě léky, který měly negativní následky ttgéto substance zmírnit nebo dokonce jí zabránit.

Dietz nebyl první insider, který o tom promluvil, ale byl to vlastně první cyklista. Předtím o tom informoval masér týmu Telekom Jef D’hont ve své knize "Erinnerungen eines Radfahrer-Pflegers" (Paměti ošetřovatele cyklistů), která vyšla letos v dubnu.

Pro mne bylo na tom rozhovoru zajímavé, že Beckmann hrál roli vlastně nic netušícího pozorovatelé toho sportu. Hlavně se divil, že cyklisté dostávali dopingové léky od lékařů týmu, kteří oficiálně taky pracovali pro universitní kliniky ve Freiburgu, a to jako specialisté proti dopingu.

Všechno co Dietz vykládal, se týkalo vlastně jen jeho samotného, o jiných cyklistech jmenovitě nic neříkal, ale bylo rozumět, že on sám, nebyl jediný, kdo tehdy dostal dopingové léky. Když byl dotázán, proč teď mluví, Dietz říkal, že na jedné straně už by nechtěl čekat na to, že někdy někdo o své dopingové minulosti něco začne povídat, proto chtěl začít sám, a že na druhé straně ale taky má ten pocit, že jen s totální otevřenosti se dá zachránit cyklistika jako zajímavý sport, a to jak doufá, po přiznání svých kolegů po amnestii všech sportovců, starých, ale i těch dnes aktivních.

A co chybělo? Mně chyběla v souvislosti s tímto existujícím nátlakem na sportovce otázka, jestli Dietz není rád, že dostal ty léky od svých lékařů a ne od mafiozních typů z černého trhu drog. Vím ovšem, že role těch lékařů byla divná, ale jsem si také jistý, že některým z těch cyklistů asi zachránili život. Divná myšlenka, nebo ne...?

A co se stalo od toho pondělka, když Dietz promluvil v televizi o dopingu cycklistů a věděl při tom, že se může stát v důsledku opovržení outsiderem cycklistů, do čtvrtka do 15 hodin, když jsem dokončil tuhle poznámku a kdy Dietz se mezitím dozvěděl, že se to přece jen stalo tak, jak doufal, zatím alespoň v Německu:

21.5. Bert Dietz se přiznal večer v televizi.

22.5. Sportovní vedoucí týmu Gerolsteiner Christian Henn se přiznal k dopingu v devadesátých let, když byl členem týmu Telekom.

T-Mobile ukončil spolupráci s lékaři dnešního týmu T-Mobile a s tehdejším týmem Telekom.

23.5. T-Mobile informuje, že její ředitel pro sport a bývalý aktivní člen týmu Telekom učiní ve středu poledne přiznání.

Lékaři týmu Telekom a také nynějšího týmu T-Mobile Andreas Schmid a Lothar Heinrich a bývalý cyklista týmu Telekom Udo Bölts přiznali svou účast na dopingu.

24.5. Erik Zaběl a Rolf Aldag přiznali, že se účastnili jako aktivní sportovci a členů týmu Telekom dopingu.

Universita Freiburg ukončila spolupráci s lékaři Schmida a Heinricha.

Pro milovníky cyklistického sportu z toho všeho zbývá vlastně jen malá, ale stejně nějaká naděje, že se ten sport očistí i mezinárodně a začne na nové bezdopingové, rovině. Naděje umírá poslední, já si ale bohužel myslím, že tahle naděje fanoušků cyklistiky se po nedlouhé době ukáže být iluzí...