A to je to podstatné, pane Zekle. Strany mají soutěžit. Strana, která bude vládnout, bude vždy v takové soutěži nucena oslovit nikoli jen tvrdé jádro svých voličů, které ji bude volit vždy, nýbrž i voliče druhých stran a voliče nerozhodnuté. Krásně to bylo vidět teď na Sarkozyho volební kampani a na jeho brilantním tahu, když při sestavování vlády povolal i lidi z jiných politických stran. Potřebuje totiž vyhrát parlamentní volby. A až je vyhraje, tak bude stále pod veřejným dohledem a nebude se moci vymlouvat na toho či onoho -- bude nést odpovědnost. To je slovo, které česká politika nezná díky systému, který zde panuje. Strany nestojí proti sobě v soutěži o občana, nýbrž stojí v zákulisí spolu proti občanovi. Žádná z nich nemůže vládnout podle svého programu, a tak nést odpovědnost, proto vládnou spolu a kují pikle.

Když v minulých prezidentských volbách ve Francii stáli proti sobě Chirac a Jospin, kteří pro voliče zřejmě představovali Francii nesoutěživých, žvanivých, v zákulisí dohodnutých elit, které studovaly tu samou vysokou školu a zastávaly velmi podobné názory, byla tak mizivá volební účast, že do druhého kola prošel Le Pen. Tak vypadá krize demokracie. Demokracie totiž potřebuje jasnou soutěž, jasnou odpovědnost, jasnou důvěru, jinak se z ní stane pouhá kleptokracie a plutokracie, resp. extremistický režim.

Abychom měli koho volit, musíme nejprve změnit pravidla. Naše vrcholné politiky bude lze vychýlit ze setrvačnosti jen tím, že jednoho dne část z nich dostane jasnou odpovědnost a část z nich se o ni bude s těmi prvními transparentně a jednoznačně bít. Bude to pro ně i pro nás krajně nezvyklý, nicméně osvobodivý pocit. Naše demokracie bude konečně stát na nohách a nikoli na hlavě.