Zvláštní vztahy mezi Tonym Blairem a Georgem Bushem jsou většinou vnímány coby psovská oddanost prvně jmenovaného. Karikaturista Steve Bell to v deníku Guardian vyjádřil se sarkasmem sobě vlastním: Na obrázku s titulkem Poslední oficiální schůzka Blaira a Bushe vyobrazil britského premiéra jako ... psa.

V témže listě vyšel v sobotu 19. května 2007 kritický článek s názvem Špatné zprávy z Basry, který se, s odkazem na reportéra Ghajtha Abdula Ahada pobývajícího po devět dní v Iráku, ptá, jaká že je to vlastně situace, za níž se britské jednotky začínají stahovat z Iráku:

Je to scéna, kdy tři muži vystoupí ze dvou nových policejních terénních aut, připraví dvě rakety Kaťuša, odpálí je na britskou základnu a odjedou? Nebo generál ministerstva obrany, který zdraví našeho reportéra slovy "Vítejte v Tehránu" a pokračuje vysvětlením, že 60% jeho úředníků jsou členové milicí, že téměř všichni policisté ve městě jsou gangsteři a že policie je rozdělena mezi [politickou stranu] Fadhila kontrolující ropné terminály a muže Muqtady 's-Sadra, kteří kontrolují přístavy?

Článek dále reprodukuje údaje a argumenty, jež mají doložit, že situace s Iráku se zlepšuje: Počet nově vycvičených vojáků a policistů, existence vlády a ústavy a mnohé další. Do kontrastu ale vzápětí staví to, o čem se v západním tisku příliš nemluví:

Sunnité vykazují pozoruhodnou schopnost se přeskupovat. Byli vytlačeni z Baghdádu, ale v pátek 18. května v počtu 50 zaútočili na americkou základnu v Baqúbě. Američané pořád pátrají po třech svých vojácích unesených před týdnem. Moc v Iráku je tak rozptýlena, že nemá smysl mluvit o jednom odboji nebo o jedné občanské válce. Podle Garetha Stansfielda bojují Ší`ité a Sunnité o kontrolu nad Baghdádem; Kurdové bojují proti Arabům v Kirkúku a možná také v Mosulu; Sunnité bojují proti americkým vojákům ve středním a severním Iráku; as-Sadrovi Ší`ité bojují proti americkým a britským jednotkám na jihu; síly sunnitských klanů bojují proti sunnitským islamistům z al-Qáidy; ší`itské milice bojují jedna proti druhé na jihu; a nekontrolovatelná kriminalita je všude.

Další zpochybnění čehokoli, co by se dalo označit za pozitivní vývoj v Iráku, přinesl v úterý 22. května 2007 článek listu San Francisco Chronicle, který, s odvoláním na Hearst Newspapers, informuje o pozvolném zvyšování počtu bojových jednotek v Iráku. Bushova administrativa v tichosti prodlužuje službu vojáků z 12 na 15 měsíců a zároveň připravuje přísun dalších brigád. Kolem vánoc by tedy Spojené státy mohly mít v Iráku k disposici na 28 bojových brigád, přičemž celkové množství vojáků by činilo asi 200 tisíc. Jde o rekordní počet, který Spojené státy neměly na místě ani v době invaze v roce 2003. Jak ovšem list podotýká, americká administrativa se k jakýmkoli dohadům na toto téma odmítá vyjadřovat.

Informace o dvojnásobném zvýšení počtu bojových jednotek USA v Iráku opakuje ve středu 23. května deník Guardian. Simon Tisdall v něm uvádí, že Bushova administrativa hledá cesty, jak stále se zhoršující konflikt v Iráku "internacionalizovat". Spojené státy se prý nejspíš obrátí na OSN, aby pomohla prostřednictvím humanitárních organizací a případně též mírotvornými silami pod muslimským velením. Dále budou Spojené státy usilovat o podporu členů Rady bezpečnosti, Japonska, Německa a také Sa'údské Arábie. Větší roli by měla hrát Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Americké jednotky by se měly začít stahovat z bojových linií a měly by být nahrazovány iráckými jednotkami zaštítěnými zvýšeným počtem amerických poradců. Zoufalost Bushovy administrativy, která stojí tváří v tvář blížícím se prezidentským volbám a volbám do Kongresu v roce 2008, ilustruje nejlépe skutečnost, že Spojené státy začínají vyjednávat se Sýrií a dokonce i s Íránem.

Tlak demokratů ovládajících Kongres na jedné straně a zjevná vojenská, ekonomická a politická neudržitelnost stávající okupace Iráku na straně druhé vysvětlují, proč je pro George Bushe, Dicka Cheneyho a na ně napojené firmy tak důležité, aby irácký parlament co nejrychleji přijal zákon legalizující krádež irácké ropy nadnárodními společnostmi na desítky let dopředu. Jak upozornil již na sklonku roku 2005 Stan Goff, pokud by byl navrhovaný zákon schválen, Irák by fakticky přišel o jakoukoli kontrolu nad svým bohatstvím. Na nevýhodném prodeji ropy prostřednictvím tzv. production sharing agreements (PSA) by tratil desítky až stovky miliard dolarů, zatímco míra návratnosti prostředků investovaných ropnými společnostmi by se pohybovala mezi 40% a 160%, což je mnohem víc než obvyklá minimální návratnost činící asi 12%.