Estonsko je společně s Českou republikou členem EU i NATO. Je to země s velmi podobnou živou historickou zkušeností. Pokud ale před většinou Čechů řeknete Estonsko, nejspíše nebude nikdo z nich znát více než geografickou podobu a snad ještě třeba několik historických nebo recentních fakt vytržených z jakéhokoliv kontextu. A bude to tak ve všech zemích, které nejsou blízkými sousedy Estonska, tedy kromě seskupení zemí okolo Baltu. Vzhledem ke střední Evropě je to daleko izolovanější kout světa a snad i proto a pro vědomí vlastní bezvýznamnosti jsou Estonci tak příjemně pokorní. Nemyslí si, jako mnoho směšných postaviček žijících na malém plácku přilepeném z východu k Německu, že střed světa je právě tam, kde zrovna stojí. Právě naopak, silným kulturním rysem je pokora, ale v žádném případě odevzdanost. Což koneckonců vede k přesvědčení, že k cíli vede dlouhé a těžké úsilí. Jedná se o zemi, která velmi dobře sdílí určité postavení v hierarchii národů s postavením České republiky, jen by se vlastně dalo říct, že zoufalejší. Přesto se zdá, že i pozice vždy částečně hostů ve vlastní zemi může být svým způsobem optimističtějším východiskem pro budoucnost, než v případě lepší startovní čáry.

Tallinn je skutečně hodně ruský, podle odhadů je ruský z padesáti procent jeho obyvatelstva. Představa, že by v Praze žila polovina příslušníků jiného národa, je pro současnou českou společnost těžko představitelná. Přesto to velmi podobně v nedávné historii bylo a bylo to jistě považováno za stav, s nímž je třeba se nějak vyrovnat. Zatímco Čechy tohoto problému "zbavila" druhá světová válka, Estonci s ním žijí dále a jejich cesta, jak se s ním vyrovnat, nemůže rozhodně počítat s nějakým jednorázovým a ultimátním řešením. Jejich cesta bude muset být vždy někde na hranici diplomacie a sofistikovaného, dobře maskovaného kulturního nátlaku. Zdá se, že jsou si dobře vědomi, že řešení jejich problému je tancem mezi velmi, velmi choulostivými vejci. Nedávno se jedno nakřáplo a bylo zle. Pouliční nepokoje vyvolané přestěhováním pomníku sovětského vojáka z z květinového záhonu naproti národní knihovně, z místa položeného jen pár set metrů pod budovou estonského parlamentu, bylo připomenutím, že problém nekončí.

Estonským problémem je Rusko. V Estonsku totiž žije mezi dvaceti pěti až třiceti procenty Rusů (statistiky se rozcházejí a přesné číslo není známo), což je pro zemi, která čítá asi jeden milion tři sta tisíc lidí, hodně velké sousto. Velké sousto je zejména pro udržení vlastní kulturní identity, takže i když je zde každý třetí, někdy čtvrtý člověk etnickým příslušníkem jiného národa, estonština patřící do skupiny ugrofinských jazyků je zde jediným úředním jazykem. Z hlediska práv tak silné minority by se určitě mohlo jednat o diskriminaci, z hlediska vnitřního estonského pohledu je to nutnost.

Rusko je ale také zároveň (vedle Finska) největším obchodním partnerem Estonska a největším sousedem. Obrovská země na východě, která strávila už tolik malých nárůdků, jako jsou Estonci. Ostatně Estonci vědí, jaké je to být uvnitř. A považují také za samozřejmé, že si nelze vyčítat, pokud se tomu snažili bránit, třebaže to bylo bok po boku nacistického Německa. Na historii se samozřejmě dá dívat velmi odlišně a mnohost pohledů je možno ilustrovat (zde a zde), určitě ale ne v konečném výčtu vyjmenovat. Je pravda, že Estonci příliš necítí vnitřní rozpor z jejich postavení během druhé světové války, které s sebou neneslo pouze a jen boj za osvobození, ale také podíl na systematickém vyvražďování židů. Možná je ale pro Estonce jednodušší to nevidět a necítit vinu než třeba pro Slováky. Cítí to tak, že na výběr neměli a vzhledem k nedávné minulosti, která je v Estonsku vzhledem k silné ruské menšině daleko živější než třeba ve střední Evropě, to stále ještě částečně cítí. Jak napsal jeden estonský básník, Estonci jsou jako netopýři, kteří se ocitli uprostřed války krys s vránami.

Je však potřeba vědět, že estonský národ je velmi životaschopný. Při jeho početní nepatrnosti a při střídání vlivů dánských, švédských, německých a ruských, které po většinu času znamenaly omezení národnostní suverenity (Estonci poprvé zažili samostatnost až ve dvacátém století) je malým zázrakem, že tento národ existuje a že se mu daří. Materiálně chudá historie je při příjezdu z míst, kudy procházel hlavní voj historie, zřetelná na první pohled. Tallinn je město, které sice nepostrádá dlouhou historii, ale postrádá její honosnost. Staré město obehnané středověkými hradbami, ze kterého trčí k nebi dlouhé štíhlé věže podobné minaretům, nemá žádné bohaté paláce typické pro Prahu. Strohost a nenápadnost staveb z dávné historie je pro člověka zvyklého na majestátnost na první pohled nezajímavá a asi nejvíce upoutá v prvním seznámení ruská pravoslavný kostel byzantského střihu s typickými cibulovitými věžemi, vedle kterého se skromně trčí estonský parlament. Srovnání těchto dvou budov je téměř dokonalým obrazem estonské historie a vztahu ke svému osudovému sousedu.

Po několika dnech si ale uvědomíte, že ona strohost v sobě nese také určitou krásu a pompézně působící pravoslavný kostel bude čím dál víc působit jako architektonicky rušivý element. Zvlášť, když se podíváte dovnitř těchto budov, kde se strohost opakuje a kde vytváří neuvěřitelně příjemný, čistý a přitom velmi esteticky silný prostor, který je přes svou historičnost jakýmsi předobrazem moderního designu. Tyto interiéry postrádají svíravost způsobenou tlakem těžké hmoty a místo toho nabízejí vzdušnost a lehkost.

Stavby moderní architektury si tento prvek osvojily a do doby globalizačně unifikovaných velkobudov ze skla, oceli a betonu se v Estonsku stavěly velmi zajímavé domy, jejich častým dominantním prvkem je rotunda v průčelí, od které se do stran rozbíhají zdi, ať už je situována do rohu nebo rozděluje zeď v půli. Je vidět i to, jak blízký je Estoncům funkcionalismus. Když se k tomu připojí stále ještě častá a mnohdy zachovalá původní dřevěná zástavba, na kterou v našich končinách a nejsme vůbec zvyklí, celkový kolorit nabude zajímavé chuti.

Nejzajímavější na celém Tallinnu je právě to, jak se čas v podobě architektury vrství mnohdy na velmi malém místě. Nacházet takové pohledy je velmi příjemné. Přitom stačí podejít pěšky krátkou procházkou na pláž, přičemž si zároveň projdete novým rušným centrem Tallinnu. I přesto ale neztratíte dojem, že Tallinn je nesmírně klidné město. Pokud se vrátíte zpět cestou přes park a estonsky skromnou vilovou čtvrť, tento dojem se pouze utvrdí.

I přesto, že Tallinnu z urbanistického hlediska nic nechybí, není pro intelektuálně naladěné Estonce jediným kulturním centrem v zemi. Mnozí z nich daleko raději hledí k Tartu, k městu stromů, řeky, dřevěných domů, největší univerzity v zemi a ministerstva školství vzdáleného téměř dvě stě kilometrů od Tallinnu. Cesta tam je vzhledem k živé, zelené, vzdušné a jednotvárné krajiny bříz a luk velmi meditativní a podle vtipného estonského bonmotu je zajímavá nejvíce tím, že ničím zajímavá není.

Je pravda, že toto město působí ještě daleko odlehčenějším dojmem a pro mnohé jeho obyvatele může být skutečně těžké dýchat v neporovnatelně větším Tallinnu. I tato skutečnost, takový malý kulturní exil ve vlastní zemi, je velmi symbolický. Pokud se podaří z Voroněže přivést zpět do místního muzea sovětským svazem zkonfiskované artefakty, které trochu rozveselí dnes velmi smutný pohled na tři skromné místnosti zaplněné vesměs sádrovými odlitky římských motivů, bude koncentrace estonského kulturního bohatství v Tartu ještě vyšší.

Estonsko se určitě nemůže chtít vyrovnávat s ostatními poukazováním na to, co bylo. Všichni to ale zdá se vědí a tak se daleko víc soustředí na to, co bude. Estonci jsou velmi pracovití, je běžné, že děti si už od svých třinácti let shánějí práci. Místní samosprávy v létě organizují pracovní kempy pro teenagery. V České republice to možná většině lidí asociuje socialismus, pravda je ale taková, že je o tuto nabídku velký zájem. Když byl na internetu zveřejněn přihlašovací formulář s šesti a půl tisíci pracovních brigád, do hodiny byla nabídka rozebraná.

Estonci také jdou cestou rozsáhlých investic do vzdělání a kromě peněz z fondů EU, které se snaží přinést a efektivně využít, dávají do vzdělávání také okolo šesti procent HDP. Co to znamená? Znamená to tolik, že i někdo, kdo je ještě daleko "bezvýznamnější", může být v mnoha ohledech velmi inspirativní...