A pak to přijde, třeba zrovna mrtvice a všechno je najednou ze dne na den jinak. Samostatnost se v okamžiku mění v ponížení, dosud zdraví a samostatný důchodce se stane závislým na druhých.

Najednou ale není nikoho, kdo by pomohl, kdo by podpořil vůli k životu, protože děti mají přece své existenční starosti a musejí třeba podnikat. Mají své náročné manžely, manželky a v bytech fotografie usměvavých a šťastných rodičů, jimž každé donesené chlebíčky zasmrádnou, protože už je nemají čím strčit do pusy. Izolace, samota, beznaděj a nemocnice.

To je realita, odpovědnost přejímají profesionálové a nemocný člověk se ocitne v samém centru systému našeho zdravotnictví. Staří lidé čekají, jejich milující děti se obhajují, lékaři léčí a zdravotní personál ošetřuje. Nemocnice jsou plné doufajících duší, osobních bolestí, rozčarování a zklamání. Napřed vůle, snaha vzdorovat údělu, potom skepse a nakonec apatie, útlum, sem tam podpořený sedativy a nezájem. Léčit člověka, který z různých důvodů vzdal svůj vlastní život, jde ale jenom velmi obtížně.

Nemocnice jsou plné tohoto pokrytectví, jehož se všichni svorně účastní, zdravotníci i příbuzní. Falešné naděje, představy, přání, mlčení o podstatných věcech a hlavně strach. Jenže mezi tím vším je starý člověk, jehož se vše bezprostředně dotýká. Je vytržen ze svého přirozeného prostředí a v každodenní ubíjející pasivitě odsouzený k dívání do stropu. Občas ještě vzdoruje osudu, pasivitě na lůžku, občas ještě psychika reaguje nepřiměřeným způsobem na vnější negativní podněty, když třeba sestřičky jednají odměřeně či arogantně.

A pak je slyšet směrem k pacientovi třeba ono "Ta už jíst nebude!", jako se mi to stalo minulý týden v jedné raději nejmenované pražské nemocnici. K čemu je platný Etický kodex práv pacientů, v němž se praví, že pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním kvalifikovanými pracovníky, stejně jako má právo na jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se zdravotník rozhodl k nestandardnímu postupu, což odmítnutí oběda člověku, který se sám jen špatně nají, jistě je.

Je to v lidech a jistě ne všichni zdravotníci jsou necitlivý k osudu svých pacientů, ale náš zdravotní systém v pořádku není. Staří nemohoucí lidé v nemocnicích jsou ztracené duše, nikým nečekané, protože rozchodit a rozhýbat mrtvici je řehole.

Jsou to hodiny a dny trpělivé práce, pochopení, někdy dokonce bez vidiny podstatného úspěchu. Ale co najednou s nimi, v tom našem šťastném bezproblémovém světě? A tak nakonec mnozí končí znehybněni v léčebnách pro dlouhodobě nemocné a čekají, zatímco jejich děti je ujišťují, že vše se časem v dobré obrátí. Možná se jednou zamyslí, ale až sami budou v podobné situaci.