Naděje milionů amerických voličů a dalších lidí na celém světě v "demokratickou alternativu" zahraničního kurzu Spojených států byla zmařena, neboť její symboly - žhavá kandidátka na úřad prezidenta Hillary Clintonová a senátor Barack Obama - své voliče podtrhly nejen suchou argumentací v kauze Írán s tím, že "všechny možnosti řešení krize jsou na stole (včetně nukleárního útoku na Írán)."

V přibližně stejnou dobu bylo íránskými jednotkami zajato 15 britských námořníků pohybujících se, podle jejich slov, v iráckých vodách, nepříliš daleko od vod íránských. Média tomuto incidentu samozřejmě věnují nadstandardní pozornost a již tak vyhrocená nenávist vůči všemu íránskému balancuje na pokraji exploze.

Souvisí snad spolu ony uvedené události? Domnívám se, že ano. V kontextu jde o další z mnoha kroků Spojených států a Velké Británie otřást nedemokratickým, ale suverénním státem. Nabubřelá kampaň v podobě sankcí uvalených na Írán mezinárodním společenstvím (rozuměj -- Spojenými státy a Velkou Británií) se téměř podobá té, jež předcházela útoku na Irák. Opět tuto kampaň provádí lživé argumentace, mýty a polopravdy.

Írán vehementně odsoudil útoky z 11.9.01, souhlasil se svržením Saddámovy tyranie, zavrhoval teroristické praktiky Al Kajdy, byl k ruce Spojeným státům na bitevním poli a získal ostruhy za rekonstrukci válkou poničené infrastruktury v západním Afghánistánu. V roce 2003 byl ochoten vyjednávat se Spojenými státy o mírovém obohacování uranu a jako dlouholetý člen Smlouvy o nešíření jaderních zbraní (NPT) spolupracoval s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (IAEA), přestože jej prezident Bush o rok dříve stigmatizoval zařazením do Osy zla. Následovala radikalizace íránského "umírněného" režimu a spolu s otevřeným nepřátelstvím ze strany Bushovy administrativy učinila přítrž slibným diplomatickým jednáním.

Írán od té doby čelí diplomatické válce ze strany USA, VB a Izraele a s napadením Iráku coby "žába sedící na ropném prameni" uprostřed trasy dodávající cennou tekutinu z chudého Východu na bohatý Západ horlivě zbrojí neboť, jak prohlásil jeden izraelský vojenský historik, by "v opačném případě, za situace držení v šachu nepřítelem, byl šílený (mluvě o Izraeli a jeho ilegálně vyvinutém jadernému potenciálu čítajícím na dvě stě hlavic)."

Je těžké nepodlehnout mediálnímu džihádu, který fabrikuje organizace AIPAC ( izraelská lobby mající enormní vliv a zastoupení v Senátu a Kongresu při formování pro izraelské, proti palestinské a proti íránské politické vůle na Blízkém a Středním východě). Tato selektivní propaganda je šířená celoplošnými listy jako Wall Street Journal, Foreign Policy, Washington Post, New York Times a zpravodajskými stanicemi jako CNN a Sky News a izraelskou vládou po mnoho let, jak dokresluje výrok bývalého izraelského premiéra Ehuda Baraka pro dokument BBC: "ze strachu před íránskými bombami máme právo uchýlit se k taktickému nukleárnímu útoku v sebeobraně."

Prezident Amhadinežád svými nevhodnými, avšak překroucenými výroky symbolizuje nového Hitlera, ačkoliv má v zahraniční politice Íránu zanedbatelný vliv, na rozdíl od skutečného vůdce země ajatolláha Chameniího, jehož odsuzující rétorika Ahmadinežádových promluv a smířlivá gesta vůči Západu jsou oficiálními médii ignorována (íránský prezident nemluvil o vymazání Izraele z mapy, ale o tom, že režim v Jeruzalémě bude jednou odstraněn z mapy historie, jako Sovětský svaz, na rozdíl od ultrakonzervativních rabínů, kteří otevřeně volali po vyhlazení Arabů, aniž by se zvedla vlna kontroverze a odsudku).

Podle nejmenovaného důstojníka CIA a listu London Sunday Telegraph Spojené státy již nějaký čas poskytují finanční dotace, zásoby a trénink separatistickým a teroristickým skupinám na území Íránu, sestávajících se z příslušníků kurdské, azerijské, arabské a balučijské národnosti, jejichž krajané tvoří 40% obyvatelstva Íránu. Tyto destabilizují chod země "zevnitř" ozbrojenými útoky na íránské gardy, umísťují výbušniny ve vojenských objektech, odpalují auta, unášejí civilisty a cíleně zabíjejí vojáky a vládní úředníky. Některé z těchto skupin jsou navíc v přátelském kontaktu s Al Kajdou. Z provádění těchto praktik v Iráku je však paradoxně Bushovou administrativou viněn právě Írán

Nedá moc práce si představit, kdyby se obdobně dělo na území USA nebo Velké Británie. Hysterická média by bila na poplach a masivní bombardování by srovnalo Írán se zemí, patrně s velkou podporou "civilizované" a "spořádané" západní společnosti.

Plánovaný americký útok na íránská jaderná zařízení by si podle zprávy Výzkumné skupiny univerzity v Oxfordu (Oxford Research Group), nazvané Írán: následky války (Iran: Consequences of a War), vyžádal 10 000 lidských životů. Tato zpráva byla zpracována na podkladě materiálů poskytnutých Pentagonem. Dále je zde uvedeno, že bombardování, i pokud by bylo provedeno precizně, mohlo by, jak udáno autorem zprávy, profesorem mírových studií na univerzitě v Bradfordu Paulem Rogersem, způsobit "extrémně nebezpečný konflikt, který by mohl vyústit v dlouhodobou vojenskou konfrontaci s účastí Izraele, Libanonu a dalších zemí v Zálivu."

Pakliže by byl zasažen nukleární reaktor v Bushehr, tak radioaktivní mrak by mohl zamořit značnou oblast v Zálivu. Írán by mohl odpovědět sebevražednými nájezdy motorových člunů a zřejmě i drastickým zvýšením cen ropy. Došlo by pravděpodobně k stejné situaci jako v USA po útocích z 11.9.01. ; Íránci by se semkli kolem prezidenta Ahmadinežáda a v islámském světě by se ještě mohutněji zjitřila nenávist vůči všemu americkému, což za situace, kdy v regionu, podle specialistů z CIA, může dojít k rychlé výrobě tzv. "špinavé bomby" a teroristickému činu, mnohem ničivějších rozměrů, než z 11.9.01.

Írán by také asi vystoupil z NPT a urychlil svůj jaderný program. Zpráva končí slovy, že by se tomuto scénáři mělo za každou cenu předejít všemi dostupnými diplomatickými prostředky, jakkoliv obtížnými.

Nemohu se ubránit domněnce, že zajetí 15 britských námořníků poté, co se v Zálivu objevila druhá americká letadlová loď a nastaly vojenské manévry a personál britské vojenské základny v Kataru byl zmobilizována, představuje cosi jako vhodnou záminku a ospravedlnění vojenského útoku na suverénní Írán, přihlížeje k nezáviděníhodné situaci britských rukojmí.

Podobně v roce 1964 posloužil tzv. Tonkinský incident americkému prezidentu L.B. Johnsonovi, kdy došlo k údajnému útoku na americkou válečnou loď, oficiálně vyhlásit válku jižnímu Vietnamu, ačkoliv již od druhé poloviny 50.let zde, na území bývalé francouzské državy, ustanovili Američané represivní diktaturu, která masakrovala desetitisíce civilistů, a již v roce 1962 tu nařídil prezident Kennedy plošné bombardování a vyhlásil chemickou válku, která si dodnes vyžádala narození přes půl milionu znetvořených dětí, k vyhrocení bombardovací kampaně a započetím gigantické tragédie.

Mám za to, že v Íránu již válka probíhá, i když "nízké intenzity", avšak budoucnost, na základě předešlých zkušeností, může uštědřit ránu i takovým ultrapravicovým maniakům, jako jsou Dick Cheney nebo Donald Rumsfeld.