Pan Zimonjic se nezabýval otázkou, zdali se jednalo o nepříjemnou náhodu, že se britští námořníci dostali nevědomky do íránských výsostných vod ani o to, zdali měli britští námořníci pomoci americkému prezidentovi vyhrotit jeho vztah k Íránu, jak jsme předpokládali my, kteří jsme během svého života poznali řadu různých incidentů. Kanadský reportér v Londýně si všímal toho, že se britský ministerský předseda Tony Blair i určitý druh britských novin snaží déle než týden podnítit zájem čtenářů o incident, při němž Írán zadržel ve svých vodách 15 britských námořníků včetně jedné námořnice. Stále to není to pravé, zájem je přes veškerou snahu slabý a nikdo se nechystá proti Íránu demonstrovat. Není to ale tím, že by občané neměli zájem o to, jak si vedou jejich vojáci a vojačky. Podporují své ozbrojené síly, ne však důvod, proč jsou britští vojáci ještě stále v Perském zálivu.

V době před invazí do Iráku ignoroval Tony Blair protiválečné demonstrace téměř milionu britských občanů, kteří se ho snažili odvrátit od toho, aby se přidal k americkému prezidentovi Bushovi. Blairovi lidé ale vydali nepravdivé informace, jimiž dezinformovali zemi i parlament a ten potom hlasoval pro invazi. Pan Blair nejednal ve shodě s Organizací spojených národů (OSN). Lži o zbraních hromadného ničení a různé druhy klamání, které měly podpořit důvody pro válku jakož i Blairovo pohrdání OSN z něho samotného udělaly bezmocného politika, který se podobá Anthonymu Edenovi v r. 1956, kdy egyptský prezident Abdel Nasser přinutil Británii, aby se vzdala svého rozhodování o Suezském kanálu. Írán se možná dopustil chyby tím, že nyní zajal britské námořníky, ale pan Blair ztratil jakoukoliv morální autoritu, aby mohl ovlivnit výsledek tohoto incidentu.

Podle pana Blaira jsou snímky zajaté námořnice, matky Faye Turneyové, kouřící cigarety s hijabem na hlavě jejím zneuctěním, protože odporují Ženevské konvenci. Zdá se, že by se pan Blair sám rád dostal na titulní stránky novin, jak nabádá občany, aby byli pobouřeni snímky, na nichž je jeden člen britské posádky zneužíván. Úsilí novin i pana Blairy bylo zatím neúspěšné. Podle reportéra Zimonjice je problém v tom, že i když je vedoucí námořnice Turneyová zřejmě nucena sdělovat, kde byla ona i její kolegové v době, kdy je zajaly íránské síly, s velkou pravděpodobností se s ní zachází v zajetí dobře. Pochopitelně je velice vystrašena podobně jako její kolegové a určitě toto zajetí na nich všech zanechá stopy na celý život, ale jejich záběry v britské televizi nejsou ničím takovým, co by mohlo šokovat britské diváky.

Britská veřejnost již dostala velkou dávku nekonečného řetězce otřesných snímků z Perského zálivu a jeho okolí od samého začátku války. Hlavy britských občanů byly stínány iráckými teroristy a iráčtí muži byli mučeni ve vězení Abu Ghraib - to jsou jen dvě zmínky o utrpení lidí v Iráku. Na jiném snímku, který často rozčiluje britské diváky, jsou ukazováni muži v oranžových kombinézách s maskami na tvářích, kteří jsou nakrátko připoutáni k řetězům - a ti všichni žijí už pět roků v kovových klecích amerického koncentračního tábora v Guantanamu na Kubě bez jakéhokoliv zákonného postavení, ať amerického nebo mezinárodního. Pan Zimonjic přiznává, že v Guantanamu nemíří na ty vězně britští strážci, ale neochvějná podpora, kterou pan Blair poskytuje americkému prezidentovi Bushovi mu odebrala politickou moc jak v Británii tak i v zahraničí.

Británie utrpěla v minulém týdnu neúspěch, když se marně snažila přesvědčit Radu bezpečnosti, aby se použilo slova "deplorable" (žalostný) ve dvouvětné zmínce o incidentu s Íránem. Dosáhla pouze toho, že bylo použito výrazu "grave concerns" (silné znepokojení), k čemuž se požadovalo, by byl zajatcům povolen přístup britského konzula. Je těžké představit si, co mohl pan Blair očekávat od orgánu OSN, t.j. organizace, kterou tak bezohledně odstrčil stranou, když se rozhodl poslat britská vojska do Perského zálivu "o své újmě". Jakmile došlo ke skutečné srážce zbraní, pánové Blair a Bush ignorovali nejen přání OSN nýbrž i přání nejbližších britských partnerů v Evropské únii (EU), t.j., Francie a Německa. Když poslal pan Blair britské vojáky do Iráku, neměl k tomu podporu ani OSN, ani EU, ani NATO a dokonce ani většiny svého vlastního obyvatelstva. Je tedy nyní velice ironické, že se dnes obrátil pan Blair se žádostí o pomoc právě na organizaci, od níž se furiantsky odvrátil již v r. 2003.

Zdá se, že si pan Blair neuvědomil, jaké to má následky, když se člověk nejdříve vychloubá, že do toho jde sám aniž uvažuje, co soudí jiní: je v tom potom opravdu sám bez ohledu na to, jak špatně se jemu vede. (Totéž platí i pro prezidenta Bushe, jehož halasné vychloubání v televizi o tom, že do toho půjde sám i kdyby se k němu nikdo nepřidal, si dodnes pamatujeme.) Aby se zabránilo nepříjemnému osamocení, když to nejde podle předpokladů, je jedním z důvodů, proč se vytvářejí silné mezinárodní koalice a dohody o vojenské spolupráci. Ty potom zaručují podporu, když je třeba vyvíjet nátlak na země, jako je dnes třeba Írán. Británie potřebuje takový tlak vyvinout, ale není toho schopna. (Jako obvykle, Kanada zaskakuje tam, kde může posloužit těm mocnějším a tedy v minulém týdnu si povolal kanadský ministr zahraničních věcí Peter McKay íránského vyslance, aby mu za Británii "ostře domluvil". Pan Zimonjic by našel v Kanadě vděčné náměty pro svou kritiku.)

Pan Blair nyní pohrozil, že jakékoliv íránské otálení s vyřešením incidentu se zajatými britskými námořníky bude znamenat, že se přejde od diplomatického úsilí "k jiné fázi", což se panu Zimonjicovi jeví jako planá hrozba. Skutečně nepříjemná je usilovná snaha Íránu získat nukleární zbraně, i když Írán podepsal dohodu o jejich nešíření. Američané sami vytvářejí takové podmínky, aby si řada jiných států přála takové zbraně mít už z toho důvodu, aby s nimi Američani zacházeli méně velkopansky. Za této situace je problém britských námořníků v íránském zajetí dosti podružný. Británie vedená Tonym Blairem je vojensky příliš slabá na to, aby mohla zajatce získat násilím, politicky je příliš izolovaná k tomu, aby mohla Írán dostatečně ovlivnit, aby je propustil, a morálně není natolik na výši, aby mohla vůbec klást požadavky. Záležitost 15 britských námořníků je nyní v rukou Íránu a panu Blairovi zbývá jediná možnost, kterou poskytuje diplomacie. Jinde jsme četli, že prosté uznání chyby - že se totiž dostali britští námořníci do íránských vod - a omluva mohly znamenat jejich rychlý návrat domů.