Ve srovnání s tím, co se děje v Africe, musí střízlivý člověk dojít k názoru, že jsme se my Evropané, obzvláště Češi, máme-li mluvit za sebe, zbláznili a trpíme nevyléčitelným šílenstvím, proti kterému je africká epidemie AIDS jen pouhou neškodnou rýmou.

Duševní zaslepenost kombinovaná s národnostní hrdostí je vskutku udivujícím jevem dekadentní ubohosti. Dokáže dokonale zamžít zrak úzkoprsých lidí. Proč mne toto napadlo v souvislosti s Afrikou? Vzpomněla jsem si totiž na jednu starou knihu od českého autora Emila Holuba, kterou jsem v dětství četla. Byla to velká a tlustá kniha, která byla plná zajímavých litografických obrázků. Bylo to sice dost rozvláčné čtení od odvážného českého cestovatele, který pronikl do panenského srdce černé Afriky a snad až na její nejvzdálenější jižní cíp.

Emil Holub je jistě slavný a vážený vědec. Jako mnoho další českých i jiných cestovatelů, které obdivujeme a jsme na ně hrdí. Ale, kdyby je raději všechny vzal čert! Objevili třeba zmíněnou Afriku a zároveň ji tím zničili. Nám to však nevadí. My máme jiné starosti a umírající černí lidé Afriky nás nezajímají. Nemáme s nimi přece vůbec nic společného. Ovšem mimo těch několik poštovních Holubů, kteří nám o Africe a jejím ohromném přírodním a lidském bohatství přinesli první zprávy. Že tam dnes trpí nějací černí lidé, je přece jejich problém. My máme svých starostí dost. Je to přece jejich vina, že nechtějí tak "poctivě pracovat" jako my celá staletí (na devastaci planety).

Jsme-li rasisty, ať zjevnými nebo skrytými, proč se ta černá staletí nestaráme o svoji vlastní rasu a nenecháme ty ostatní v jejich přirozeném teritoriu žít a třeba se i pojídat? Jejich věc, ne? Co lepšího než kanibalizmus jsme jim přinesli?

Jak málo však stačí, aby celá vina padla na naši hlavu. Podobně jako na vahách, kde několik gramů převáží tisíce tun rozložených rovnoměrně na obou jejich ramenech. Nějak jsme zapomněli na svoji vinu. Třeba na masakry slonů jen ze záliby po tisících kusech, které máme za sebou, jako krvavou stopu na naší spící černé duši. My jsme je přece osobně nestříleli. Nám stačí chodit na ryby a na fotbal.

Je až zarážející, jak v nás všech dokáže tvrdě spát bůh. Neprobere se k vědomí, dokud sám sobě nezpůsobí nesnesitelné utrpení. Teprve potom se trochu probudí, až prostřednictvím tzv. druhých sám sobě způsobí krutou bolest, kterou předtím sám činil tzv. druhým. Podivná duševní zpozdilost boha, který je vydáván za všemohoucího, vševidoucího, vševědoucího a nejprobuzenějšího. Zbytečnost, marnivost, arogance a hloupost jsou však jeho pravými atributy. Jako by nebylo na světě již dost přirozeného utrpení. Musíme jeho tíži umocňovat plytkou malicherností. Co na tom, že se náš bůh dříve nazýval nelítostným Hospodinem a dnes se od tmářství náboženského distancuje vědeckým, jako chytrý a rozumný Vědec, Ekonom, Politik, Úředník, Umělec, Celebrita či jiný V.I.P.?

Nám nestačí přemíra hoře kolem nás, v našem zevním fyzickém světě. Musíme vytvářet simulované mediální utrpení, které podobně jako norimberským trychtýřem lijeme do diváků napnutých na skřipec u televizích obrazovek. Nemají toho dost. Ráno chvátají k novinovému stánku a musí si koupit další dávky mediálního jedu, aby si spravili chuť a dali se duševně "dohromady". A mohli to "všechno" důležitě probrat při kávě v zaměstnání.

Přitom nejsme schopni si dát duševně dohromady, že na jednom rameni vah viny je náš plytký konzumní způsob života a na druhé straně je hoře třetího světa. Je až zarážející, jak podléháme magnetizmu jednoho polárního extrému a druhý polární konec světa nevidíme. A jestliže chceme konečně pomoci, zavážíme do námi zničených kontinentů další dávky naší toxické kultury, se kterou sami nesouhlasíme a která jej zničila a dále ničí, tak jako nás samotné.

Nic jiného nás nenapadne. Pouze vztek, když by nám někdo stavěl tváří v tvář zadání rovnice, které dobře známe a o kterém děláme, že se nás netýká a přitom nejsme schopni pochopit její správný výsledek a podle toho patřičně jednat -- především v sobě, před svým prahem.

Naše mládež i dospělí trpí relativním blahobytem a stresem ze soupeření a rozmazlenosti. Řeší to uvrháním sebe do závislé bytostné konzumní nebo drogové bídy. Ti, kteří jí v tomto úpadku pomáhají, také nemají dost blahobytu. Ještě na to nepřišli, že štěstí leží někde jinde, než v majetku a v arogantní skryté a zlé moci.

Co je zdravé to ničíme. Nedostatečné a nemocné, které by příroda ihned před nebo při narození vyřadila, naši řezníci a čarodějové zachraňují, místo abychom tvořili nové a lepší. Zdraví je největším nepřítelem nemocné společností a nemoci, která ji ovládá. Nižší kvalita díky svému entropickému rozkladu nenávidí vyšší.

Máme si plnit své šílené sny. Na kvalitu těch snů a těch, kteří jimi trpí, zásadně nehledíme. Vyvoláváme ve spotřebitelích extrémní a malicherné úchylky. Rádi je využijeme. Na tom přece stojí náš trh, naše ekonomická a politická vůle a síla. Máme si prý vážit toho, že nepatříme mezi dvě třetiny hladovějícího lidstva třetí kategorie, které trpí nouzí a nemocemi. Máme si vážit toho, že se můžeme ukájet konzumací zbytečných a nanicovatých požitků. Máme spát s klapkami na očích a s hlavou v písku a snít a snít.....

Máme si plnit své úchylné a rozmařilé sny. A naši hrdinové tak činí. Jejich ega se nadouvají pýchou nad svojí symbolickou sbírkou nicotných motýlů (požitků). Jenomže my nepatříme k jedné třetině lidstva, které si žije v relativním blahobytu, ale k lidstvu celému. My jsme přece lidstvo. Jsme lidstvo, kterému díky sobectvím potrefenému rozumu koncentrovanému v severních částech těla, hlavě a mozku, za živa uhnívají jeho černé spodní končetiny, které považuje za údy druhořadé kategorie; zatímco rozum a mozek spekuluje nad hmyzím sáním zevních nebo virtuálně simulovaných požitků.

Zvolili jsme si opravdu pěkné vzory, idoly a vůdce stáda. Nemyslím zevní volbou zastupitelů, hozením volebního lístku do urny vlastní duševní smrti, ale volbu, která je naprostým duševním souhlasem se stejnými "ideály". A oni, ti kteří se na nás ostatní dívají jako na ty druhé, dobře znají náš plytký duševní život a tak si vzájemně vycházíme vstříc a kráčíme ruku v ruce na široké cestě do pekla.

Máme nový pozdrav, který stále více slyšíme kolem sebe.: "Užij si to!" Zbláznili jsme se. Má to být podle naší choré psychiky jakési nesobecké přání (hloupého ega hloupému egu), aby si ten tzv. druhý také užil své degenerované nejapnosti. Tak si tedy užíváme tzv. štěstí, zatímco si třetí svět také užívá -- ale reálné bolesti. Připadají mi však ti zubožení a tiše trpící černí lidé Afriky šťastnější, než celá naše obarvená, načesaná, pomalovaná, potetovaná a cetkami ověšená či propíchaná kultura, která se snaží napodobit lid černé Afriky v jejich bývalém, někdy možná krutém, ale hrdém zjevu.

Černá smrt Afriky je však především naší vážnou duševní, citovou a morální chorobou. Je to černá smrt naší černé duše, od které odumírá hnitím naše tělo. Jak dlouho bude v našem moderním, civilizovaném, vědeckém a rozumářském povědomí trvat vymítání čerta ďáblem, vytloukání klínu klínem - proces negace negace, než se negací stane dobrem?