Tehdy jsme byli
zhruba na 70 procentech
evropské patnáctky. Dnes
jsme u 68 procent. Vezměme
si příklad Slovinska, se
kterým jsme byli zhruba na
stejné úrovni při porovnání
s EU-15. Ovšem Slovinci
se dnes už blíží k 75 procentům
výkonnosti někdejší
patnáctky. Svého času se
rozhodli pro postupné reformy
-- a dnes to nese ovoce.
Zatímco u nás je marně prosazoval
tým místopředsedy
vlády Vlasáka.
To je ovšem historie a na ní nic nezměníme.
Formovat můžeme leda tak budoucnost.Nepopírám, že zpoždění výkonnosti naší
ekonomiky v porovnání se standardem,
kterého dosahují v zemích EU-15, doženeme.
I když to bude ještě dlouhý proces.
Ale co je hlavní: nastoupený směr není
správný. My nesměřujeme k modelu sociálního
státu, který Evropu povznesl
na dnešní úroveň.Ovšem takzvaný sociální stát, který nazýváte
státem blahobytu, je podle liberálních
ekonomů v koncích. Například
Německo dnes přiškrcuje to, na co byli
Němci vždy tak hrdí: tedy sociální tržní
hospodářství. Na pořadu dne je omezování
státních výdajů, konec plýtvání...S tím zásadně nesouhlasím. Podle mého
přesvědčení ani Německo nedospělo k formě moderního sociálního státu. A to, co
dává na zpackané sjednocení s východním
Německem, to mu dnes schází na rozvoji
znalostní ekonomiky. Asi čtyři procenta
HDP. Rozhodně nejde hlavně o plýtvání.
Jde o to, zač jsou prostředky vynakládány.
Podívejme se na naši zemi. Za plýtvání
nemůžeme považovat investiční pobídky
a na ně navazující instrumenty, jakými jsou
podpora průmyslových zón a vytváření
pracovních míst. K tomu patří i podpora
výzkumu a vzdělávání vůbec.Porovnejme se raději se skandinávským
modelem, který je rozhodně mnohem
sociálnější než ten náš nebo dokonce i ten
německý. Na podporu vzdělávání a výzkumu
tam vydávají 10--11 procent hrubého
domácího produktu. My ani ne polovinu.
Tady máme co dohánět. I když se mnohé
zlepšilo. Dnes vysokými školami prochází
třetina mladé generace, zatímco před
listopadem 1989 to byla pouhá šestina.
Ovšem ve vyspělých zemích, například
v již zmíněné Skandinávii, se tento podíl
vysokoškoláků blíží polovině. Díky státním
výdajům jsme hodně pokročili v ochraně
životního prostředí. Prodlužuje
se průměrná délka života,
lepší se zdravotní stav obyvatel
včetně seniorů. To není
plýtvání, to jsou rozumné
a nezbytné výdaje.Ovšem hlavním cílem omezování
státních výdajů jsou
nadměrné sociální dávky,
o kterých bylo řečeno, že
jsou nemotivující, a to je plýtvání
par excelence.Ano, je to i plýtvání. Ale týká
se jen zhruba desetiny zvyšování
nákladů v takzvaném
solidárním systému. V soukromém,
tedy tržně orientovaném
systému, je plýtvání
mnohem větší. Uvedu příklad.
Režijní náklady solidárního
penzijního pojištění
spolknou jen tři až pět procent
pojistného. V soukromém
kapitálovém spoření na
důchod spolknou až 30 procent.
Ano, odstraňme všechny
nehospodárnosti, ale netvrďme,
že škrty vyřeší
všechno.Jak jsme na tom se sociálními
a zdravotními výdaji
v porovnání s okolím?Nejsme ani na sedmdesáti
procentech ekonomické úrovně
»patnáctky«. A v poměru
k této nižší úrovni máme o třetinu nižší sociální výdaje i výdaje
na zdravotnictví. Státy EU-15 vydávají
z HDP zhruba 27 až 28 procent, my kolem
20 procent. To není nějaká přirozená regrese,
jak se říká. Tedy, že čím chudší země,
tím méně může vydávat. Opět je zde příklad
Slovinska. To se k EU-15 přiblížilo
nejvíce. Na uvedené výdaje dává kolem
26 procent. To je výsledek zvolené cesty.
A tím se vracím na začátek. »Šoková terapie
« srazila reálnou úroveň sociálních
výdajů o třetinu. Valorizační mechanismy
ji neumožňují přibližovat úrovni hrubého
domácího produktu.Chcete tím tvrdit, že se u nás například
vůbec neplýtvá léky?Základní příčinou problémů ale přeci není
plýtvání, růst nákladů na léky má objektivní
pozadí. Uvedu opět příklad: vydáváme
skoro 60 miliard na léky, tedy přibližně
dvě procenta hrubého domácího produktu.
To už je více, než vydáváme za nové
automobily. Přesto se ještě nikdo nepokusil
tyto »orgie« individuálního automobilismu
ani přiškrtit. Rychlejší růst výdajů na léky
než na automobily je zákonitý, nikoli plýtvavý
proces. Tyto nůžky se budou dále
rozevírat. Plýtvání se na tom podílí jen
malou částí. Možná desetinou.Ovšem deficit veřejných financí se průběžně
zvyšuje, a to i v době relativně
dobrých ekonomických výsledků. Velký
podíl na tom mají i mandatorní výdaje,
včetně těch na zdravotnictví a sociální
potřeby. To zaznělo i v programovém
prohlášení Topolánkovy vlády. Podle něj
se právě tam bude upírat pozornost.Stále se točíme v začarovaném kruhu.
Máme nízké sociální výdaje, ale hledáme
spásu v jejich dalším snižování. Neumíme
je profinanovat bez deficitních veřejných
rozpočtů. Uvažujeme o dalším snižováním
daní, i když jsou nízké. V roce 2005 se
daně podílely na hrubém domácím produktu
36 procenty. V unijní patnáctce,
tedy v zemích, které byly členy Unie předtím,
než se k ní připojila desítka nových
států včetně Česka, je tento podíl 40 procent
a ve Skandinávii dokonce 49 procent.K čemu by tedy snižování daní dál
vedlo?Snižování daní je mnohem méně účinná
cesta povzbuzování ekonomického růstu,
než by bylo převedení větších částek do
rozvoje takzvané znalostní ekonomiky.
Připomínám, že už teď máme jedno z nejnižších
zdanění zisku v Evropě. Snižování
zejména těchto daní nepodporuje růst investic,
třeba právě do znalostní ekonomiky,
ale hlavně růst dividend, jejichž odliv
do zahraničí se už blíží třem procentům
hrubého domácího produktu.Použil jste výraz »začarovaný kruh«.
Existuje tedy z něj nějaká cesta ven?Základem je začít pracovat na změně
struktury naší ekonomiky. Náš hospodářský
růst, jakkoli je potěšitelný, se opírá
takříkajíc o levnou práci. Takzvané jednotkové
náklady práce jsou v Česku stále ve
srovnání s »patnáctkou« poloviční, a i naše
ceny jsou zhruba poloviční. To znamená
»levně pro ně, draze pro nás«. My za to
cenové podbízení platíme. Asi šestinou
hrubého domácího produktu subvencujeme
vyspělé země. To má své důsledky.
I zahraniční kapitál k nám přichází za
levnou a jednoduchou prací. Tu složitější
si dováží. I tam, kde již nejde o »kouřící
komíny,« ale o složitější výrobky.Nutnost posunu ke znalostní ekonomice
podepíše téměř každý. Ale tato změna
není snadná, ani levná, a především
nepůjde rychle.Ale je to naprosto nezbytné. A je to mnohem
levnější cesta k rozšíření zdrojů. Navíc
je také ekologicky šetrnější, neboť není
tolik surovinově i energeticky náročná,
jako stávající cesta. Nejde o to, zastavit růst,
ale učinit jej udržitelným. Jde o to, že to
umožňuje vtělovat co nejvíce inteligence
do jednotky hmoty a energie.Opět se vracím k původní otázce. Kudy
vede cesta ze začarovaného kruhu?Nejde o žádné fantazírování. Takový proces
už je rozjetý jinde. Úspěšně ho uplatňují
ve Spojených státech, ale ještě mnohem úspěšnější jsou ve Skandinávii. Jde o »přepnutí
« k politice drahé práce a ke zvýšení
výdajů na výzkum a vzdělávání a jejich
účinnějšímu využívání. Tedy nejde jen
o nabídku znalostí, ale i o poptávku po
nich. A také zde se ukazuje, že skandinávský
model solidárnosti je účinnější než čistě
tržní model, uplatňovaný ve Spojených
státech. Umožňuje totiž rovnější přístup
mozků ke vzdělávání bez sociální selekce.Lépe kombinuje elitní vzdělávání na univerzitách
s masovostí rekvalifikace. Ale co
je důležité: Tento proces vyžaduje vysoké,
nikoli nízké daně. Skandinávci dokazují,
že silný, ale konkurenceschopný sociální
stát si na sebe dokáže svými znalostními
faktory vydělat. Skandinávie má v posledních
letech roční růst HDP 3,5 %. Přebytky
veřejných rozpočtů 3,6 % HDP. Opakem
je Británie: Nízké daně, nízké výdaje na
znalosti, nízký růst produktivity. Růst hrubého
domácího produktu 2,3 %, schodky
veřejných rozpočtů 2,9 procenta HDP.
Úspěšnost Skandinávie již nejenom půldruhé
dekády pokračuje, ale stupňuje se.
Skutky. Ne slova.Vy tedy tvrdíte, že finanční krize sociálního
státu není způsobena plýtváním, ale
převážně objektivními důvody, například
nerovnoměrným dopadem procesu
globalizace a podobně. A že vámi zmiňovaná
»desetinka«, která představuje
skutečné plýtvání, je pro liberální ekonomy
a politiky záminkou pro odstranění
sociálního státu?Ano, i v mnoha evropských zemích to běží
podle této demagogie. I v evropském
»biografu« běží film o sociálním státu pozpátku.
Tento nájezd na okleštění a privatizaci
sociálního státu je vydáván za reformy.
Dokonce za ty radikální a jedině účinné.
Přestože je to největší lež přelomu století.
Srovnatelná snad leda s kuponovou privatizací.
Tu vydávali za přechod k lidovému
vlastnictví. Ačkoli se potvrdilo, že to byla
loupež století.Jedno čínské přísloví říká, že jen ten, kdo
jde proti proudu, se dostane k pramenům
řeky. Podle toho, co říkáte, vy proti
proudu nejdete, ale přímo rázujete.Vy připomínáte staré čínské přísloví, já připomenu
jiná, dnes už legendární slova,
také čínského politika, podle mého názoru
jednoho z největších reformátorů 20. století,
Teng Siao-pchinga. Ten lidem přiblížil ideu
socialistického tržního hospodářství slovy:
»Jděte a bohatněte.« Cožpak máme vstát
a říkat lidem: »Jděte a chudněte?« Jsem
přesvědčen, že sociální stát -- já používám
pojem stát blahobytu, -- není mrtvý. I když
by ho mnozí rádi mrtvým viděli. Miloš Pick (80) začal odbornou dráhu
v ekonomickém výzkumu, pracoval
také v Prognostickém ústavu ČSAV.
Po listopadu 1989 působil jako poradce
vlád někdejšího Československa,
později i České republiky a odborových
centrál. Dnes patří k předním kritikům
čistě liberálního modelu ekonomiky
a společnosti. Stále pracuje v oblasti makroekonomického výzkumu - nyní pro ČMKOS. Článek vyšel ve čtvrtek 1. 2. 2007 v týdeníku Ekonom
|
