Vyhrát sto ku stu není žádná kdovíjaká výhra, to tedy vím docela jistě. Kolikrát jen jsme slýchali volání zprava, že bychom jim měli dát tolik procent, aby mohli vládnout sami a nedělat žádné kompromisy! Ale copak my voliči máme v rukou nějaká procenta? Ani trochu - tu hlas, tam hlas. A úškleb voličský je zlomyslný: ale jo, procent kolik chcete, zkuste s nimi vládnout, jenomže nejprve vyřešte ten početní sněmovní problém!

A ono to nepůjde snadno, protože vstřebat tu novou situaci vyžaduje také nový rozhled. Mít slabého Paroubka i slabé komunisty, aby ta jedna stovka byla jaksi taková menší; aby to byla míň stofka než ta druhá. Jenže fyzikální zákony nemůže Sněmovně vracet ani Senát, ani hlava státu: buďto máme silného Paroubka a slabé komunisty, nebo budeme mít oslabeného Paroubka a komunisty silné!

Jojo, komunisté mi vadili tehdy. Teď mi vadí spíš to vadění - co jste udělali tehdy, vážení viditelní, aby tehdejší vláda jedné oné strany skončila? Mnohé z vás jsem v té vřavě nezahlédl - asi jste hledali v kapse klíče, mnozí ještě v bezpečí za dveřmi svých bytů! Nevyčítám, ale fakt je, že ne dnes, nýbrž tehdy byl ten pravý čas pro rétoriku mnohých hrdinů dnešních! Oč snáze bychom tehdy zápasili o demokracii, kdybychom se těšili plamenné podpoře těch, kteří dnes, ach, až dnes, nemohou komunisty tolik vystát! Není-li to ovšem u mnohých jen jejich vlastní včerejšek, který nemohou vystát!

Komunistické hlasy a sněmovní mandáty se teď počítají, protože ta strana v souladu s právem působí a kandiduje. Já myslím, že to komunisty už muselo napadnout taky - až bude sněmovna v pravou chvíli zcela zaplněna, jistě některý z nich po zralé úvaze vstane a slovy: pro návrh! vysloví důvěru Topolánkově vládě. Ten okamžik nejprve zaměstná nejméně tři lékaře, potom několik politologů a nakonec bezpočet novinářů! Nevím, kdo rýsující se vládní koalici poradil, aby se dobrovolně stala rukojmím! Ale vládu budeme mít, ledaže by v takové situaci panna poskvrněná seznala, že sto hlasů se nemůže rovnat tomu jednomu nechtěnému!

Že před několika lety měl nový volební zákon pomoci vyhladit komunisty z parlamentních lavic, to uznale tehdy konstatovala řada politiků, novinářů a zřejmě i kominíků. Dnes, když jeho změkčilá verze vyhlazovala spíše lidovce a především zelené, zdvihá se spravedlivé hnutí novinářského a politického odporu a já tu myšlenku sdílím: hlasy je nutno počítat spravedlivě a volebního systému nelze používat jako nástroje jedněch proti druhým! I když, mezi námi voliči, ono je to tak trochu jedno - i kdybychom měli většinový volební systém, zase by to byla remíza. Jen těch menších by bylo méně a velkých více.

Největší obtíž dělá člověku smířit se se situací, do které úspěšně upadl. Velká výhra v loterii; dvě milenky kromě manželky; příliš rychlé auto anebo třeba štěstí k snídani, k obědu i k večeři. Smířit se s vysněným volebním úspěchem nebude snadné pro nikoho z úspěšných, neúspěšní totiž zapomenou mnohem dříve. A tahle povolební situace je testem mentálních schopností dosud netestovaných. Voličská objednávka zní jasně - hledejte společné řešení, v němž nikdo nebude opomenut, i když ne všichni musí vládnout. Snad jen pro přesnost dodám, že velkou koalici dvou nejsilnějších stran za příliš bystré řešení opravdu nepovažuji. A jestli si tuhle voličskou objednávku zejména obě dvě nejsilnější politické strany dobře nepřečtou, může se příště stát, že na ty právě proběhlé sněmovní volby budeme vzpomínat jako na varování, které v tom roce dvoutisícím šestém zapadlo pod nánosem díla nejčestnějšího ze všech plukovníků!

Dovoluji si upozornit ještě na jednu drobnost, kterou občas samomluvou konstatuji při pohledu do zrcadla: Uši nadělil stvořitel člověku dvě, pusu jen jednu, to abychom si ve vhodných chvílích připomínali, že poslouchat bývá mnohdy podnětnější, než mluvit. Nynější povolební situace nám to naznačuje takovou škodolibou oklikou!

Autor je místopředsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a předseda Společnosti pro Literární noviny. Článek byl psán jako úvodník Literárních novin.