Jen tak lze pochopit argumentaci historika, který ví, jak dlouho trvalo vyrovnání se s fašismem ve vlastních řadách např. pro většinu Rakušanů. Vlastní vinu rakouského národa (tj. nikoli německou vinu) přiznal jejich prezident, tuším, až letos na jaře. Přitom je známo, že se mnoho rakouských intelektuálů i politiků od rakouského fašismu radikálně distancovalo již mnohem dříve. A tak i u nás většina zatím vše hází na Rusy a přijímá domácí, nyní bývalé komunisty a jen málokdo se jich už dnes opravdu štítí. Avšak nemalá skupina mezi těmito póly odmítá "aspoň" současnou KSČM (jako personifikované zlo, kterému dříve oficiálně sloužila skoro desetina národa). Je to sice zatím také skupina nepříliš početná, ale nejhlasitější.

Co se "pragmatického" Jiřího Jírovce týče, s jeho argumenty se dá snadno souhlasit, kdyby jim cosi nechybělo. Politika je opravdu převážně boj o moc a vlastní prosperitu, zahraniční politika bývá nelítostná, lidská práva jsou spíš reklamním artiklem a zákony (i lustrační) bývají děravé. Panu Jírovcovi v jeho pohledu ovšem chybí časová osa. Být mocný, či prosperovat po delší čas není tak snadné, vždyť o umění vládnout i o tom jak prosperovat byly napsány mraky knih a stejně vlády padají a celé státy bankrotují. Při pohledu do budoucna (či lépe z budoucna) pak pozbývá bývalá argumentace leckdy svou tehdejší pragmatičnost. Náhoda a chaos vystupují více do popředí a mnohdy se pak gesta (jako třeba nepragmatické trvání na vyrovnání se s vlastní minulostí) pokládaná dříve za laciné moralizování mění v tvrdou devizu či v symboly přenášející hory.