Veřejné práce

Pokud národ zjistí, že podnik přispívá k obecnému blahu, není nic přirozenější než financovat takovou činnost z veřejných zdrojů. Přiznávám ale, že ztrácím veškerou trpělivost, kdykoliv slyším následující ekonomický omyl na podporu takového projektu: "Kromě jiného je to způsob, jak vytvářet pracovní místa."

Stát pokládá cesty, staví paláce, vylepšuje ulice, hloubí plavební kanály, tím dává některým lidem práci - to je to, co je vidět. Jiné dělníky však o práci připravuje, to je to, co vidět není.

Stavba silnice je započata. Tisíc dělníků přichází každé ráno, odchází každý večer a zajisté pobírá své mzdy. Pokud by silnice nebyla schválena, pokud by nebyly odhlasovány zdroje, tito lidé by zde neměli ani práci ani mzdu. Až potud je vše jasné.

Je to ale opravdu vše? Není v této činnosti zahrnuto ještě něco jiného? Přesunou se opravdu zázračně miliony na paprsku měsíce do pokladnic pánů Foulda a Bineua, jakmile pan Dulpin vysloví posvátná slova "shromáždění se usneslo"? Aby bylo odvození, jak se říká, úplné, není nutné, aby stát organizoval nejen výdaje, ale i příjmy, aby poslal do práce daňové výběrčí vybírat a občany platit?

Zkoumejte nyní tuto otázku v obou svých částech. Uvedete-li určení odhlasovaných milionů, nezapomeňte uvést určení, kam by daňoví poplatníci dali - a již nemohou dát - ty samé miliony. Poté pochopíte, že státní podnik je mince o dvou stranách. Na jedné straně je zobrazen zaměstnaný dělník s nápisem: Co je vidět. Na druhé je nezaměstnaný dělník a nápis: Co vidět není.

Sofismus se kterým v tomto díle bojuji, je stejně nebezpečný při obhajování veřejných prací, jako při obhajování nesmyslných a bláznivých podniků. Pokud jsou železnice nebo most užitečné, stačí zmínit jejich užitečnost. Pokud však užitečné nejsou, co dělat? Uchýlit se k této mystifikaci: "Je třeba dát práci dělníkům".

Následujíce toto heslo jsou vydány příkazy, aby byl rozložen a opět sestaven zavlažovací systém na Champ-de-Mars. Říká se, že velký Napoleon věřil, že koná dobro, když nechal vykopávat a znovu zasypávat příkopy. Říkával: "Co znamenají výsledky? Chceme vidět rozprostření bohatství mezi pracující třídou."

Přesuňme se k podstatě věci. Jsme oklamáváni penězi. Požadovat spolupráci všech občanů ve formě peněz je ve skutečnosti totéž, jako požadovat jejich přímou součinnost. Každý z nich si totiž obstará obnos, který zaplatí na daních, svou vlastní prací. Pokud by se měli svolat dohromady všichni obyvatelé, aby dohromady pracovali na díle, které je pro všechny prospěšné, to by se dalo snadno pochopit. Svou odměnu by nalezli ve výsledku své práce.

Ale když poté, co jste je všechny svolali dohromady, je nutíte stavět silnice, po kterých nebude nikdo jezdit, paláce, ve kterých nebude nikdo z nich bydlet, a to vše pod záminkou nelézt jim práci - to by bylo absurdní, a lidé by měli plné právo namítat: z této práce nemáme žádný užitek, přejeme si pracovat na náš vlastní účet.

Pořádek, který spočívá v tom, že občané přispívají platbou penězi místo přímou prací nic na celkovém výsledku nemění. Kromě toho, že v druhém případě se ztráta rozloží mezi všechny. V prvním případě ti, které stát zaměstná, uniknou svému podílu na ztrátě, který se připočte k tomu, co jejich spoluobčané již utrpěli.

Jeden článek v naší ústavě říká: "Společnost podporuje a napomáhá rozvoji práce ... vytvářením veřejných prací státem, obvody a komunami, aby mohli být zaměstnáni ti, kteří chtějí pracovat".

Jako dočasný prostředek, v době krize, v průběhu kruté zimy, může mít tato intervence svůj smysl. Funguje stejně jako zajištění. Nepřidává nic ani k práci ani ke mzdám, ale přesouvá práci a mzdy z obyčejných časů, samozřejmě se ztrátou, do časů obtížných.

Jako permanentní, systematický nástroj to není nic jiného než ruinující klam, holá nemožnost, protimluv, který poukazuje na trochu podnícené práce, jež je vidět, a zakrývá mnoho práce, které bylo zabráněno, která vidět není.