"Pro většinu případů měl pravdu Madison," píše Alexander: "Kompromis, kompromis a kompromis jsou tři zásady, na nichž musí být založena dobrá vláda. Pragmatismus a umírněnost jsou důležitější a plodnější než nadsázka a pocit, že mám pravdu."

"Dlouhá desetiletí v podstatě správného zvládání studené války se vyplatilo. Předpoklad, že se svět musí za všech okolností vyhnout vojenskému konfliktu, si hluboce osvojil veškerý byrokratický aparát a převládlo přesvědčení, že je možno vyjednávat v podstatě o čemkoliv."

Alexander strávil dlouhá léta jako britský zásupce při rozhovorech o vzájemném vyrovnaném snižování armád, které se konaly ve Vídni po dobu 15 let, aniž by viditelně došlo k jakémukoliv úspěchu, až do doby, kdy se rozpadl Sovětský svaz.

Čteme-li o svědectví, jak Alexander vyjednával s Rusy, člověk je překvapen, jak se mu podařilo se z toho nezbláznit - na všechny návrhy, každý den, každý měsíc, reagovali zástupci sovětského bloku se vzdorným ideologickým nepřátelstvím, které znemožňovalo jakýkoliv pokrok.

Avšak nikdy nepodceňujme roli, kterou hrálo vyjednávání, podpořené pevným vojenským postojem západu, který Alexander podporoval. Proto jsme přežili, míní recenzent. Šťastný výsledek studené války by se nikdy neměl podceňovat.

Některé Alexandrovy výroky o mezinárodních vztazích jsou nesmírně aktuální dodnes. Běduje nad neuvěřitelným sobectvím Francie: "Francouzští diplomaté byli skoro vždycky nejtalentovanějšíi, energičtí a osobně nesmírně příjemní vůči kolegům ... málokdo se kdy vyrovnal eleganci jejich vystoupení. Stejně pravidelně však používali těchto svých schopností k prosazování cílů, anebo k hájení postojů, které byly v úzkém smyslu nacionalistické."

Alexander neměl iluze ani o amerických postojích: "Kdykoliv o něco skutečně jde, Američané v první řadě prosazují svůj vlastní zájem a zájmy ostatních až později, pokud vůbec. Britové, kteří hovoří o speciálním přátelském vztahu [mezi Británií a USA] by si měli dobře uvědomit, že tento vztah je už po mnoho let zcela jednostranný."

"Nejsem si jist, že jsme si všichni plně uvědomili problémy, které vzniknou z toho, že jedinou supervelmocí na světě se stala demokracie, jejíž voliči si jsou vědomi toho, že po celou příští generaci se žádný stát na světě nebude moci postavit proti jejich státu. Voliče ve Spojených státech nebudou mít zájem podpořit snášenlivou, velkomyslnou a dlouhodobou politiku, jakou globální situace vyžaduje."

Všechno tohle Alexander přirozeně napsal dávno před válkou v Iráku. Zároveň tehdy svědčil o tom, že "výzvědné služby projevují vždycky tendenci systematicky, a někdy hrubě, přeceňovat schopnosti, a tedy i hrozbu, z druhé strany."

Poslední moudrou Alexandrovou poznámkou, na niž bychom měli pamatovat, je jeho doporučení, že by si Evropa měla vytvořit vlastní obranu totožnost. Zlovolné odmítání Evropanů brát svou vlastní obranu vážně, které Alexander kritizoval už před třicety lety, je podle recenzenta dnes ještě ostudnější než kdy předtím. Jak můžeme očekávat, že bude Washington brát vážně cokoliv, co Evropa řekne, když se Evropa odmítá postarat o vlastní obranu a nechává tak bezpečnost světa v amerických rukou?

Kompletní článek v angličtině ZDE