Šéfredaktor Britských listů ovšem nemá k dispozici vilné dvacítky a za nastalou situaci si může vlastně sám. Narozdíl od Heffnera totiž nemůže nabídnout zajímavý obsah, protože irácký odboj Vilné sestry 6 nenatočí a nenatočí.

Nechápejte mě špatně. Samozřejmě, že je dobře, že si Britské listy v záplavě laciného čtení uchovávají sex-appeal Margaret Thatcherové ve šroubárně a nesnaží se podbízet. Ale člověka po pár návštěvách napadne, proč by vlastně měl té Thatcherové platit, když už ví, co od ní může čekat. Když se z ní stal předvídatelný stereotyp s občasným zábleskem nového čísla. A navíc, když ví, že do té šroubárny se začaly stahovat některé divné existence ze Soho. To by možná nevadilo, daly by se ignorovat. Jenže ono jich tam je čím dál víc, až úplně zabíjejí důvod, proč do té šroubárny chodit. Protože to už je jiná šroubárna...

Asi je správné, když Britské listy dávají prostor těm, kteří jinde promluvit nemohou. Ale když ono to začíná být na jedno brdo. Alternativní pohledy na věc se smrskly v podstatě na pohledy levicové až ultralevé. Sem tam proběhne osamělý zmatený Iráčan či antiglobalista. Z Britských listů se stává Morning Star, i když, pravda, nezahalený vizemi jasnějších zítřků. A název, který kdysi symbolizoval obsah, se vyprázdnil na označení sídla vydavatele. Proč Čulík více neprosazuje pohled zvenku, věc, kterou může báječně uplatnit?

Chápu Jana Čulíka, ale chápu i čtenáře. Než začne Čulík podtrhávat své naléhavé výzvy, měl by se možná zamyslet nad tím, kam se Britské listy posunuly a co vlastně chtějí lidem nabízet. Zatím není za co platit. Leda za jednotlivé vybrané články . A to je škoda.