Unikátnost českého stylu je způsobena rozdílem v myšlení mezi dnešním Evropanem na jedné a Čechem na druhé straně. Čeští političtí reprezentanti stále ještě, stejně jako za komunistů, využívají každé příležitosti k potvrzení v podstatě reálného obrazu českého občana v západní Evropě jako tvrdohlavého chasníka se sklony k pytláctví a k pančování alkoholických nápojů, nepřístupného argumentům a jednoduché logice.

Těmito mentálními limity je dán rozsah otázek, které mohou být v dnešním Česku k evropské problematice vůbec položeny. O tom, že by došlo u nějaké otázky k jejímu skutečnému zodpovězení, nemá cenu diskutovat. Následkem toho zůstává v Česku ÚEU centrálním problémem, i když je Evropanovi zcela jasné, že se jedná o problém zástupný.

Jde přeci o to, že dnes tu momentálně v agonii ležící EU nejenom nikdo nechce, ale již dlouho nemůže chtít? Je to následek selhání ve všech rovinách, doprovázené nesplněním očekávání.

Ohledně toho zklamaného, nerealistického očekávání tu máme paralelní příklad: DDR. V podstatě stejné úkazy, stejná myšlenková úroveň, stejné zklamání. Tak jako v DDR, ani v Česku se neprosadila po pádu komunismu jako vedoucí síla elita s morálním kreditem, ale čachráři a diletanti bez principů, hledající pouze osobní výhody.

Následkem je, že přínos Česka k rozvoji EU je prokazatelně negativní. To se nevztahuje primárně na materiální otázky, které pouze korespondovaly s odpovídajícím českým oprávněným nárokem, ale na ideální aspekt přístupu.

Vezměme záležitost, pro Evropana zcela nepochopitelnou, totiž, že dvě vysoce problematické figury rozdělily Československo, nikdo ani necekl, natož aby požadoval referendum. Tuto kolektivní československou ubohost můžeme v klausovském smyslu považovat za vnitřní záležitost, nejde to ale z pohledu EU.

Má to totiž za následek, že komise EU, instituce s požadavkem na respekt nejvyššího evropského orgánu, zřídila jednoduše jeden odborný komisariát navíc, se všemi konsekvencemi, včetně financování komisárního ansámblu parasitního charakteru, který by tu bez rozdělení Československa jednoduše nebyl a nikomu by nechyběl.

Akce tohoto druhu staví takový EU komisariát co do reputace ještě pod úroveň českého ministerstva informatiky a vede v komisi samé až ke ztrátě sebeúcty. Následkem je, že dnes za tuto EU nikdo, ani v samotné komisi skutečně nebojuje.

Jistě je možno říci, že pro Čechy to byla otázka národní hrdosti, mít komisaře. Ano, právě proto, že Češi dovedou být ze zcela iracionálních důvodů hrdi na komisaře, nebo na předsedu OSN, nemělo se jim ustupovat. Je logické, že následné selhání na sebe nenechalo dlouho čekat.

Nejmarkantnější selhání EU jsou dvojího druhu, označil bych je za funkční a koncepční. Zatímco je funkčnímu selhání věnována jakážtakáž pozornost poukazy na rozhazování peněz a lavinu z velké části nesmyslných direktiv, zůstává koncepční selhání, nehledě na jeho větší závažnost, prakticky nepovšimnuto.

Jsou tím míněny nejenom nesmyslné Špidlovy návrhy k pracovní době, ale de facto v každém resortu je možno poukázat na to, že se hodně úřaduje a málo myslí. V tupé aroganci zakuklení byrokraté nejsou schopni přinést žádnou koncepční myšlenku k dopravě, a to hned v několika aspektech, k odpadům, k zemědělství, k reparabilitě průmyslových výrobků, atd. Místo toho jsou za aplausu a výrazu spokojenosti se stavem ze strany takových expertů, jako českých politiků všech ražení, managovány s nízkým efektem a vysokým formalismem značné finanční toky.

A právě ty představují poslední evropskou naději, peníze. Nedovedu si představit, jak by mohl být dohodnut příští rozpočet. Tučné časy končí, Češi si budou muset i politicky natáhnout teplé ponožky. Pro samé diskutování o počtu křesel v Radě Evropy a jiných pro Evropana směšných aspektech, přehlédli naši analitici, že by to mohlo jít i bez nich. A právě to otevírá nové možnosti.

Zatím setkání zakládajících členů nedopadlo, ale jádro Evropy se formuje. Proč nezačít znovu s těmi, kteří skutečně chtějí, bez těch, kteří nechtějí, ale správně po česku tam jenom tak vlezou. Na domorodé Čechy to bude asi příliš složité, ale vzhledem ke schopnostem české reprezentace je pro české zájmy důležitější nežli české členství, aby EU existovala.