Netřeba předjímat výsledky voleb, ovšem některá čísla se dají poměrně přesně odhadovat. Na ČR připadá 24 poslaneckých křesel. Jaké jsou naděje na úspěch v těchto volbách? Praxi je možné ukázat na příkladu kterékoli české politické strany, která má naději na úspěch v těchto volbách.

Vezměme třeba sociální demokracii. Podle současných preferencí se jako reálný odhad jeví počet čtyř až pěti zvolených poslanců pro ČSSD. Představme si zázrak, že bylo by jich zvoleno například devět. Ano, je to nereálné, protože by to znamenalo získat ve volbách nepříliš pod čtyřicet procent hlasů -- ale nešť! Klub, do kterého budou poslanci ČSSD zařazeni, by měl mít po volbách v létě 2004 odhadem dvě stě členů. Z celkových 736 budoucích poslanců Evropského parlamentu znamená takovýto počet dvou set bezesporu významnou politickou sílu. Ovšem jakou silou v tomto klubu budou čeští poslanci? Proto je záměrně nadsazeno číslo devět. I tak neuvěřitelně vysoký počet poslanců ČSSD nemůže ovlivnit postoj nebo politiku klubu natož parlamentu pouhým hlasováním. Takže tudy cesta nevede.

Není tedy naděje na prosazování zájmů českých voličů? Ano, je! Ale ne pouhým počtem.

Bude záviset jen a jedině na osobní autoritě, již dosažené prestiži, předchozí známosti v evropských strukturách, osobních vztazích k předním evropským politikům a argumentačních schopnostech toho kterého zvoleného kandidáta, ať je z jakékoliv části politického spektra. Jazykové schopnosti samy o sobě k jednání nestačí. Česká republika takové osobnosti má. Ne však v každém kraji, ale mluvíme o volbách evropských, vždyť ty krajské budou až na podzim 2004.

V ČSSD je bezesporu nalezneme v Janu Kavanovi, i přesto, že není doma prorokem. Evropa jej uznává a jeho prestiž překračuje i evropské hranice. V Richardu Falbrovi, respektovaném nejen evropskými odbory, které hrají prostřednictvím Socialistické internacionály význačnou roli a Vladimíru Laštůvkovi, mimo jiné pro jeho úzké vztahy k významné skupině německých sociálních demokratů, jejichž hlasy nám mohou být velmi potřebné.

Už sami tito tři by dokázali v Evropském parlamentu ovlivnit daleko víc, než oněch hypotetických devět. Musí se jednat o osobnosti, které se ani před volbami, ani po zvolení, nemusí Evropě složitě představovat. Tito tři, tam kam by měli směřovat, jsou již dostatečně známí a respektovaní. Zjevně víc než si to sami tady a teď uvědomujeme. Závěr je prostý. Nemůžeme-li spoléhat na počet, rozhoduje kvalita. Připomeňme, stále ještě v rámci příkladu, že se nějak vytratila byť jen jedna žena. Alespoň Světlana Navarová, jako bývalá sociálnědemokratická mezinárodní tajemnice uvedená kritéria splňuje.

U ČSSD je zatím na volitelném místě je pouze jediná z těchto osobností. Falbr je druhý, Kavan na beznadějně nevolitelném místě a Laštůvka se po sestavení návrhu kandidátky kandidatury vzdal. Navarovou nikdo ani nenavrhl.

Bylo by smutné, kdyby se voliči svými preferencemi museli snažit napravovat to, co se při tvorbě kandidátek stranickým sekretariátům nepodařilo. A vše by ani při překvapivě vysoké volební účasti napravit nedokázali.

Do konce ledna musí ČR ještě navrhnout českého komisaře do Evropské komise. Tady je situace opět zcela opačná, než jak je představována veřejnosti. Evropský komisař není a nebude zástupcem vlády, která ho do funkce navrhla. Pojem evropanství, kolem kterého se stále diskutuje, má překvapivě jednoduchý obsah. Jde o to, aby takový komisař jednoznačně upřednostňoval evropské zájmy před národními.

Jestliže se setkáváme s názorem, že by se měl zodpovídat ze své práce národní vládě, tak si buďte jisti, že už po druhé takové konzultaci komisařem nebude. I tady tedy platí, že rozhodující pro úspěch českého komisaře EU je jeho kvalita, nikoli schopnost získat přátele ve stranických sekretariátech.

Nedomnívejme se, že politické praktiky českých politických stran jsou v Evropě vždy standardní.